PROCES 015: DEN ČTVRTÝ

Píše Sarah Slavíčková

Ani poslední den Procesu 015 nevybočoval svou rozmanitostí z předešlých dní festivalu. Naopak, dnešní program byl řádně nadupaný! Boření a zkoumání hranic divadelních tvarů a forem, hry se slovy i hry s tělem, dvě diskuze, a především skvělé herecké výkony, zejména studentů třetího ročníků herectví KALD – to vše a příjemná přátelská atmosféra provázela (nejen) závěrečný den letošních nabitých a za mě velmi vydařených klauzur.

Prvním bodem programu bylo scénické čtení RE:AD studentů třetího ročníků KALD a studentů z KATAPu. Studenti jsou rozděleni do třech skupin, ve kterých v různých formách předčítají úryvky ze dvou současných her Kňourání mléčné dráhy od Bonn Park a Práce nádenní, lásky trápení od Johanny Kapteinové. První čtení je spíše monologické – dva ze studentů se postupně stávají překladateli a jakoby přímo na místě překládají projevy dvou velmi známých osobností – prezidenta Donalda Trumpa a vůdce Kim Čong-Una, které jsou promítány na plátno za herci. Jejich monology z první zmíněné hry se však rozcházejí s výstupem zmíněných řečníků, a tak vybrané úryvky velmi vtipně a kriticky komentují a shazují promluvy a s hořkou ironii poukazují na absurditu dnešního světa. Při dalších dvou čteních z druhého dramatu dochází k čím dál divadelnosti a vytváření mizanscény. Ve druhém čtení na sebe provokativní škodolibé Hlasy komentující Mladého muže – sociofoba, který se na závěr oběsí šálou, reagují a svými židlemi již vytvářejí podle potřeby při střídání rolí různé kompozice. Třetí skupina také od začátku vytváří velmi jednoduchou mizancénu – hlavní postava Natálie, která přišla o práci i přítele, sedí uprostřed scény na třech židlích a ostatní herci stojí či sedí okolo ní. Někteří z nich už také text umí nazpaměť, a tak již interagují s diváky a vytvářejí mezi sebou hereckou akci. Samozřejmě je velice diskutabilní či scénické čtení divadelně přetvářet, najít úplně jinou formu provedení anebo ponechat důraz pouze na slova a na práci s hlasem herců. Musím však přiznat, že čtení monotónních ironických překladatelů ve spojení s projekcí, pro mne bylo nejpovedenější.

Opakem scénického čtení bylo představení RAMA v Řetízku. Divadelním jazykem byl totiž téměř výhradně propracovaný pohyb dvou humanoidů. Ocitáme se v raketě, která putuje vesmírem. Uvnitř je žena a muž, kteří na sebe vzájemně reagují někdy jako roboti, někdy jako lidé. V závěru humanoidka přistává na planetě Zemi. Jednoduchý příběh je inspirovaný známými sci-fi, filmy pojednávající o cestě do vesmíru či přistání cizí existence na jiné planetě (např. E.T. a Interstellar). Studentka druhého ročníku magisterského studia herectví inscenaci vytvářela společně s bývalým studentem DAMU Ivo Sedláčkem. Bohužel inscenace především po dramaturgické a režisérské stránce pokulhává. Na scéně jsou bílé boxy, které herci přetvářejí do různých tvarů, pár předmětů (např. hrnky, sluneční brýle nebo helmy) a plátno, na které se promítá. Projekce slouží pro dokreslení vesmírné atmosféry či k herecké akci, kdy se například pár ocitá ve vesmíru na plátně. Promítání vesmíru a planet však působí společně se scénografií velmi lacině. Škoda, že herci neponechávají scénu opravdu jen minimalistickou či úplně prázdnou a nezaměřují se na skvělou hereckou, a především taneční spoluhru a přesnou synchronizaci. To ostatní, včetně pár zbytečných slov, jim totiž bohužel inscenaci a jejich skvělé výkony shazuje. RAMA tak zůstává stále v procesu.

Velkou odpočinkovou pauzou – pro někoho meditací či hrou – byl experiment Hier, Here, Tady studentky Ine Ubben ze zahraničního magisterského programu Directing of Devised and Object theatre (MAT DOT). Ine experiment uvádí jako část jejího výzkumu o věcech, nás a vzájemným spojením mezi nimi a námi. Jak jsme s věcmi či předměty spojeni my? Anebo jsou věci spojovány s námi? Studentka experimentem, který se koná teď a tady (odtud název projektu), zprostředkovává subjektivní zážitek či prožitek každého z nás. Nejprve si v prázdné učebně hledáme své místo, kde je nám pohodlně, aby zkoumání mohlo vůbec začít. V místnosti si svým tělem či předměty, které máme na sobě či po ruce, vytyčujeme vlastní prostor, vlastní hranice. Postupným rozšiřováním či zmenšováním plochy si každý osahává a zkouší své meze a může pocítit rozdíl ve vlastním vnímání a komfortnosti. Ine na začátku interakce popisuje svůj pocit, když cestuje mezi Prahou a svou rodnou zemí. Vždy je údajně svázaná paradoxně s tím druhým místem. Za sebe ale musím přiznat, že přestože jsem na hru přistoupila a rozdíly ve zkoumání hranic svého prostoru jsem pocítila, předměty, které jsem využila, mi sloužily pouze jakožto hmatatelná omezení a měly pro mne čistě funkční význam.

Slet songů, textů, básní, hříček se slovy a tanků (japonská forma básně) vytvořili studenti druhého ročníků herectví. Impulzem pro vytvoření literárně-hudebního pásma se jim staly literární večírky, které chtěli protentokrát oživit, aby podle jejich slov nebyly tak nudné. Poskládáním a zhudebněním některých textů, které měli studenti už nějakou dobu v šuplíku, vznikl autorský projekt pouze herců s názvem Maruško, literární večerníček. Zábavné a hravé texty vynikly v konceptu spolu s klavírním doprovodem jednoho z herců, vydařeně. Škoda jen, že důraz na slovo, na hru se slovem, jeho variace a rozklad nebyl doveden více do hloubky. Literární hodinový večírek však plynul dynamicky a nápadně připomínal slavnou tradici takových večerů v Redutě či Viole.

Posledním projektem celého Procesu 015 byla velmi povedená (historicky první) spolupráce a propojení druhého MAT DOT, kteří se zhostili rolí režisérů, a studentů třetího ročníků herectví. Symbióza obou kateder fungovala zkrátka geniálně, a přestože na závěr dne klauzura trvala téměř dvě hodiny, divák byl znovu a znovu vtahován do hry. Herci třetího ročníku jsou velmi všestranní a nadaní (a to opravdu všichni do jednoho), dokáží pracovat společně, ale i každý sám a adaptují se snad na cokoli a kamkoliv. U studentů zahraničního programu má zase divák občas pocit, že neví, co se za sugestivní a často bizarní, ale zajímavou strukturou skrývá. Režírování invenčních herců však studentům velmi svědčilo, a tak společně vznikly čtyři samostatné tvary skládající se z různých forem s názvem 4 PIECES. Jednotlivé části se jmenují – TY JSI TO, POUZE PRO INTELIGENTNÍ LIDI, GARY a DESTRUKCE. MAT DOT tak navazují na různé experimenty a pomezní divadelní útvary, které často právě oni zkoumají – performance, improvizace, interakce, práce s tělem, práce s jazykem, instalace a dnes na závěr proběhla dokonce i levná reality show, při níž se dekonstruovaly různé předměty. Herci také tyto umělecké podoby, ve kterých je jasně čitelný rukopis magistrů, ironizují a nadsazují (například si dělají legraci z toho, co to vlastně je instalace, performance a happening).

V závěru dne tak proběhla čtyři odlehčující, ale zároveň fyzicky a herecky náročná představení, která stojí na všestrannosti, improvizaci, rychlé reakci, vzájemné komunikaci i interakci s divákem a invenci herců. Ti ale vše zvládají bravurně a dokazují, že každý zvlášť jsou jiným způsobem výjimeční a nepostradatelným článkem celého ročníku.

Sarah Slavíčková, 1. 2. 2019

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: