Budiž stínFoto: Roman Ponca

Budiž stín 2019

Reportáž z divadelní přehlídky stínového divadla v obci Poniklá.

Tomáš Hájek, fanatický zastánce a mistr divadla, vytvářeného za pomoci zapomenuté učební pomůcky zvané meotar, uspořádal už podruhé v obci Poniklá, jejímž je starostou, „samozvanou“ divadelní přehlídku nazvanou Budiž stín. Budiž pro spravedlnost řečeno, že obec Poniklá v době konání přehlídky byla velmi obtížně dostupná, neboť všechny ( silniční i kolejové) přístupové cesty byly rozvrtány, neosvětleny, mosty strženy a trasy prakticky neprůjezdné. O to těžší úkol byl dostat do Poniklé tvůrce i odborníky loutkového divadla (do jehož oboru s velkou dávkou benevolence patří i ta meotarová podivuhodnost). Ale Tomáš Hájek, fanatik stínu, se nedal odradit a na přehlídku se mu podařilo dostat nejen zajímavé produkce, tak či onak pracující s fenoménem stínu, ale také Hanku Voříškovou jako lektorku tvůrčího semináře a především místní publikum.

Sám zahájil přehlídku „obchůzkovým“ divadlem, při němž jsme krátké sekvence z historie obce Poniklá a jejích divadelních aktivit sledovali na několika meotarech, rozmístěných v interiéru kulturního sálu Kantýna. Putování po jednotlivých zastaveních, k nimž bylo potřeba naistalovat a obsluhovat několik anachronických projekčních zařízení, připomnělo přítomným zásadní kapitoly z dějin obce Poniklá, jejíž hrdinní občané nakonec vždy obec ubránili před pohromami i zvůlí panstva. Průvodcem a opovědníkem byl sám ředitel festivalu.

Budiž kriticky poznamenáno, že forma „ obchůzkového divadla“ nejde s meotarovou technologií (a poetikou) úplně dohromady, herec (jediný) je vlivem přecházení (v jeho případě spíš běhu) z místa na místo příliš zahlcen nutností ovládnout všechny technické i významové parametry. V roli hlavního svolavatele, herce, organizátora, demiurga a fantóma celého podniku působil Tomáš Hájek ( o jeho lokálně politické funkci starosty nemluvě) poněkud uštvaně.

To však nic nemění na faktu, že se mu podařilo sezvat k debatě o divadle nejen stínovém věhlasné autority jako je Luděk Richter, méně věhlasné, zato však aktuální tvorbou imponující tvůrce jako je dramaturg Divadla Drak Tomáš Jarkovský nebo režisér a ředitel Vily Štvanice Ivo Kristian Kubák, co do výmluvnosti lakonickou, úsudkem a bytostnou loutkářskou oddaností respektovanou osobnost Michala Drtiny pověřil moderováním diskusí, takže momentálně obtížně dostupná, od velkých center vzdálená Poniklá se stala jakýmsi Goethovým Weimarem či Šporkovým Kuksem, místem, kde by podle pohledu na mapu, internet a kolejové výluky nikdo nic nečekal, a ono právě naopak.

Brněnské profesionální Divadlo Líšeň přivedlo (nikoli poprvé) do Poniklé závan východní loutkářské kultury, vyprávění nahého mnicha, císaře, generála a slona o životě, smrti i drobném hmyzu. Inscenace nazvaná Spoutaný trávou předestřela svět docela odlišný od skřehotavé pseudopoetiky různých zábavných, poskakujících a pitvořících se postaviček pro děti. Jejich vyprávění vyžaduje pozorné vnímání a oddání se poetice divadla s křehkými kovovými loutkami, zvuky a stíny. Pro místní publikum to byla „celovečerní“ profesionální inscenace.

Kluci, skoro už mladí muži souboru Přespolní z Březnice přivezli inscenaci nazvanou Angatar. Její inspirací je eskymácká (měli bychom ale říkat inuitská) poezie. Nejde však o inscenování poetiky severu, kde se lidský život opírá o jiné body než v našem mírném pásmu a tím i vyznává jiné hodnoty. V této inscenaci se ocitáme v neuklizeném klukovském pokoji, v němž se setkává skateboard s hifi soupravou a knihami, kde mezi věcmi, které má rád (a mezi ně patří i Písně vrbovýho proutku) přichází mladík na to, zač život stojí a jak ho chce žít. Abych řekla pravdu, už si nevybavuji, kolik v té inscenaci bylo stínu, možná to byl hlavně ten stín jungovský, odvrácená tvář naší humanity a psychiky na cestě k dospělosti.

Kramářská píseň kluků z Jaroměře (Mikrle, Kolegium hraběte Šporka) O ukrutném příběhu nedosáhla standardu, na jaký jsme z těchto končin zvyklí. Jimi samými zrýmovaný text morytátu byl (alespoň na můj vkus) až příliš idiotský (tvůrci se smíchem akceptováno) a celá produkce nesla tolik prvků do sebe uzavřené ironie a nedozkoušenosti, že člověk nedokázal postřehnout, k čemu se vlastně ten posměch vztahuje a proč u toho má být publikum.

