Vždy, když mám možnost vidět inscenaci se zaměřením na dětské publikum, napadá mě stejná věc. Nezáleží na tom, jestli je daná inscenace na Mladé scéně, Dětské scéně, Loutkářské Chrudimi nebo tentokrát na Přeletu nad loutkářským hnízdem, vždy se nakonec někde z hlubin vynoří ten stejný dotaz. Proč nás, jako dospělé diváctvo, tyhle inscenace vlastně baví? Nemělo by nám to tzv. „dětské divadlo“ přijít „málo“? Neměli bychom snad být v intelektuálních výšinách? Dozajista přece chápeme a chceme složitější konstrukty? A snad největší z otázek: Proč nás to někdy (a popravdě dost často) baví víc, než „dospělácké“ divadlo?

Odpověď nacházím v jakémsi pedagogickém přístupu k tvorbě inscenace. Kolegové strukturalisté se jistě neurazí, když poukážu na fakt, že se zmýlili. Nebo přesněji – opomenuli. Opomenuli pedagogiku jako jeden ze základních kamenů struktury inscenace. Svícení, režie, he…