Ať se děje po právu

V pořadí druhou inscenací, která vznikla pod hlavičkou společensky užitečného divadla nazvaného Krutý krtek, jsou Romské pohádky – pětice příběhů podle vyprávění, která v romských osadách zaznamenala zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová.

Stejně jako pohádky o Sněhurce, Šípkové Růžence, Popelce, Červené Karkulce, Krásce a zvířeti apod., byly i romské pohádky původně určené především dospělým posluchačům. Lidé si v nich v symbolické a metaforické rovině sdělovali různé zkušenosti a pikantnosti ze života, často i krutosti. Naše „české“ tradiční pohádky postupně obrousili sběratelé, kteří je zaznamenávali od 17. do 19. století, a nutno říct, že jsou i dnes autoři, kteří mají potřebu tyto příběhy ještě dále zjemňovat. Romské pohádky, které zaznamenala Milena Hübschmannová v 50. a 60. letech 20. století, si i v psané podobě zachovaly svou syrovost a značnou autenticitu. Jejich motivy jsou někdy kruté, jindy zvláštně vykloubené, pro naši většinovou kulturu někdy až nelogické, tu a tam bez výrazných motivací, málo splavné a neuhlazené.

Krutý krtek vybral z desítek pohádek pět, které jsou pro vnímání běžným publikem dobře přijatelné, strukturou se často podobají jiným známým příběhům, přesto jsou však jedinečné. Společensky užitečné divadlo, které spojuje, nastudovalo tyhle příběhy s cílem přiblížit romskou kulturu nejmenším divákům, potažmo jejich dospělému doprovodu. Záměrem bylo s pohádkami cestovat po divadlech a festivalech, scénografie i celé provedení tedy odpovídá tomuto požadavku.

Série pěti pohádek nabízí jednak krátká vtipná vyprávění (pherasuňi paramisi) a jednak hrdinské pohádky (viteziko paramisi). Ústředním scénografickým objektem je dřevěné loukoťové kolo umístěné na stojanu. Mezi jednotlivými příčkami kola jsou připevněny potřebné rekvizity a značná část kostýmů. Hraje se v menší míře chlebovými loutkami a především s jednou ústřední loutkou, manekýnem: na jednoduchou hlavu s vodícím kolíkem se navléká čepice, šátek nebo maska svině a připínají se k ní šaty, do jejichž rukávů prostrkují herci svoje ruce, které propůjčují dané postavě. Animace loutky je víceméně náznaková, nejde tu o precizní vodění, spíš o symbolické znázornění jednání nebo charakteru postavy. Kolo slouží někdy jako paraván, jindy jako obyčejná rekvizita (např. jako počítadlo) nebo jako určení místa, kde se děj odehrává (např. dívka ho leští coby okno svého domu).

Herci Anna Schmidtmajerová a Tomsa Legierski jsou na scéně už při vstupu diváků do sálu, vyrábějí loutky z chleba a navazují kontakt s příchozími. Komunikace s diváky je pro jejich provedení Romských pohádek podstatná, spojuje jednotlivé příběhy a herci díky ní překonávají některá úskalí vyprávění a posouvají jej dopředu. Jde skutečně o vyprávění, nápaditě ilustrované loutkami, nikoli o dramatizace příběhů.

Hned na začátku – při pohádce Svině nevěstou – se děti v publiku stanou pomyslnými školáky a pod vedením učitelky Anny se společně naučí romskou písničku, aby mohly uvítat novou spolužačku, která má přijít k nim do třídy. Jenže nedorazí holčička Nikolka, ale svině, kterou porodila Romka. Už tady herci výborně rozehrávají a reflektují předsudky hluboce zakořeněné v naší společnosti. Hned s prvním příběhem tedy dají najevo, že diváky nebudou šetřit, nebudou se bát poukazovat na myšlenkové stereotypy. Učitelka nechce svini do školy přijmout, prase do lavic přece nepatří. Když se ale přesvědčí, že Nikolka umí počítat a zná měsíce v roce, povolí a prokáže tím své žačce dobrou službu na celý život. Spolužák, který se do svině zamiluje pro její povahové vlastnosti, se s Nikolkou ožení a po prvním manželském polibku se ukáže, že si vzal a tím osvobodil zakletou krasavici.

V rámci pohádkového svatebního obřadu herci nenásilně seznamují diváky s obyčeji romské svatby a s lehkým vtipem okomentují další nešvar většinové společnosti: zaplatí faráři, který nechce jinocha a svini oddat. Duchovní po přijetí bakšiše obřad bez problémů vykoná.