Dětsky naivní pohled na stvoření světa a střídání dne a noci Hanky Voříškové, nazvané Dobré ráno, dobrou noc, doprovázené na kontrabas Pavlou Bútorovou-Šefrnovou, se naopak kromě výtvarné a světelné imaginace vyznačoval vysokou poetickou úrovní autorského textu. Poetika a osobní styl obou performerek odpovídaly tomu, co od nich publikum zná a očekává, krása textu byla ještě k tomu. Baladu a Romanci lze charakterizovat podobně.

Bažantova loutkářská družina v osobě Tomáše Hájka sehrála psychologický horor Černý kocour podle povídky E.A.Poea. Hrůzná role kocoura byla meotarovými prostředky vystižena přesně, psychologická rovina vyprávění muže, neovladatelně puzeného ke zločinnému jednání, se poněkud utopila v technických nárocích inscenace.

Aktuální téma vnesly do přehlídky i dvě inscenace téže předlohy. Mezi dětskými knížkami v minulém roce zaujala nová kniha australského výtvarníka Shauna Tana. Knížka přináší vizuálně podmanivý a zároveň minimalistický příběh cikády pracující v kancelářském prostředí uprostřed nepřátelsky naladěných lidí. Při dodržení biologických daností cikádina života se příběh týká prekarizované práce, globální necitelnosti a touhy vymanit se. Soubor 120 dBz Jaroměře uvedl meotarovou verzi, Pavla Bútorová-Šefrnová verzi lampionovou.

––––

Druhý den začal (tedy pro ty, kteří byli schopni vstát z postele a po nevlídném deštivém dni vyjít do chladného slunečného rána) komentovanou vycházkou Poniklou. Výklad obstaral sám ředitel festivalu a hrdý obyvatel obce Tomáš Hájek, podporován velitelem hasičů (jejichž chrabrými zásahy je historie obce protkána). Obecenstvo se dozvědělo, že Bažantova divadelní společnost mívala mnoho členů a velký repertoár, vidělo, kde se hrálo a jak a postálo i na návsi u „monumentální“, asi 30 cm vysoké bronzové sochy hrdiny Jiřího Václava Tuláčka, který byl odhodlán (jak jsme se dozvěděli první den festivalu) bránit v roce 1866 během prusko-rakouské války Poniklou proti pruskému vojsku. Tuláček, ochotný bojovat s přesilou, byl ovšem sousedy odzbrojen, a tak se jeho odhodlání dostalo satisfakce až v 21. století. Jeho (nedokonaný) čin je zobrazen na oponě Tuláček bojující, pořízenou nákladem Matice Tuláčkovy, jež je jedním z mnoha v Poniklé působících spolků.

Na přehlídce Budiž stín se uděluje rovněž cena. Ve druhém ročníku ji jednomyslným rozhodnutím shromážděného učeného teatrologického sboru (včetně těch jeho členů, jimž rozum dočasně zastřela vskutku temná noc, v níž nebylo takřka možno dostat se po neosvětlené silnici lemované výkopy do postele) získala Bažantova loutkářská družina s nikoli novou, ale vlivem posouvajících se akcentů doby mimořádně působivou inscenací verneovky Zmatek nad zmatek. Posedlé a lidstvo i přírodu ohrožující konání Verneových zištnými důvody hnaných inženýrů míří neodvolatelně ke zničení světa, který je v poslední chvíli zachráněn numerickou chybou. Neříkal už Pythagoras, že bůh je číslo? Zmatek nad zmatek je inscenace nejen vtipná, suverénně pracující s meotarem. Je to i naléhavé poselství o nes(t)oudnosti technokracie a honby za ziskem. O tom, že tato vášeň uvrhuje různé části světa do katastrof, až hrozí katastrofa světu celému, se přesvědčujeme každý den.

Během tvůrčí dílny s Hankou Voříškovou se zájemci o práci se světlem a stínem leccos dozvěděli a sami si vyzkoušeli. Proti předchozímu ročníku (Budiž stín je bienále), který byl hodně soustředěný na všestranný potenciál meotaru, byl tento ročník jaksi filozofičtější. Stín v něm by přítomen nejen jako promítnutý obraz, ale též jako existenciální fenomén. Možná k tomu přispělo i to, že během přehlídky dorazila zpráva, že zemřela Vlasta Chramostová.

Budiž stín! 2019 samozvaná národní přehlídka stínového divadla Kulturní dům „Kantýna“ v Poniklé (čp. 265) 5. – 6. října 2019

Alena Zemančíková, 15. 1. 2020

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Výběrové řízení na ředitele Naivního divadla Liberec

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.