Banskobystrické impulzy podruhé

Pořadatelé mezinárodního loutkářského festivalu Bábkarská Bystrica vyřešili už podruhé problém, který trápí většinu jejich kolegů.

Festivalový program, který zahrnuje inscenace pro děti a pro dospělé rozdělili už před dvěma léty na dvě části, kterým věnovali tentokráte v celku pět dní (30.9. – 4.10.2016). Řešení to je sice trochu šalamounské, protože se loutkáři už řadu let snaží i na základě historických faktů dokázat, že loutkové divadlo je pro všechny bez věkového rozlišení, ale v Banské Bystrici se Dvojitý impulz, jak zněl podtitul letošního jubilejního festialového ročníku, projevil jako dobré řešení – pro publikum i pro přítomné kritiky a pozorovatele.

Druhý impulz pro dospělé začal se vší parádou už 2. 10. pozdě večer křtem publikace Bábkarská Bystrica, festival všech velikostí zachycující to nejpodstatnější ze dvaceti ročníků existence tohoto nejstaršího festivalu profesionálních loutkových divadel na Slovensku. Publikace, kterou vydalo banskobystrické Divadlo na Rázcestí ve spolupráci s bratislavským Divadelním ústavem obsahuje vzpomínky, rozhovory, a hlavně pečlivě zpracovanou faktografickou část se soupisem programu všech ročníků festivalu v letech 1994–2016, včetně výběru jejich ohlasů v tisku, rozhlase a televizi, a to vše doprovázené řadou fotografií z inscenací i festivalového života. Slavnostní křest knížky měl i doprovodný metaforicky iniciační přechod z jedné části festivalu do druhé: bílé růže jako symboly tří předchozích dnů Prvního impulzu pro děti, se ve shodě se záměrem organizátorů zviditelnit přechod programu festivalu z „dětí na dospělé“ proměnily ten večer na růžové a v následujících dnech už kytice pro interprety byly jen červené. Hezký a milý detail, který byl zcela v souladu s pozorností, kterou divadlo věnuje výtvarné prezentaci své tvorby.

Jakýmsi prologem a zároveň součástí Druhého impulzu pro dospělé byla mezinárodní konference o umění na periferii, s rozdílným přístupem k zadanému tématu – od popisu práce v mateřské školce s nejmenším publikem, přes workshopy s mladými lidmi, na kterých se seznamuje budoucí publikum s divadelním zázemím včetně asistence na zkouškách, až po práci městskému centru vzdálené divadelní skupiny kontaktující nejen své vesnické okolí, ale zařazující i historii těchto míst do svých inscenací.

Druhý impulz pro dospělé zahrnoval během dvou dnů produkci 4 zemí, z toho 3 produkce ze Slovenska. Poprvé se v této „kategorii“ představili hosté z Itálie a Izraele.

Dvakrát o jinakosti

Izraelské loutkové divadlo se v posledních letech prezentuje na řadě evropských loutkářských festivalů a tématem, které je spojuje, bývá často holokaust či vzpomínky na krátké šťastné období před nuceným exodem z poklidného života v Evropě. Takto zpracované příběhy opřené o historické události či dětské vzpomínky (vzpomeňme Dům u jezera uvedený na Skupově Plzni v roce 2015) v sobě nesou v současnosti i velmi aktuální téma vyděděnosti, odlišnosti či problémy s integrováním do uzavřené „ jiné“ společnosti. Inscenace souboru Mightbe z Givatayim nazvaná Jinak/Otherwise byla inspirovaná osudy autorky Chavy Nassimové, která se narodila ve Varšavě, kde prožila ukrytá ve skříni dramatické momenty svého dětství. Skříň je také základním prostorem pro hru s jedinou loutkou – manekýnem, a v několika variacích i ilustrací různých prostředí ve one woman show herečky R. Goldbergové. Sledujeme příběh malé holčičky od jejích prvních měsíců života(s drastickou, až surrealistickou scénou, kdy její chůva s ní jako s nemluvnětem v náručí při bombardování přijde o ruku), přes její úkryt ve skříni pod prádlem při kontrole a „čištění“ bytů před deportací její rodiny, až do momentu, kdy se mamince podaří s holčičkou uprchnout a schovat ji u cizích lidí. Tam musí dívenka opět žít schovaná v maličkém výklenku za přisunutou skříní. Kromě skříně, která je centrálním objektem jeviště i dění, je celá inscenace přehledem málo využitých prostředků loutkového divadla – od „ zástupných“ loutek ( pár holínek v rukou herečky dupající po jevišti jsou jevištní metaforou pro figury německých vojáků při prohlídce opuštěného bytu), stínohru v boční stěně skříně i vícevýznamové symboly vyjádřené barevnými akcenty – od červených parádních střevíčků holčiččiny kamarádky po kterých hrdinka touží a které s touto dívenkou nenávratně zmizí při transportu do Osvětimi, přes červený míček, se kterým se holčička nechce rozloučit při útěku z domova, až po symbol dospělosti – červenou mašli ve vlasech maminky, kterou si jako dospělá loutka-holčička připne. Matka se pro holčičku v závěru příběhu k jejím dočasným pěstounům vrací a v dívčině snu se musí s její adoptivní matkou o ni utkat. Ze snu s motivem „křídového kruhu“ se dívka probudí a končí v matčině náručí, aby posléze spolu vykročily do nového života. V inscenaci se ale více vypráví, než děje. I dramatické momenty, které by mohly být divadelně zajímavé, jsou jen doplněné na stěnu promítanými digitálně rozpohybovanými obrázky nebo nevýraznou loutkářskou ilustrací vypravěččina komentáře z reproduktoru.

