Flétna pro radost

O tom, že se Mozartova Kouzelná flétna objevuje často ve zpracování pro loutkové divadlo, jsme již letos v Loutkáři psali. Její přitažlivost je zřejmě opravdu magická, a tak se s ní v krátké době na loutkové scéně setkáváme znovu, tentokráte jako s pohádkovým singspielem s širokou diváckou adresou v Divadle Radost v Brně.

Pohádková fantasmagorie a Mozartova hudba zde byla pro hudbymilovného jubilanta a režiséra Vlastimila Pešku výjimečnou příležitostí, aby předvedl všechny typické znaky své práce – citlivou, poučenou i osobitou úpravu hudební předlohy, komediálně-groteskní styl a s tím související výraznou výtvarnou stylizaci, a konečně kombinaci výrazových prostředků – činoherních i loutkových.

Vlastimil Peška převyprávěl příběh o sporu světla a tmy a vítězství lásky procházející řadou životních zkoušek za pomoci kouzla hudby především jako pohádkovou podívanou, a tato část inscenace je zcela zřetelně směřována k mladému divákovi. Druhý plán, jehož formu si s diváckým úspěchem ověřil přesně před deseti lety v Sylvestrii, je propojením jevištního příběhu a příběhu „zákulisního“, mimojevištního, které se vzájemně prolínají. (Šípem lásky určeným Taminovi zasažená protagonistka orchestru – flétnistka (Kateřina Höferová) tak v několika místech vniká jako „cizí element“ na jeviště a několikrát děj dokonce zkomplikuje a zastaví.) Propojení těchto dvou plánů, se zcela zřetelným záměrem posílit komediální rovinu inscenace, se daří se střídavým štěstím, ale právě tyto „zcizovací momenty“ jsou diváky velmi vděčně přijímány.

Na rozdíl od jiných loutkových inscenací se v Brně opřeli poctivě o hudební provedení s živým orchestrem (klavír, housle, violoncello, flétna a překvapivě i cimbál!) a dvě hostující zpěvačky (Martina Králíková, členka opery ND Brno jako Královna noci, půvabná Aneta Bendová z brněnské konzervatoře v roli Paminy), jejichž výkony doplňují a oživují herecky i pěvecky zdatný ansámbl divadla Radost.

To všechno jsou nesporná plus inscenace, ale jistě jste už zvědaví, kdeže jsou zde loutky? Úpravou zpřehledněný děj, který je prost výkladu dnešku cizích zednářských symbolů, se musí popasovat hned s několika problémy spletitého děje – především s faktem, že Pamina je jen domnělou dcerou Královny noci, která nerůznějšími intrikami usiluje o její život, a naopak s tím, že Pamininým otcem je Sarastro, který ji chce zachránit před zlou sudbou. Zde se objevuje v pohádkovém propletenci, v němž se možná mladší divák bude hůř orientovat, kdo ze soupeřících „rodičů“ má vlastně pravdu a co je motivem jeho chování, hned několik známých pohádkových motivů (nabízí se Šípková Růženka, ale i Sněhurka), které se s komediálním nadhledem a právě přes „názorné“ vizuální ukázky snaží inscenace pomocí loutek řešit.

Loutky se objevují několikráte. Poprvé jsou použity marionety v „názorné ukázce“ Paminina únosu Sarastrem, podruhé manekýni ve vzducholodi obsazené třemi mužíčky, kteří mají ukázat Taminovi cestu do Sarastrova království (zde je použito černodivadelní techniky) a nejzřetelněji v Taminově a Papagenově zkoušce mlčenlivosti, kdy kouzelná flétna vyčaruje za herecké protagonisty jejich dublery-loutky (loutky přece nemluví!), a první Sarastrův úkol tak díky tomu Tamino (i Papageno) splní. Tyčové loutky – zmenšené kopie Papagana a Papageny – se vynoří jako horda jejich dětí v samotném závěru. Loutkové prvky se objevují v průběhu celé inscenace, ať už jde o animaci loutek skrytě za pojízdnými dekoracemi, či přiznaně přímo mezi herci, dojde dokonce i na stínohru. V téhle přehlídce loutkářských technologií trochu nesourodě působí již zmíněné tři figury ve vzdušném balonu, připomínající (záměrně?) kouzelné skřítky z filmových Tří veteránů. Jejich cesta balonem je sice působivá, ale následná přítomnost nemotorných manekýnů v dalších akcích a zejména v samotném závěru v konfrontaci s živým plánem zpívajících aktérů už skoro nadbytečná. Černé divadlo se ostatně objevuje v inscenaci několikráte, vděčně především u vznášející se a všudypřítomné flétny, která je zde zároveň symbolem magické síly Mozartovy hudby.

