Divadelní areál Bouda - zážitek, který jinde neseženete!

Nechávám objekty mluvit mlčky

O tom, co dokážeme odečíst z věcí každodenní potřeby. Vtiskujeme do nich svou minulost, přítomnost i budoucnost. A věci nám pak mohou vyprávět. Katalánský umělec Xavier Bobés skrze ně sdílí své i naše vlastní příběhy.

Sám se označujete za samouka ve svém oboru, co vás přivedlo k objektovému divadlu?

Studoval jsem herectví. Když mi bylo dvacet, začal jsem vystupovat s kamarády herci i tanečníky. Postupně jsme si uvědomili, že nechceme jen reprodukovat stávající díla, ale že chceme sami tvořit a slova z našich vystoupení začala mizet. Mě upoutalo sdělovat příběhy skrze věci a objekty. Ze začátku jsem používal antropomorfní objekty, hračky, něco podobného loutkám. Ale nejsem loutkář, neumím řemeslo. Došlo mi, že i běžné věci, kterými se obklopujeme, toho o nás hodně říkají. Ve své první inscenaci v divadelní skupině Playground, kterou jsem založil, jsem pomocí hraček vyprávěl příběh o dospělých. Ten kontrast mě bavil. Věci kolem nás jsou svědectvím o tom, kým jsme. Definuje nás, co si vezmeme na sebe, jaké věci používáme. V průběhu let se moje perspektiva měnila, došlo mi, že určité věci mají vlastní příběhy, s nimiž se pojí. Začnu s prázdným prostorem, je jedno, jestli je to stůl nebo celá místnost, a postupně ji začnu plnit objekty. Ty věci pak mezi sebou vytváří určité vztahy, pohyb s nimi určuje rytmus inscenace, tematizuje se čas. Nepoužívám je jako mluvící panáčky, nechávám je mluvit mlčky. Celá inscenace je pak postavená na vizuálnu, občas něco doplním slovy, ale většinu interpretace nechávám na divákovi.

Věci snadno zapomenuté uvádíte jako představení pro maximálně pět diváků, je to velmi intimní. Jak se dá tahle perspektiva spojit s tématem období španělské historie?

Nerad říkám, o čem inscenaci hraju, dokonce prosím i diváky, aby to nikde nevyprávěli, protože chci, aby si v mé tvorbě každý našel to svoje. Divák pátrá, o čem to má být, a po chvíli mu to dojde. Důležitým motivem je ale období Frankovy vlády ve Španělsku. To je jasně formulované. Divák se o něm ale dozvídá z jednotlivých předmětů, které během inscenace loví ze šuplíků. Sdělení je vloženo z mojí perspektivy, z pohledu Španěla. Ale možná si to vy tady v Česku vyložíte po svém, najdete vlastní paralely. Líbí se mi kombinovat obecný pohled s individuální vlastní zkušeností. Celé je to ale velmi hravé a spoléhám se na divákovu zvídavost.

Můžeme se z minulosti poučit a vyvarovat se minulých chyb, nebo se historie neodvratně opakuje?

Nemám jednoduchou odpověď, nechám to na každém zvlášť. Řeším ale podobné otázky, protože se netýkají jen dějin, ale také rodinné historie i jednoho lidského života. Leckdy máme pocit, že podobná situace už tu byla.

Liší se divácké reakce ve Španělsku a v zahraničí?

Ve Španělsku lidé některé předměty poznávají ze svého dětství, je jim to bližší, vyvolává to prudší emoce a vzpomínky. V zahraničí je větší odstup, něco o té době víte, ale tolik se vás nedotkla, čtete to ve vlastním kontextu. Kromě původu diváka závisí i na jeho věku. Je mi líto, že mladí lidé toho o své historii tolik nevědí. Je to tím, že se doba ubírá tak rychle, vytrácejí se rituály, lidé o věcech nepřemýšlí, hned je vyhledávají na internetu. Nemusíme vědět všechno hned, ty znalosti jsou pak povrchní a nedocházejí nám souvislosti. Odpovídá tomu podle mě i současná politická situace v Evropě. Lidé nemají dostatek znalostí o své vlastní minulosti.

Pocházíte z Katalánska. Projevuje se to ve vaší tvorbě?

Tahle inscenace je z roku 2015, takže nereaguje přímo na aktuální dění. Ale mluvím o fašismu, španělské historii, má to souvislosti s dneškem. Jenže problematika samostatnosti je velmi komplexní, nechci se jí zabývat, protože nemůžu jasně říct, jsem-li pro nebo proti. V Katalánsku je kupříkladu spousta španělským imigrantů, není to homogenní oblast. I když ani v inscenaci Věci snadno zapomenuté se tomu tématu nelze vyhnout, protože se děj odehrává v Barceloně.

Článek je převzat z festivalového zpravodaje Divadla evropských regionů Hadrián. Neprošlo redakční úpravou.

Veronika Švecová, 28. 6. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.
Vložit komentář:

Jméno a příjmení (povinné)

Příspěvek

Potvrďte, prosím, že nejste loutka: napište jméno Hurvínkova otce

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.