Turnovský drahokam začal maraton loutkářských přehlídek

V letošním roce se Turnovský drahokam, regionální loutkářská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj, konala už po dvacáté sedmé.

Letošní program tvořilo jedenáct představení a přednáška Niny Malíkové o historii českého loutkového divadla. Nominaci na Loutkářskou Chrudim si odnesl Ruda Hancvencl.

Přehlídka si stále zachovává své rituály. Nádherné turnovské divadlo je vyzdobeno loutkami. A před každým představením informuje Kašpárek (v kostýmu Kašpárka byl letos brýlatý chlapec Vašek) o tom, že se pořádá soutěž o nejpilnějšího dětského diváka přehlídky a že se kromě toho po každém představení losuje z dětských a rodinných vstupenek o několik drobných cen. A děti také po každém představení vhazují žetony do úst třech různých Kašpárků (líbilo, nevím, nelíbilo) a ten soubor, který získá největší procento chvály, stává se držitelem putovní ceny přehlídky Turnovský drahokam. Hlasuje se i o nesoutěžních představeních, ale mimo zůstávají inscenace pro mládež a dospělé. Přehlídka probíhala 17.–19. března 2017 s tím, že v první den se tradičně hraje nesoutěžní představení pro školy a letos dvakrát zahráli Čmukaři Turnov představení Za každým rohem jeskyňka. A ještě se sluší připomenout, že celou přehlídku organizuje soubor Na Židli Turnov.

V sobotu zahájil soutěžní program soubor Blechy Jaroměř s představením Povídání o pejskovi a kočičce (dramatizace Čapkovy předlohy a režie Jana Dvořáčková), která se hraje textilními loutkami a představení této inscenace jsme viděli v loňském roce na regionální přehlídce v Hradci Králové a příliš změn jsme od té doby nezaznamenali. Je to hlavně vyprávění a jde spíš o ilustraci místo toho, aby se něco dělo a aby byla využita hravost hrajících dětí. Stejně jsme už v loňském roce viděli v Hradci Maminy Jaroměř s představením inscenace Jak Rózička štětí našla (autorka a režie Jana Dvořáčková) a také v tomto případě jsme nezaznamenali nějaké výrazné změny. Hrají v obvyklé scéně (na stole či soklu uprostřed, postraní domečky moc využity nebyly) malými marionetami. V příběhu jsme se zcela neorientovali, protože i když se snaží o velké téma, tak motivy nefungují a nevždy je jasné, co (kdo) je dobro a co zlo.

Soubor Za dveřmi ZUŠ Chlumec nad Cidlinou odehrál představení Co se stalo u jezera Piplpopl. Čerpali z jedné kapitoly Learovy Velké knihy nesmyslů (příběhy 7 rodin od jezera Piplpopl) a hráli s předměty a materiálem. Na scéně je uprostřed stůl, po obou stranách tři židle a vzadu rám, na který dávají přicházející „vědci“ území výzkumů. Zpočátku jejich příchody a přechody (přinesou si postupně potřebné materiály) působí trochu jako „spartakiáda“, a pak postupně vyprávějí o konci sedmi rodin zvířat. A když se zpočátku hodně courá, tak to trochu rozbíjí pozornost. Hezky si ale zvolili rámec, kdy se vlastně až v závěru dozvídáme, že se tohle všechno odehrává v blázinci. Hezký humor se pak objevuje od vyprávění příběhů, které začíná od rodiny čápů a pak pokračuje dalšími z těch sedmi, ale možná by celku ještě prospělo trochu víc nadsázky a absurdity. A také by každá z individualit měla být už v první části poněkud jiná a kdyby občas „z normálu“ ujeli a každý jinak, celkovému vyznění by to prospělo. V každém případě však jde o zajímavou kolektivní tvorbu a inscenační výpověď a za absurdní kolektivní výpověď ji lektorký sbor ocenil a inscenaci doporučil do širšího výběru na Loutkářskou Chrudim.

Potom jsme viděli tradičního hosta přehlídky, a sice soubor Smolički Slovenija, s nimiž spolupracuje Jirka Polehňa. V předešlých letech jsme viděli vždy nějakou známou českou pohádku, ale letos poprvé pohádku slovinskou Zvezdica Zaspanka (Hvězdička Zaspalka), která vypráví příběh hvězdičky, která je nepořádná a nedochvilná a tak je za trest poslaná na zem, ale ukáže se, že upřímnou snahou a zájmem o druhé lidi můžeme změnit i nejhorší osud a nabýt štěstí. Hrají spodovými loutkami a půvabnou češtinou, takže je potěšením je sledovat. A i když šlo o představení nesoutěžní, lektorský sbor se rozhodl udělit souboru ocenění za inscenaci slovinské pohádky.

