Proces 017

Klauzurní festival alternativního a loutkového divadla Proces nabízí možnost zhlédnout tvorbu této katedry. Festival, kde je možné vidět snad všechno, spojovala výstava Vykopávky, obsahující scénografické artefakty z většiny představení. Kromě nich byly na výstavě k vidění i práce jednotlivých studentů dle zadání pedagogů.

Studentky prvního ročníku měly zadání hned dvě. První byl „můj pokoj“, kde hojně užívaly metafory, a zmenšené modely tak samy o sobě podněcovaly k dramatické situaci. Na vernisáži se ovšem podílely také performativně. Jejich druhé zadání znělo: hudební klip natáčený v jediném záběru na performera. Již jen na těchto pěti slečnách, studujících na jednom oboru, byla viditelná diverzita tvůrčích přístupů s nápadů. Performerky hrály s maskou, kterou různě variovaly, od celoobličejové masky v japonském stylu přes výměnu vlastní masky za úlomky z čokoládové až po celý kostým, který performerku dokonale zakrýval. Studentkám se musí nechat všechna čest za to, že teprve po půl roce studia jsou ochotné před celou školou na vlastní kůži prezentovat svůj umělecký výraz. Minimálně mně coby divákovi naskakovala husí kůže při pohledu na mistrně propracovaný rytmus každého pohybu. Slečny byly limitované právě svoji skladbou a musely se jejímu výrazu přizpůsobit.

Druhý ročník bakalářského studia se zaměřil na lebku jako objekt a snažil se ji zpodobnit pomocí různých materiálů a technik. K vidění byly obličejové masky, sochy, hudební nástroje v daném tvaru i krajková dekorace v nadživotní velikosti. Pozoruhodná byla práce s materiálem, jedna studentka se rozhodla všechny masky vytvořit pouze z recyklovaných nebo nalezených objektů nebo byla k vidění i maska ze staré boty.

Třetímu ročníku patřily loutky/objekty v nadživotní velikosti. Byly nápodobou mikrobů pod mikroskopem, ale spíše připomínaly nestvůry. Jedna projekce divákům ukazovala, jak vypadá animace takové loutky a jaké pohyby tedy dokáže. Dále prezentovaly své budoucí dekorace a scény do připravovaných představení.

Performativita se na scénografii projevila nejen při vernisáži skrze klipy prvního ročníku, ale i ve vybraných exponátech výstavy. Většina z nich byla totiž interaktivní jako již zmíněná hrající lebka, a divák byl tedy plně zapojen do procesu. Obor scénografie tedy podněcoval k akci, což je dle mého názoru právě jejím posláním.

Pozdravy z Malovic byla další „výstavní“ instalace, kterou diváci Procesu mohli navštívit. Jednalo se instalaci celého ročníku napříč obory, který se kolektivně účastnil výletu do komunity Divadla Continuo v Malovicích. S ryze scénografickými Vykopávkami se nabízí srovnání masek, které si studenti měli během pobytu vyrobit. Nicméně intimní atmosféra sádrovny vyvolávala mnohem důvěrnější pocit než výstava. Jakoby nám studenti sami od sebe začali vyprávět příběhy. Tomuto dojmu napomohly i v přítmí promítané partitury, které na konci pobytu účastníci prezentovali.

Z nepřeberného množství představení, která bylo možné vidět, si dovolím vybrat pouze dvě a vysvětlím proč. Za klasické loutkové představení by se dala beze sporu považovat autorská inscenace Medicínské povídky, která zanechala u většiny diváků úsměv na tváři. Když jsem scházela dolů po schodech, slyšela jsem kohosi říkat „to je super, vidět na alterně i loutky.“ Velmi energické představení plné živé hudby začínalo interakcí s diváky. Dokázala bych si jej představit i na trhu. Přirozená dravost herců a hudebníků o pozornost se vyplatila. Loutky byly navléknuté hlavičky na rukavice, s čímž herci dokázali skvěle pracovat. Loutku si tedy vzali zároveň jako téma i jako figuru. Postava barona se pravidelně měnila z hlavy herce na loutku a zase zpátky. Paraván, živá hudba a humor přispěly k dojmu jarmarečního pouličního divadla.

Třetí ročník bakalářského studia se ve čtvrtek večer vydal (na rozdíl od druháků) cestou naprostého minimalismu. Žádné loutky, scéna, ani rekvizity, pouze herci spílající publiku, v tomto případě spíše studenti spílající pedagogům. Na tuto performance bezprostředně navazovala diskuze a měla i velmi podobný rámec. Studenti, pedagogové i hosté seděli vedle sebe, aniž by věděli, kdo je herec. Takové vzájemné propojení uzavřelo oficiální program Procesu.

Diverzita všech studentů i pedagogů se ale spojuje v jednom bodě, a to touze tvořit. Patrné to bylo díky nabitému programu, který nedával čas na odpočinek. Všem studentům byla společná dravost, se kterou se prezentovali. Stejně tak představení Evaluace a výsledky i přes svou negativitu neslo velkou energii. Energii mladých lidí, kteří chtějí dělat umění, poznávat a posouvat hranice toho „co je ještě umění“ a Katedra alternativního a loutkového herectví jim to plně umožňuje.

Klára Hauserová, 2. 2. 2020

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.