Objevování taiwanského loutkového divadla 8

Asia Pacific Traditional Arts Festival se přehoupl do své poslední části – dvoudenní konference v Taipei.

Mezinárodního fóra se zúčastnilo na 90 odborníků, umělců, učitelů, novinářů a studentů. Mluvilo se především o potřebě nesoustředit se jenom na animaci loutek a na jejich technologické řešení, ale obrátit pozornost taky například k hudbě nebo ke stavbě příběhu.

Foto: Zuzana Vojtíšková

V této souvislosti bylo účastníky konference opravdu vřele přijato krédo režiséra, někdejšího uměleckého šéfa Divadla DRAK a vedoucího Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Josefa Krofty: „Animovat neznamená pohybovat, ale dávat duši – od latinského slova anima. Vdechnout duši předmětu není totéž jako udělat perfektní kopii něčeho. Dobrý animátor není ten, kdo dokáže, aby loutka nabrala kousek špagety na vidličku. To je řemeslo. Umělec nás musí přesvědčit, že každá věc, které se dotkne, je živá, obdařená duší, kterou animátor právě objevil. Loutka musí být použita jen tehdy a tam, kde bude plně funkční, kde dokáže to, co nemůže udělat živý herec.“

Tento přístup na Taiwanu teprve pomalu zapouští kořeny. Nutno však zdůraznit, že počiny, které v tomto duchu vznikají, jsou opravdu inspirativní. Například Pei-Yu Shih, režisérka Flying-group Theatre, prezentovala ukázky z nastudování Malého prince z roku 2004. Jeho putování z planety na planetu zobrazila skrze stínové divadlo. Setkání s pilotem nebo králem bylo setkáním loutky Malého prince a živého herce. Pro ztvárnění hada si tato režisérka našla provazovou smyčku, která se používá na šibenici – právě tahle smyčka na konci příběhu pohltí Malého prince. Pei-Yu Shih je přesvědčená, že jsou to právě loutky, které velmi elegantně a poeticky dokáží propojit nejrůznější druhy umění. Více se o její práci dočtete na stránkách festivalu Close to you, který organizuje.

Foto: Zuzana Vojtíšková

Mezi problémy, které na fóru zaznívaly nejčastěji, patří otázka, zda se mají loutkáři, potažmo jiní tvůrci, přizpůsobovat vkusu publika a tomu, co diváci chtějí, nebo jestli jim mají nabízet to, o čem jsou sami přesvědčeni, že by měli lidé vidět. Diskutovalo se hodně i o tom, že tradiční taiwanští loutkáři často považují loutkové divadlo pouze za zdroj příjmu, jsou uzavření do sebe, nezajímá je, co se dělá jinde, a tudíž nemají potřebu se zamýšlet nad tím, jak by mohli své dovednosti a umění rozvíjet. Ukázalo se také, že moderní asijští tvůrci, kteří mají za sebou studia v Evropě nebo USA, často jen kopírují postupy, které se v zahraničí naučili, ale nedokáží je tvůrčím způsobem rozvíjet. Použijí techniku, ale nevloží do ní svůj způsob přemýšlení o světě. Ale i to se v současnosti hodně mění. Prezident UNIMA, mezinárodní loutkářské organizace, Dadi Pudumjee, který pochází z Indie, je v tomto směru velmi optimistický.

Zuzana Vojtíšková, 13. 12. 2016

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.