Posledním sobotním představením byl Robinson v úpravě a interpretaci Rudy Hancvencla ze souboru Vozichet Jablonec nad Nisou. Inspirace předlohou je poměrně volná, zde je Robinsonovou láskou častá jízda lodí, ale ty vždycky ztroskotají, a tak se vždy postupně zabili jeho sluhové Pondělí, Úterý, Středa a Čtvrtek – teprve cestu se Čtvrtkem a ztroskotání sledujeme reálně a pak i jejich cestu na voru zpět a hned při příjezdu je přepadají novináři a Čtvrtek umírá, tak brzy Robinson sežene sluhu Pátka a rozhodne, že si postaví vor (protože žádný kapitán už Robinsona na svou loď nechce) a odjíždějí tam, kde budou mít klid. Ruda tradičně přichází s kytarou a úvodní písní, v níž se dozvíme, oč půjde (a texty všech písní v inscenci jsou kvalitní). Tentokrát hraje Ruda razantně maňásky (autorkou scény a loutek je tradičně Ivana Hancvenclová) a občas používá samostojné loutky, které se nahoře na paravánu samy kývají a tak Ruda opět zahraje a zazpívá píseň. Výborná je práce s rytmem, loutkovým minimalismem, inteligentním humorem, hudbou a texty a za celou dobu představení mu nápady nedošly. Jen jsme trochu postrádali nějaké výraznější téma – jen v závěru se objeví něco jako útěk před skutečností, ale to vyznívá poněkud plakátově a je zastíněno výborně fungujícím humorem. Ale viděli jsme premiéru inscenace, tak se možná, pokud jde o téma, ještě někam posune. Lektorský sbor udělil Rudovi ocenění za hudbu a herectví s loutkou a inscenaci nominoval k přímému postupu na Loutkářskou Chrudim.

Závěr sobotního programu pak patřil besedě o historii českého loutkového divadla (určené pro širokou veřejnost), kterou vedla Nina Malíková (mimo jiné předsedkyně českého střediska mezinárodní loutkářské organizace UNIMA) a která byla i seznámením s tím, že české loutkové divadlo bylo společně se slovenským loutkovým divadlem koncem roku 2016 zapsáno na seznam kulturního nemateriálního dědictví UNESCO.

Nedělní program zahájila přípravka souboru Vozichet Jablonec nad Nisou inscenací Doktoři a velryba v úpravě a režii Jiřiny Polanské. Pro nastudování si vybrali starou pohádku někdy z 50.let 20.století. Na scéně je vysoký a nepříliš široký paraván překrytý nějakým závěsem a po stranách dvě židle. Ještě před začátkem přichází dívka a chlapec, oba v bílém plášti, usedají na židle a tváří se otráveně. Když pak začínají hrát, dozvídáme se, že pracují v ordinanci, kam nikdo nechodí a tak nemají co dělat. A dlouhou chvíli zahánějí různými hrami (například cvičením, hrou na schovávanou atd.). Jsou herecky zdatní a je to působivá klauniáda, na kterou děti v hledišti hezky reagují. Ale je trochu nelogické, že když nemají pacienty, že nepracují víc s dětmi, i když reagovat na ně umějí a rozhodně s nimi nemanipulují. A všechno se dá do pohybu, když k nim přijde velryba (velká hlava s otvírací hubou uprostřed paravánu), že potřebuje vyléčit, protože něco nevhodného snědla. Lékaři se vydávají do jejích útrob a proměňují se v maňásky. A není zcela poctivé k divákům, že se mluví o tom, že potřebují baterky, a neberou je s sebou, ale pak se ve velrybě svítí. A protože maňásky doktorů mají čepičky, je poněkud nelogické, že si je neobléknou lékaři než vlezou do těla velryby. Tam posléze při putování útrobami velryby zjistí, že mimo jiné spolkla měsíc, který jí ty potíže přivodil a tak se posléze promění zase v živáky a měsíc pověsí na oblohu. Cenná je především herecká invence souboru, za kterou ji lektorský sbor ocenil a inscenaci doporučil do širšího výběru na Loutkářské Chrudimi.

Pak jsme viděli nesoutěžní představení inscenace O slepičce kropenaté místního souboru Na Židli Turnov, která je inspirovaná předlohou Františka Nepila a která měla premiéru už v roce 1983 a soubor maňáskovou inscenaci znovu obnovil.

Posledním soutěžním představením pak byla pohádka Boženy Němcové O zakletém hadovi souboru Spojáček Liberec, kterou dramaturgicky upravil a režíroval Rudolf Krause. Hrají manekýny ve velmi zajímavé a proměnlivé scéně, tvořené různými a místy překrytými kašírovaným kameny, což umožňuje rychlou změnu prostředí. Ale téměř filmové střihy celý příběh trochu až vypreprovaly, chybí vztahy, loutky mezi sebu nejednají a chybí emoce, jen černá královna je výrazná, ale příběh sám o sobě vzhledem k výrazné zkratce nedává zcela smysl. Za scénografii udělil souboru lektorský sbor ocenění.

Závěrečným nesoutěžním představením tradičně zakončilo přehlídku Divadýlko Matýsek Rynoltice (kdysi z Nového Boru), které zahrálo klauniádu Michala Vaňka (autora, herce, režiséra) Tajemství staré skříně.

A pak už nastalo vyhlášení výsledků a losování o ceny pro nejpilnějšího diváka a tak podobně. A letošní ocenění hlasujících dětí, tedy putovní cenu Turnovský drahokam, získal soubor Blechy Jaroměř za inscenaci Povídání o pejskovi a kočičce.

Soubor z Chlumce nad Cidlinou si zahrál na detektivy… podívejte se na celé video

Alena Exnarová, 7. 4. 2017

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.