Spousta věcí se lépe vyjadřuje beze slov

La Mue/tte je francouzsko-argentinská divadelní společnost, fungující od roku 2014, kdy se ve francouzském Nancy setkali (loutko)herečka Delphine Bardot a hudebník-loutkář argentinského původu Santiago Moreno.

Jejich projekt se soustředí na tvůrčí výzkum kolem výtvarného a hudebního divadla se zapojením těla a loutky. Důraz kladou na poezii mechanického pohybu a spojení objektů a hudby.

Vaše divadelní společnost je poměrně mladá, jaké je její postavení ve Francii?

Dolphine Bardot (DB): Docela dobrá, minulý rok jsme s inscenací Jeden v druhém a ještě s jednou, na které jsme spolupracovali, byli na prestižním festivale v Charleville-Mezieres. Musím říct, že máme velmi dobrou diváckou odezvu. Pracujeme téměř výhradně pro La Mue/tte, máme sice ještě nějaké menší projekty, ale živí nás zejména aktivity s naší divadelní společností.

Santiago Moreno (SM): Chtěl bych dodat, že nám velmi pomáhá současný rozvoj loutkového a alternativního divadla ve světě. Je to obor zeširoka otevřený všem umělcům. Proč má naše představení úspěch je i to, že dohromady míchá mnoho rozdílných technik.

Vaše předchozí inscenace Les Folles (Šílenkyně) se zabývá částí argentinské historie. Inscenace, se kterou jste přijeli do Banské Bystrice, zase řeší otázky genderu a lidské identity. Podle čeho si vybíráte témata, která vás zajímají?

SM Jsou to problémy, které se nás osobně dotýkají. V případě inscenace Jeden v druhém je to téma, které tak trochu řeší celý svět. Žijeme ve společnosti, která je někdy polarizovaná a někdy dost machistická. Chtěli jsme ukázat určitá klišé, za kterými se ale skrývá celý širý vesmír. A to, co se v něm děje, dost komplikuje onu zavedenou dualitu. Les Folles se zabývá příběhem Matek z Plaza de Mayo. Já jsem z Argentiny, narodil jsem se v Buenos Aires. V Argentině byla mezi lety 1976 až 1983 vojenská diktatura. Nyní je v Argentině patrný vzestup negacionismu, tedy popírání zločinů proti lidskosti, což je znovu trend objevující se celosvětově. Je to velmi nebezpečné, sílí extrémní pravice. Proto jsme jako možnost jak proti tomu vystoupit zvolili téma Matek z Plaza de Mayo, což byly bojovnice za lidská práva. Snažili jsme si zjistit co nejvíce dostupných informací a vtisknout je do poetiky naší inscenace.

DB Jsme argentinsko-francouzská společnost, takže argentinská témata se nás přirozeně týkají. Vizuál naší inscenace je velmi básnický. Boj matek je plný silných obrazů, jsou to ženy ochotné bojovat za své syny a obětovat i svůj život. Často používáme bílé šátky, které se staly symbolem celého hnutí. Zajímá nás nejenom ta historicko-společenská tématika, ale také způsob, jak umělecky vyjádřit tento zoufalý boj a přizpůsobit tomu svou poetiku.

SM Ale hlavně chceme světu něco důležitého sdělit.

Vaše inscenace jsou nonverbální. Jaké to je komunikovat s divákem a neříct přitom jediné slovo? Proč jste se rozhodli jít touto cestou?

DB Je to těžké a komplikované.

SM Je to jazyk plný metafor a hudby. Jsou věci, které se dají říct slovy, ale spousta se dá vyjádřit lépe bez nich.

DB Jelikož jsme společnost spojující dvě kultury, komunikovat beze slov, oprostit se od jazyka je něco, co nás baví. Cestovat, setkávat se s lidmi, evokovat a sdělovat něco komukoliv bez použití řeči, vyjít z té jazykové bariéry. Něco vyslovit je jedna věc, ale když to ukážete obrazem, každý ho pochopí podle svého, trochu si ho přizpůsobí. To se samozřejmě dá říct o divadle jako takovém, ale v nonverbálním to funguje obzvlášť.

Důležitou součástí vašich inscenací je hudba, jaký je zde proces tvorby? Skládáte ji přímo při zkoušení?

SM Ano, hned během zkoušek. Část hudby celé inscenace je totiž schovaná přímo v loutkách: například ten mechanismus, který měla Delphine na sobě během dnešního představení. Vkládat hudbu do různých objektů a živě ji na scéně tvořit je něco, co mě zajímá.

DB S touto loutkou jsem schopná produkovat hudbu, ale nejsem jen hudební nástroj. Tahle hudba pak má potenciál nést emoce otevřeněji a více napřímo než třeba právě slova, je to stejné jako s těmi obrazy. Navíc je Santiago skvělý hudebník.

A jaké jsou vaše plány do budoucna? Na co se chystáte?

SM Chystáme novou inscenaci, mluvit o ní je nyní ještě dost obtížné, protože jsme teprve na začátku, ale chtěli bychom se zaměřit na téma násilí na ženách. Opět je to v reakci na celospolečenské dění. Různá antiagresivní hnutí jsou na vzestupu a my je takto chceme podpořit.

DB Žijeme ve světě, který už skoro dospěl k myšlence rovnosti a rovnoprávnosti, ale stále jsou situace a místa, kde nevinné ženy umírají. Tohle na současné společnosti nechápu. Tváří se být moderní a pokroková, ale ještě stále se to děje a je třeba na to upozorňovat. I tady se inspirujeme skutečnými událostmi. Budeme vyprávět o ženách, které se rozhodly umřít, aby na tuto problematiku upozornily. Nebudeme pojednávat přímo o jejich příběhu, ale inspirovaly nás osudy sester Mirabalových. Tři ženy, které byly v roce 1960 zlikvidovány v Dominikánské republice kvůli jejich hlasitému nesouhlasu s tehdejším tamním režimem. Den jejich popravy je dnes mezinárodním dnem boje proti násilí.

SM A znovu nás zajímá mluvit o tom bez mluvení. Uvidíme, jak to vyjde.

Článek byl převzat z festivalového zpravodaje festivalu Bábkarská Bystrica TOUR 2018. Další rozhovory a recenze naleznete v online verzi zpravodaje.

Veronika Švecová, 18. 10. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.