Ryba, Divadlo MinorFoto: Petr Neubert

Jako ryba na suchu

Letošní divadelní sezónu zahájilo Divadlo Minor inscenací Ryba. Na tamní Malé scéně režisér Martin Tichý uvedl dramatizaci knihy norského autora Erlenda Loea. Knižní překlad Daniely Zounkové byl použit i pro jevištní účely, avšak v dramatizaci Tomáše Syrovátky byly severské reálie poupraveny a příběh o tatínkovi Kurtovi a jeho rodině byl přenesen do českého prostředí města Děčín (ostatně i sám Kurt byl přejmenován na tátu Edu, podle představitele Eduarda Jenického). Výsledná inscenace je určena především malým divákům zhruba od pěti let věku.

Děj inscenace se začíná ve skladu plném velkých krabic, mezi kterými táta Eda při práci sní o vzdálených místech, z nichž uskladněné zásilky pocházejí. A jsou to právě ony krabice, které se stávají ústředním výtvarným motivem inscenace (autorkou výpravy je Renáta Vosecká) a pomocí nichž jsou dotvářena nejrůznější další prostředí. Eda totiž uloví velkou rybu, na které se, spolu se ženou a třemi dětmi, vydává na cestu kolem světa. Na své výpravě navštěvují Ameriku, Brazílii, jižní pól, Čínu a Afriku. Za pomoci nejrůznějšího přeskupování a skládání poslouží obyčejné, nijak výrazně nedotvořené krabice ve scénách s mrakodrapy, dále jako improvizované fotbalové branky, čínský drak nebo jako egyptská pyramida. V průběhu téměř hodinového představení však jejich jednotvárnost, s absencí výraznější barevnosti a variability, začíná být brzy fádní a nezajímavá. Nápomocné není ani svícení inscenace, které je naopak místy nesynchronizované s děním na scéně. Celému tvaru zbytečně často dominují velice tmavé momenty (např. nedostatečné osvětlení čelovkami na hlavách herců), při kterých se snadno ztrácí orientace v postupujícím ději i prostoru, a malým dětem zcela nezáměrně a nesmyslně pouze nahánějí strach.

Malá scéna je v tomto případě nově využita pro sezení na šířku, což sice zvětšuje jevištní prostor, ale pro hlediště to nepřináší příliš šťastné řešení. Toto rozmístění totiž některým divákům, zejména těm sedícím po stranách hlediště, znemožňuje výhled do všech míst scény a snad ještě více podporuje celkovou chaotičnost. Navíc se dané prostorové řešení v konkrétním případě nezdá být nějak zásadní a nutné.

Fyzicky se na scéně pohybuje celkem pět herců (zmiňovaný Eduard Jenický jako táta Eda, maminka Lenka Volfová, dcera Barbora Kubátová, syn Ondřej Bauer a v několika rolích Ondřej Nosálek); nejmladšího Edíka zpodobňuje hadrový manekýn, kterého vodí střídavě ostatní herci. Každá z postav Edovy rodiny se zároveň objevuje i v dalších, loutkových variantách. Nejčastěji jsou to malé, prosté figurínky na drátku, ale například i siluety pro stínové výstupy. Jednoduchý a v loutkovém divadle hojně využívaný princip zmnožení postav pomocí loutek, které viditelně animují samotní protagonisté, ale v tomhle případě nefunguje moc dobře. Přechody od herců k loutkám nejsou plynulé, ale zmatené a bez jasného vymezení, což způsobuje již naznačenou dezorientaci v celkovém chápání děje. Zcela bez loutek vystupuje Ondřej Nosálek, jehož dominantou jsou v tomto případě převleky. V úvodní i závěrečné scéně ze skladu ztvárňuje Edova nadřízeného, úředníka Cyrila a v dalších výstupech vždy reprezentanta té dané lokality, ve které se rodina s rybou právě nachází. Přináší s sebou sice pár vtipných okamžiků a slovních hříček, nijak výrazně však ani jeho (místy opravdu nadmíru zběsilé) výstupy neuchvátí. Neúspěšný je i zarputilý pokus o zapojení diváků v „brazilské scéně“ při které jsou někteří z nich přizvání k fotbalovému zápasu a zbytek publika je vyzýván k fandění. V představení, ve kterém se v jeho průběhu nedaří navázat základní komunikaci a porozumění mezi oběma subjekty, tedy tvůrci a diváky, budí tato urputná snaha o interakci spíše jen rozpaky. Není tedy s podivem, že i závěr vystoupení doprovázejí otazníky a nejasný konec představení divákům napoví až děkující se herci a nikoli logika příběhu.

Poetiku prostého vypravování o lidských snech se ze stránek knihy bohužel nepodařilo přenést na divadelní scénu ani z části. Tvar představení je nejednotný, příběh nedrží pohromadě, je dramaturgicky nesevřený a doprovázejí jej nesmyslné odbočky, které jen prohlubují všudypřítomný chaos. Ryba nezaujme ani audiovizuálním pojetím, výrazně nepobaví a nepřináší ani jakousi přidanou vzdělávací hodnotu. Nabízí se srovnání s tematicky příbuznou inscenací Můj atlas světa nedávno uvedenou ve stejném divadle, která je právě příkladem zábavného projektu s didaktickým přesahem. V Divadle Minor si tak sobě samým paradoxně nastavili laťku kvality vysoko, ale v případě Ryby se jim nepodařilo se k ní ani přiblížit.

Divadlo Minor, Praha

Erlend Loe: Ryba

Překlad: Daniela Zounková, dramatizace: Tomáš Syrovátka, režie: Martin Tichý, dramaturgie: Petra Zichová, výprava: Renáta Vosecká, hudba: Ivan Acher.

Premiéra 30. září 2012, psáno z předpremiéry 26. září 2012.

Magdalena Kodedová, 14. 1. 2013

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.