Jiří Austerlitz má minimálně v českém divadle nezaměnitelný režijní rukopis. Jeho tvorba je silně hudební. Hraje si s rytmem, melodiemi, ale i s diváckou imaginací původním i přeneseným významem slov. Sdělení si vždy musí divák tak trochu domyslet sám, popustit uzdu fantazii a bavit se vším, co mu mozek na základě impulsů ze strany divadelníků nabízí. Absurdnost a nonsens jsou přitom dalšími stavebními kameny jeho poetiky.

Výsledný divadelní tvar má sice jasnou strukturu a pevné zákonitosti, ty však mohou být ani ne tak v přímém rozporu jako spíš zcela mimo rámec racionálního uvažování. Nad neustále se vkrádajícím „Proč?“ je tak lepší jen pokrčit rameny a nechat jej pohřbít lakonickým „Proto“, než se oním otazníkem nechat utrápit. To se však často snáz řekne, než udělá.

Tramtárie v Divadle Minor je dalším příspěvkem k Austerlitzově ohledávání hranic mezi hrou a divadlem, hudbou, zvukem a slove…