Hravými špílci – za všechny dálkově ovládaná myška, husa na provázku přejíždějící celou šíří scény a posléze vyčarovaná Papagenem z kouzelné skříně jako již „upečená“ – je inscenace hustě kořeněná. Jedním z nejvděčnějších z nich je pohyblivý stolek, který ujíždí věčně hladovému Papagenovi a pod kterým je schovaná přestrojená Papagena či oblíbený scénografický divadelní efekt dvou pruhů proti sobě se vlnící látky napnuté přes jeviště, používaný pro znázornění vodní hladiny, který se objeví v kratičké episodě útěku Paminy pronásledované na loďce vilným a proradným Monostatem.

Nezůstává však jen u divadelních vtípků, pozornější diváky určitě zaujmou i ty hudební, mezi které například patří muzikantský souboj mezi zdatným houslistou (Jan Bradáč) a sice kouzelnou mocí flétny obdařeným, ale hudebně méně zkušeným Taminem (Petr Šmiřák), či šťastné hudební i lidské spojení houslí a flétny (přesněji houslisty a flétnistky) v samotném finále.

V bohatě nápady a vtipy rozkošatělé inscenaci (ostatně i to patří k rozpoznatelnému Peškovu režijnímu stylu) občas jen trochu zarazí některé slovní aktualizace v textu („pojízdný catering“, „šťabajzna“ atd…), Papagenovo pšoukání či groteskně „silnou tužkou“ načrtnutá figura šéfa bachařů Monostata (Radim Sasínek) a jeho pochopů, které však po pravdě řečeno jsou v souladu se stylem lidové podívané takto vnímané v Mozartově době i jejími diváky.

Scéně (Pavel Hubička) dominuje centrální objekt, jímž je rozkládací skříň, jejíž dveře a dvířka (střídavě s motivem sluncem či měsíce na dveřích pomáhají divákovi v identifikaci prostoru jevištního dění) slouží v proměnách jako nekonečné množství hracích prostorů. Je to retablo, které umožňuje hrát v několika hracích plochách i úrovních (na skříni, v ní, ve dvířkách po stranách, další prostor vytvářejí i napolo otevřené dveře), ale jako prosté široce rozevřené skříňové dveře fungují, jsou několikrát předělem a vstupem do dalšího obrazu. Tuto vícevýznamovou skříň, v řadě obrazů po stranách doplněnou malovanými nízkými pohyblivými plošnými dekoracemi, jen občas hyzdí postmoderní prvky, jako jsou zpívající rty v muppet stylu či jinak velmi efektní ohnivá brána (s jemným výtvarným vtipem koncipovaná trochu jako velká „americká kamna“), na níž vykvete nevkusná růže.

Z hereckých výkonů, ve kterých se musí zejména protagonisté vyrovnávat i s obtížnými pěveckými party, zaujme Papageno (Pavel J. Riedl) i Papagena (Sandra Riedlová) a v dobře připraveném entrée Zdeněk Ševčík jako Sarastro, roli nenápadných hybatelek děje s úspěchem zvládá pěvecky i pohybově zdatné trio komorných Královny noci (Leona Ondráčková, Eva Jurůjová a Eva Lesáková).

Kouzelná flétna v Divadle Radost není rozhodně pietním provedením Mozartovy opery, ale rozpustilou hudební revuií, s řadou hudebně-muzikantských nápadů, kterou je radost poslechnout.

Divadlo Radost Brno

W. A. Mozart: Kouzelná flétna, libreto: E. Schikaneder a J. G. Karl Ludwig Giesecke, transkripce libreta, hudební aranžmá a režie: Vlastimil Peška, výprava: Pavel Hubička, pohybová spolupráce: Ladislava Košíková, dramaturgická spolupráce: Eva Janěková. Psáno z veřejné generálky 15. března 2014

[tento článek vyšel tiskem v čísle 3/2014]

Nina Malíková, 9. 6. 2014

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.