Neklan.cz aneb Staré pověsti české trochu jinak

Večer věnovaný oslavám 60. výročí Naivního divadla v Liberci (20. února t. r.) zahajovala premiéra mladého dramaturgicko-režijního tandemu Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček nazvaná prostě Neklan.cz. Už přípona „cé-zet“ v názvu inscenace dávala tušit, že nepůjde o nijak tradiční uchopení pověsti o bájném knížeti, ale o Neklana v úplně novém hávu.

Inscenátorům sotva odrostlým škamen Katedry alternativního a loutkového divadla není opravdu nic svaté. Příběh z počátku české státnosti si přepsali po svém – jeho úpravě je ale třeba přiznat důslednost a promyšlenost koncepce dotaženou až do konce, což nebývá samozřejmostí. Inscenace je zarámována školní výukou; učitelka vykládá o Jiráskovi a Starých pověstech českých (i v programu je uveden citát o tom, jak se „kníže Neklan choulil na hradě v nejzazší jizbě. Nemohl se vzchopiti, nevěřil, že by mohl zvítěziti. Marně mu přátelé domlouvali. Na nemoc se vymlouval, že mu běsové oslabili jeho tělo a kosti.“), načež se do výuky vloží školní počítač, respektive vir, který po jeho soudu lživý a překroucený výklad smaže (přičemž zlikviduje i nebohou pedagožku). Ocitáme se tedy v historii komentované hlasem počítačového viru a reálie příběhu o Neklanovi nejsou nepodobné prostředí computerových her. Postavám se na zadní projekci (projekční plocha má tvar České republiky) objevují údaje o inteligenci, síle a schopnostech i o počtech životů. Přesuny hrdinů po české kotlině se zase znázorňují posunováním osvětlených, barevně odlišených bodů, tzn. Čechů (červených) a Lučanů (modrých). Kde se právě nacházíme, nám vir sdělí průpovídkou typu: „Místo: Střední Evropa, Levý Hradec, výcvikové středisko. Čas: Před mnoha a mnoha lety, o patnáct let později, 7:32.“

Pod dozorem viru tedy nahlížíme do výcvikového tábora Čechů, který se chystají zlikvidovat podlí Lučané s Vlastislavem v čele. Právě Vlastislav (Tomáš Bělohlávek) pošle na Levý Hradec svého syna Strabu alias Dobromysla (Ondřej Švec), aby zjistil, jak se to má s knížecím synem Neklanem, jemuž Libuše (Veronika Khomová) prorokovala vítězství českého kmene.

Tábor na Levém Hradci vede kníže Křesomysl (ostřílený borec, typ protřelého válečného veterána – Marek Sýkora), kterého sužuje jeho syn Neklan (Filip Homola), duší hloubavý filosof a postavou účetní z čistírny – suverénně nejslabší článek elitního komanda. I spolužáci Čestmír (Tomáš Holý), Ludmil (Mirka Bělohlávková) i Dobromysl k Neklanovi přistupují především jako ke snadno šikanovatelnému třídnímu otloukánkovi. Myslím, že není nutné vyzradit celou zápletku: revize Jiráskovy verze příběhu spočívá zejména v tom, že Neklan nebyl přece jen tak zbabělý, že by se odmítl Lučanům v rozhodující bitvě postavit. On prostě nemohl, jsa stižen prudkou střevní příhodou po požití Strabova/Dobromyslova lektvaru.

Scénografie je velmi jednoduchá – tvoří ji šikma snadno modifikovatelná na školní lavice, bojiště i latrínu – a vzadu je napjaté již zmiňované projekční plátno sloužící i jako výuková tabule (projekcí je demonstrován například Bivojův hrdinský kousek s kancem). Jednoduché jsou i kostýmy – Češi mají v černé uniformy těžkooděnců, lehce zdivočelý kníže Lučanů má kolem krku omotanou zvířecí kožešinu. Oděvy pak doplňují meče červeně nebo modře zářící, jejichž rukojeti mají stylizovaný tvar hlavy svého majitele (v inscenaci se s nimi ale nepracuje jako s loutkami – slouží víceméně jako rekvizity).

Vašíčkova inscenace Neklan.cz je velmi svižná, čemuž jistě napomáhají vtipné a dlužno říci, že místy velmi hovorové dialogy. (Kupř. „Nazdar, nazdar, nazdar. Buďte zticha a dávejte bacha! Já se menuju Vlastislav, sem luckej kníže a jsem zlej.“) Lehkovážnost promluv, která možná starší generaci nenadchne, je ale vyvážena inteligentními slovními hříčkami a rozmarnými obraty – například v bojové písni Čechů zní: „Nepříteli zatnem tipec / To proto, že neví / ze všech Hradců, co jich stojí / pravý je ten Levý.“ A pochvalu si na tomto místě zaslouží i bez výjimky všichni herci: jejich schopnost pointovat rychlé výměny v dialozích i jednotlivé situace neměla slabá místa.

Jednotlivé postavy příběhu o Neklanovi jsou napsány jako typové figurky, ne nepodobné schematickým postavám komiksů. Jejich charaktery jsou ploché a přesně dané: Lučané jsou zlí až do morku kosti, Češi jsou hodní. Křesomysl i Čestmír jsou prototypy hrdinů, Ludmil je vlastně děvče vydávající se za chlapce, Neklan je nepraktický intelektuál. Libuše, Přemysl i Bivoj jsou patetičtí a v gestech sošní, jak se na bájné bytosti sluší. Všechny postavy ale dostaly hereckou akcí nádech nadsázky a zkratky a diváky potěší zejména souhra „ostřílených libereckých bardů“ (pánové Bělohlávek, Homola a Sýkora) s mladými tvářemi, které v nedávné době přibyly do souboru (M. Bělohlávková, T. Holý, V. Khomová a O. Švec).

Inscenace Neklan.cz nabízí ironickou persifláž povinné školní četby se vším všudy, přičemž se vlastně až na samém konci vyloupne jedno z hlavních témat inscenace: tedy právě to fatální prošvihnutí (a vzhledem k Neklanovým potížím by se to dalo vyjádřit i daleko pregnantněji) velkých hrdinských okamžiků. To je pro našince svým způsobem symptomatické a možná je škoda, že se inscenátoři v závěru uchýlili k popisnému zobrazování vítězů sportovních klání („zlatí hoši“ z Nagana, olympijská medaile Kateřiny Neumannové apod.). Myslím si, že nekompromisní připomenutí absence „opravdových hrdinů“ v české historii (čest výjimkám!) s trudným výhledem na nebohého Neklana trůnícího na latríně mohlo být hodně hořkou tečkou jinak příjemně nepatetické inscenace – v anotaci použitému citátu z písně neblaze proslulé skupiny Orlík „Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ!“ by se tak vloudil místo vykřičníku hodně velký otazník.

Kateřina Lešková-Dolenská

Foto: archiv

Naivní divadlo Liberec

Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček: Neklan.cz

Režie: Jakub Vašíček, scénografie: Kamil Bělohlávek, kostýmy a loutky: Tereza Venclová, dramaturgie: Vítek Peřina, Tomáš Jarkovský, hudba: Ondřej Müller, pohybová spolupráce: Rostislav Novák, animace: Kamil Bělohlávek a Karel Kratochvíl

Psáno z premiéry 20. února 2010.

[tento článek vyšel tiskem v čísle 2/2010]

Kateřina Lešková-Dolenská, 12. 5. 2010

Článek zatím nemá žádný komentář.

Vložit komentář: