V dávných dobách lidé v Japonsku věřili, že božstva sídlí v horách, a proto na venkovských slavnostech vztyčovali uprostřed vsí stromy pokácené v horských lesích, aby v nich mohli uctívaní bohové dočasně přebývat. Mělo se za to, že bohům lépe poslouží stromy s tenčími, slabšími větvičkami. Zvlášť byl pro tento účel uctíván strom sakaki (Cleyera japonica), který se během oslav používal – kněží mávali jeho větvemi nad svými hlavami, ale pokud nebyl dostupný, sloužily často jako náhrady klacíky ozdobené proužky bílého papíru. Kněží vyzývali božstva k sestupu dolů z hor, kladli jim otázky a interpretovali jejich sdělení. Domníváme se, že na počátku japonského loutkářství stálo právě manipulování posvátným klacíkem ze strany kněží a prostředníků, kteří jsou tak „předky“ všech loutkářů. Do 7. století, kdy bylo z Číny přineseno písmo, nemáme o japonské kultuře žádné záznamy. A…