Jde však v základu o silné, i když nikterak nové a nikterak neobvykle zpracované, téma holocaustu a jeho dopadu na celý další život všech zúčastněných osob. Otázky spojené s tímto temným obdobím dějin budou ještě dlouho trápit nejen izraelské tvůrce a v různých mutacích se stávají, bohužel, aktuální i v současnosti.

Rozpaky u diváků i kritiky vzbudila ambiciózní inscenace Mechanická metafyzika italského souboru Coppelia theatre ze San Casciano dei Bagni nejen pro svou nesdělnost, ale především pro své umělecké zapouzdření, které v žádném případě nebylo v kontaktu se zprvu nejen zvědavým ale i vstřícným publikem. Zcela chápu dramaturgický výběr pořadatelů pro tuto mezinárodní přehlídku. Do dlouholetého programového pátrání bánskobystrického divadla po rozmanitých ženských osudech by totiž mohl příběh poněkud zapomenuté surrealistické výtvarnice Remedios Varo velmi dobře zapadat. S publikem se však inscenace minula i přes to, že tvůrci opatřili své festivalové vystoupení poměrně podrobným průvodním slovem v tištěném materiálu, kde se vysvětlovaly nejen osudy Remedios Varo, ale hlavně zajímavé jednotlivosti jejích dvou obrazů, ze kterých inscenace vycházela. Marná sláva, co nenajde divák na jevišti, tomu nepomůže sebe důmyslněji napsaný program či prohlášení. Problém však nebyl jen v klasické ukázce „umění pro umění“, ale ve značné změti stylů – od poněkud samoúčelné taneční exhibice polonahé herečky v samotné úvodu po rozvleklé, nedramatické a hlavně nesrozumitelné výjevy ve dvou malých jevišťátkách. Tam se možná dala docenit jemná práce s loutkou, ale při absenci příběhu, smyslu či jakékoli dramatické akce, které by se dalo zachytit, se stala z těchto jistě pečlivě propracovaných výtvarných etud jen nuda. Škoda. Dvě mladé umělkyně, které byly protagonistkami tohoto experimentu, byly patrně stejně zklamané z výsledku jejich festivalového představení jako jejich diváci.

Škola hrou – ano i ne

O oživení a zájem diváků se ale vzápětí postarala zajímavá inscenace Múr (tu jsme mohli vidět už na letošní Skupově Plzni) bratislavské VŠMU, která osobitým způsobem a pomocí „divadla předmětů“, v tomto případě různě výtvarně pojednaných a animovaných košil a bot, které jsou základní součástí hereckých kostýmů protagonistů, řešila na osnově tří novel Jean Paul Sartra (Zeď, Herostrates a Velký vůdce) a zprvu nenápadně rozehrávaných etud otázky hledání identity a smyslu života. Ale také násilí, manipulace, šikany a proměňujících se vztahů mezi ovládaným a ovládajícím. Dobře vystavěná inscenace realizovaná trojicí interpetů – studentů, v režii jejich pedagožky Kataríny Aulitisové, mě znovu přesvědčila o tom, že se na Bábkarské katedře VŠMU opravdu něco nového děje.

Potěšením pro diváky byla inscenace Naukobeh slovenčini v provedení hostitelského divadla, která jako by vycházela z inspiračních zdrojů známých z ypsilonkovského zpracování „encyklopedickýchho hesel“. Byl to gejzír nápadů a zdivadelňovaných příkladů zabývající se historií (jemně persiflovaných osudů „nedotknutelných“ osob štúrovské generace souvisejících s formováním spisovné slovenštiny), rozvojem i záludnostmi staršího i zcela současného slovenského jazyka pojednaný s humorem, nadhledem, ale i jemně patetickým tónem, který se slovenským národnostním uvědoměním realizovaným přes proměny jazyka úzce souvisí. Bylo to skutečně výborné představení určené především pro mládež, bez školometsky nezáživných faktů, představení které se ale zároveň nepodbízí a nabízí výbornou ukázku „školy historie hrou“.