Asi nejspornějším příběhem, který si vybral Krutý krtek pro divadelní ztvárnění, je pohádka O Preparúdovi. Mocný čaroděj vyžaduje po třech sestrách, aby mu uvařily polévku z lidské hlavy a snědly při tom oko. Až poslední, nejhodnější dívka na čaroděje vyzraje. Pomůže jí totiž pták, kterému se děvče nezdráhá nalít vodu. Třebaže pohádka mnohé dospělé v publiku znepokojí, je zřejmé, že má klasický půdorys a šťastné vyvrcholení a rozhodně není ničím, co bychom nemohli přijmout a nabídnout dětem. Tvůrci si jako symbol lidské hlavy zvolili chléb, takže Preparúdo mohl bez uzardění sníst lidské oči.

Třetí příběh, Romčina hádanka, je jakousi jednoduchou hříčkou – moudrostí o tom, že každá živá bytost potřebuje jíst.

V čtvrté pohádce Jak Rom žil s čarodějničinou dcerou pojednali tvůrci hlavního hrdinu jako supermana, a to vč. kostýmu. Zvládl se dostat do druhého světa až k třetí obloze, vykonat všechny úkoly, které mu dal král, a tím si zasloužil ruku princezny. Tu však odmítl a rozhodl se pro život s dcerou čarodějnice z třetí oblohy. Pohádku, která má ve své fabuli nejvíce nelogických, rychlých skoků a opouští načaté motivy, se tvůrcům podařilo úspěšně přiblížit dětem přes její kostýmovou aktualizaci.

V průběhu představení se diváci, velmi ústrojně, v rámci posouvání příběhů naučí pod vedením herců tři romské písničky. Anna S. je doprovází hrou na violoncello. Z průzkumu mezi dětmi, který herci bleskově provádějí, je jasné, že všechny znají nějakou českou písničku, dokonce i nějakou anglickou, ale nikdo nezná romskou. Proto jim aspoň tři melodie Krutý krtek během svého představení nabídne. K dalším písním této kultury si pak možná dokážou najít cestu samy o pár let později. Děti se také dozvědí, jakými slovy obvykle začínají romské pohádky. Místo „Bylo nebylo…“ je tu „Můj sladký, požehnaný, ať se děje po právu, poslechni si pohádku…“

Poslední příběh, který Krutý krtek dětem nabízí, má název Co se Romovi zdálo. Rom se zdráhá vypovědět svému bílému kamarádovi sen, který se mu předchozí noci zdál. Má strach, že říkat něco tak smělého, co se mu zobrazilo ve spánku, se nehodí. Všichni si myslí, že se Romovi zdálo o nějaké krádeži nebo nepravosti. Za trest, pro své hříšné myšlenky, je Rom uvržen do vězení a paradoxně díky tomu se jeho sen stane skutečností. Zdálo se mu totiž, že král ho bude v lavoru namáčet, princezna mu bude drbat záda a královna osoušet.

Krutý krtek vybral velmi citlivě pět romských pohádek a zpracoval je způsobem, který není prvoplánově didaktický a osvětový, přesto však nenásilnou formou a s vtipem přináší lehké zasvěcení do romské kultury. Děti se na příběhy dívají bez předsudků, přijímají je se zájmem, bez jakýchkoli problémů. A proč taky ne? Romské pohádky jsou jako každé jiné, zrcadlí kulturu, v níž vznikly.

Velkým přínos pro inscenaci znamenají osobnosti obou herců. Anna i Tomsa jsou ve svém přístupu k dětem a pohádkám přesvědčiví, autentičtí, netlačí na své herectví, ani na děti, spontánně reagují, umí improvizovat a dokáží využívat a rozvíjet podněty z publika. Na děti nešišlají, nepodbízejí se jim, mají dospělou razanci a přitom je při pohledu na ně dětským divákům jasné, že herci jsou tu jenom pro ně.

Jednoduchými prostředky, nenásilně, skrze vyprávění příběhů, slouží Krutý krtek dobré věci a přispívá k toleranci ve společnosti.

Romské pohádky, Krutý krtek

Námět: Milena Hübschmannová

Koncept a režie: Krutý krtek

Hrají: Anna Schmidtmajerová a Tomsa Legierski

Psáno z 1. reprízy, 9. 6. 2018, RefuFest, kampus Hybernská

Zuzana Vojtíšková, 14. 7. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.