Foto: Proces 016 Františka Malasková

Proces 016: Den druhý

Píše Klára Hauserová. (28.5.2019)

Druhý den klauzurního festivalu Proces začal deštivě. Aktéři open-air performance s názvem Marie Antoinette walks down an elegant hallway and everyone hates her se tím však nedali vyvést z míry a Vrtbovská zahrada na dopoledne přivedla k životu Marie Antoinetty.

Foto: Zuzana-Markéta Macková

Kdo měl zájem, mohl se na libovolně dlouhou dobu proměnit v tuto ikonickou postavu. Stačilo si vzít jeden z kostýmů, které byly kvůli dešti uschovány pod střechou. Atmosféru podporovaly i přítomné páry, které se vydaly do Prahy nafotit si (post)svatební fotografie. Vznikla tedy nenásilně participativní performance, která v sobě snoubila drobné situace, které mezi sebou aktéři vytvářeli, deštivé počasí a náhodné střety turistů s performery.

Foto: Zuzana-Markéta Macková

Odpoledne bylo možné se zúčastnit lekce Selfie-chi, vedenou Ondřejem Menouškem. Ten nás přivítal s vyrovnaným zenovým úsměvem a prozradil, že umění seflie-chi není vůbec složité. Předvedl nám jednoduchou sestavu stávající se ze čtyř pozic pro vyfocení selfie a později jsme si ji všichni několikrát vyzkoušeli. Lektor nám v závěru oznámil, že se skupina odebere na Staroměstské náměstí, kde bude lekce pokračovat. Na místo našeho veřejného focení selfie dorazilo přibližně dvacet účastníků a po dobu zhruba desíti minut jsme opakovali naučenou sestavu. Reakce okolí na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé se vyptávali, co to proboha vyvádíme, fotili si nás, natáčeli a někteří si s námi dokonce udělali selfie, bez ohledu na to, že jsme si sami jedno zrovna fotili. Jakoby snad lidé fotící se na Staroměstském náměstí byli něčím hodní pozornosti…

Foto: Zuzana-Markéta Macková

Následující otevřená hodina animace byla exkurzem do jednoho semestru semináře. Od animace rukou jsme se dostali přes animované brambory k maňáskům, marionetám až po loutky vodící další loutky a fackující své animátory. Smějící se diváci často přehlušili herce mluvící loutky a ti byli za tuto přízeň pochopitelně vděční. Komponovaná hodina obsahovala etudy a útržkovité scénky, které netvořily jednolitý celek, nicméně ukazovaly možné využití materiálu pro animaci. Šlo tedy spíše o ukázku technické stránky animace.

Foto: Zuzana-Markéta Macková

Druhý den festivalu zakončila participativní performance Shituations dokonce s občerstvením. Performerka nám uvařila tříchodovou večeři a svojí lámanou angličtinou odvyprávěla tři příběhy: o svém učiteli matematiky; o svých genderových pochybnostech – zda by náhodou neměla být muž – a popisovala rozloučení se svou mrtvou matkou.

Foto: Zuzana-Markéta Macková

Jídlo, které nám připravila, na první pohled nevypadalo lákavě, minimálně ale v účastnících vyvolávalo pocit sounáležitosti. Nejen faktem, že většina diváků seděla u jednoho stolu, ale i její důvěrou v nás, když po onom stole ve vysokých podpatcích procházela pro jednotlivé suroviny, se zavázanýma očima. Když přišla řada na dezert, většina sálu se jen zděšeně smála. Slečna totiž z opačného konce stolu nesla tuhou hmotu hnědavé barvy vytvarovanou do nerovnoměrných válců. Těm, komu by náhodou tato hmota nic nepřipomínala, podpořila performerka asociaci slovy „I´ll cut my own shit!“

Klára Hauserová, 29. 5. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: