Smělá kamarádka z Radosti

Když rázovitá figura copaté zrzky dupe v obřích křuskách s kufrem v podpaží a opicí na krku hledištěm a vehementně se s publikem zdraví nejširším možným úsměvem, začnete se možná trochu bát o svou představu Pipi z četby Astrid Lindgrenové.

O představu dívky ztřeštěné i přemýšlivé, žijící bez rodičů ve Vile Vilekule a bránící se všem nástrahám světa buď neuvěřitelnou silou, nebo ještě raději důvtipem a zdravým rozumem.

Bujarost, rozehrávané veselí, barevnost a dryáčnictví v pojetí postav i celé hry (tak oblíbená na prknech Radosti) však v inscenaci Michala Sopucha nemá místo. Inscenace je sice akční, veselá, ale nepřekročí míru vkusu ani únosnosti. A to ani v hereckém projevu. Velkou zásluhu na tom kromě hereckého ztvárnění hlavní postavy mají také poutavé, pohybově náročné choreografie Hany Litterové, akrobatické prvky a smělé, svébytné písničky Davida Rottera.

Scénárista a dramaturg Pavel Trtílek zdramatizoval prózu z roku 1945 o nezapomenutelné hrdince tak, že vytvořil pestrý kompaktní tvar (včetně písňových textů), který pracuje se situačním humorem, ale nepodbízí se a není zbytečně upovídaný. Vybral takové situace z příběhů Pipi a jejích kamarádů Tomyho a Aniky, kdy opravdu o něco jde (minimálně o život nebo o to, zda kamarádi budou či nebudou spolu). Jednotlivé části hry ukazují různé povahové vlastnosti dcery krále Kurekuredutů – především její statečnost a schopnost nakazit svým humorem a hravostí ostatní. Jde ale taky o její vnitřní svět (píseň o mořském snu), poťouchlost (kávový dýchánek), empatii a schopnost bránit slabší (Pipi na jarmarku), nebo schopnost vyjednávat (Pipi ve škole, Pipi a piráti) a bránit se nesmyslným nařízením (Pipi a strážníci).

Velkorysá výprava inscenace, kterou vytvořila Lucie Labajová, přiváží na jeviště proměnlivou Vilu Vilekulu, měnící se později v plující loď nebo tajnou skrýš. Postavám obléká stylizované kostýmy, v nichž je patrná upjatost švédských domácností versus nekonvenčnost Pipi Dlouhé punčochy. Jen ten loutkový opičák, Pan Nilson, zůstává okrajovou postavou a opodstatnění má vlastně jen v jedné situaci, kdy se stává rukojmím pirátů.

V souhře se zpěvnou hudbou a scénickými efekty (nejpůsobivější je asi plavba lodí) by ale uvedené neplnilo svůj účel nebýt hereckého ztvárnění Pipi Barborou Dobišarovou. Pojala ji jako činorodou, upřímnou, opravdovou holku, která má ráda legraci a pozitivní přístup ke světu. Její nadpřirozené fyzické schopnosti jsou stejně záhadné jako v knize. V Radosti je ale využito trampolín a zvukových efektů pro ukázku Pipiných siláckých kousků, což je pohybový vrchol inscenace. Pipi ale sílu použije vždy až jako nejzazší možnost – když je někdo v ohrožení. Jindy Pipi nad protivníky vítězí i svým vtipem a nadhledem, bezelstnou upřímností a otevřeností (když například lupiče v noci ve svém domě uvěřitelně „polidští“ tím, že s nimi začne tancovat). A když už se nedá vyjednávat, přichází na řadu pohotovost, obratnost a síla.

Sopuch rád využívá groteskní pohybovou stylizaci a náznak. Představení je svěží a neotřelé i díky choreografiím, které (stejně jako písně) nemají jen dekorativní charakter, ale posunují děj, tvoří součást pohybového jednání herců v situacích.

Závěr inscenace s refrénem „Pipi je smích“ sice vyznívá trochu ploše, ale klíčové je, že Pipi zůstává věčným dítětem. Dělá si legraci z upjatých dospělých i ze zlodějů, z pirátů – ze všech, co se berou moc vážně. Kdo by nechtěl mít takovou kamarádku?

Eva Davidová, 16. 3. 2018

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.