Další festivalový impulzový den nabídl opět výpravu do terénu. Tentokráte bylo cílem Muzeum bábkarských kultur a hračiek v Modrém kameni, kde jsme mohli zhlédnout výsledek výtvarně-divadelní dílny polských umělců Roberta Jarosza a Justyny Czarnoty. Přes obecné nadšení zúčastněných workshopu si lektoři s prostředím a inspiračními zdroji, které jim Modrý Kameň nabízel, příliš neporadili. Zaujal mě snad jen prolog hraný před samotným hradem, kdy se frekventantky kurzu pokoušely divadelními prostředky oživit jeho okolí. Nezáměrně to pro mne doplňovalo závěry z konference o překračování hranic, včetně již tam konstatovaného nebezpečí podobných víkendových či krátkodobých divadelních workshopů dávajících jejich účastníkům nepodložený pocit „ lehkosti a snadnosti tvorby“., kterou takové setkání může dát. Opravdu zde byla důležitější cesta, která byla cílem a zároveň vhodná příležitost pro prezentaci mimomuzejních aktivit, po kterých se v současnosti tak volá. Bylo to škola hrou nebo jen hra na ni?

Představení versus inscenace a jak je to vůbec?

Osmý den Divadla Continuo jsem viděla už po čtvrté a představení v Banské Bystrici mě přimělo přes veškerá teatrologická poučení znovu k úvahám o rozdílu mezi pojmem „představení“ a „ inscenace“. Mohu v tomto případě podat jen svědectví o dalších proměnách jedné inscenace, které ve festivalovém představení tentokráte spočívaly nejen v jiném obsazení, lehkém krácení některých akcí (zápas dvou bratrů – kohoutů), ale i v roli, kterou zde hrál – oproti představením na Přeletu i na Skupově Plzni – lépe zvolený hrací prostor. Svůj podíl na velmi dobrém diváckém ohlasu zde možná měl i kontext s bezprostředně předcházejícími festivalovými představeními, kdy byl Osmý den rozhodně svou kvalitou a sugestivností rozhodně ve výhodě. Tady nešlo jen o překračování hranic, jak se o tom na semináři hovořilo, ale o cílenou, programovou tvorbu souboru pracujícího s archetypy, pravzory v tématech i jevištně-laboratorním zpracování, nezbytnou fyzickou kondici (tentokráte trochu s dluhy v hlasovém projevu), ale stále v neměnném „usebrání“ celého kolektivu. Pro mne bylo toto čtvrté setkání s Osmým dnem znovu stejně uhrančivé jako kdysi při jeho pražské premiéře v Roxy NoD.

Druhá část Druhého impulzu inscenací bratislavského Štátného bábkového divadla Na slepačích křídlach dospěla ke svému závěru, a je třeba říci, že to bylo důstojné zakončení celého festivalu. Inscenaci Na slepačích křídlach předcházela ze strany kritiky i diváků už od její premiéry výtečná pověst, která se v Bystrici jen potvrdila. Aktuální téma rozporu mezi privátním příběhem pubertální Jany a konfrontací s dobou – s budovatelským světem 50.let v socialistickém Československu – je zde podávané s groteskní stylizací, která má ale i nečekaně poetické obrazy. Je to výpověď o době sdělná, komická i tragikomická. Dvojlomnost pocitů hlavní hrdinky (daná na jevišti i jejím identickým alter egem), její úzkosti, otázky, radosti i nedopatření, to vše se odvíjí ve vzpomínkách jako pomalu se na jevišti párající obrovský svetr, který je metaforou mizejícího času. Je zde tolik nápadů a podnětů, že je není možné na první zhlédnutí ani pojmout. K výbornému přijetí publikem jistě přispěla i účast autorky románové předlohy Ireny Brežné a trochu nostalgická atmosféra závěrečného festivalového dne, která jako by souzněla s linií inscenace.

Katarína Aulitisová se zařadila v poslední době do řady úspěšně režírujících žen. Její osobní divadelní zkušenost a divadelní obrazivost překvapuje nejen v další práci Divadla Piki, ale i ve „velkých plátnech“ jako bylo Začnitě s vysťahováním, které doslova ohromilo diváky před dvěma lety na posledním ročníku Bábkarské Bystrice. Její režie Na slepačích křídlach je nadějným světélkem pro další práci i směřování bratislavské loutkové scény.

Podle svědectví zúčastněných na celém bánskobystrickém festivalu měl Druhý impulz oproti Prvnímu impulzu výrazně stoupající úroveň. Nemohu to objektivně posoudit, protože jsem se zúčastnila na Bábkarské Bystrici jen druhé půle Dvojitého impulzu, ale mohu podat svědectví o tom, že mi zejména poslední festivalová představení dala hodně podnětů k zamyšlení: o překvapivých proměnách jedné inscenace, o vlivu publika na její rozvoj, o úloze kontextu dramaturgické skladby festivalu jako celku a jeho dopadu na výsledek jednotlivých představení a konečně o nepominutelném podílu interpretů, kteří dokáží, pokud souznějí se záměrem tvůrců, prvotní nápad povýšit, či v opačném případě uložit k zapomnění.

Nina Malíková, 20. 12. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.