Horký, Luděk: Je to cesta do pekla

Blok rozhovorů s umělci z Divadla Spejbla a Hurvínka pokračuje Ondřejem Lážnovským, kterého si Martin Klásek připravoval jako svého nástupce. Ondřej je neobyčejně talentovaný herec a režisér a svou tvůrčí dráhu spojil nejen s Divadlem S+H, ale třeba i s kladenským Lampionem nebo příležitostně režíruje v Divadle Aqualung.

Proč vlastně nejste umělecký šéf u Spejbla a Hurvínka?

Protože jsem k sobě nenašel dramaturga. Divadlu S+H chybí dramaturg už léta.

Měl jsem dokonce pocit, že jste jednu chvíli byl umělecký šéf. Nebo to byl jenom můj dojem?

Byl jsem jenom zástupce Martina Kláska s tím, že si Martin přál, abych pokračoval ve funkci po něm. Ale jak říkám, nenašel jsem dramaturga a bez dramaturga to prostě z mého pohledu nejde.

A proč jste ho nenašel? Oslovoval jste, sháněl jste?

Ptal jsem se víceméně pár známých z oboru dramaturgie. Ale držel jsem se asi jen ve své generační bublině a z ní už byli všichni někde „zaháčkovaní“. Pokud jde o ty z mladší generace, ty naše divadlo nezajímalo. Na rovinu mi řekli, že se sice nabízí možnost vybudovat novou éru, ale taky to může být ztráta času. A toho se báli. Za ten ztracený čas by jim to nestálo.

Souvisí to nějak s tím, že je to divadlo tradičně založené na slově?

To je asi ten zásadní problém. Divadlo S+H si dlouho neudělalo sebereflexi. Našlo způsob vyjadřování, který stál a stojí hlavně na slově. Ten je dovedl do bodu, v němž je popis hlavním rysem jeho poetiky. Popis je tam na úkor jevištní metafory. A další problém je, že v něm v posledních letech začala hrát prim právě scénografie.

Proč je to problém?

Miki Kirschner, který je pokračovatelem rodu Kirschnerů, je scénograf a vyprávění příběhu vnímá přes formu. To vůbec není špatný způsob, ale otázkou je, jak moc má být forma určující činitel. Já jsem vystudovaný v režii a dramaturgii, a tak zastávám názor, že příběh by měl být vyprávěn přes situace. Situace by měla určovat, kam příběh půjde dál. Jak to bude vizuálně vypadat, vyplývá z dramaturgicko-režijní koncepce. Mělo by jít o spolupráci jednotlivých složek, o integrovaný způsob vyprávění. Kdežto tady mám pocit, že je častokrát první forma a té se přizpůsobuje slovo, přizpůsobuje se jí situace a přizpůsobuje se jí i celkový koncept vyprávění. A to podle mě není dobře. To se vyčerpá strašně rychle. A zase to souvisí s dramaturgií a s tím, jestli má vůbec dramaturgie divadla kontakt se současným vývojem v oboru loutkového divadla.

Nemá ho?

Třeba Jirka Jelínek, kterého divadlo přizvalo ke spolupráci na posledním titulu, ho samozřejmě má. Jenže byl pozván jen na „speciální inscenaci“. Takové hostování doteď nebylo pravidlem. Já si myslel třeba na spolupráci s Petrem Kolečkem. To by mě bavilo. Jenže Divadlo S+H stojí už hrozně dlouho v izolaci. Už za Kirschnera se stalo takovými „Slušovicemi“, státem ve státě, který si jede vlastní dramaturgii, vlastní život a má i vlastní diváky, a je naprosto specifický asi jako Cimrmani – nic proti Cimrmanům. Stojí stranou.

A týká se to také inscenací pro děti?

Děti si Divadlo S+H už léta nenacházejí, ale spíše ho dědí. Vodí je tam rodiče a prarodiče za nostalgií po vlastním dětství. Není to nic špatného. Ale nevydrží to navěky.

Souvisí vámi popisované problémy i s otázkou vlastnictví ochranné známky na Spejbla a Hurvínka? Pojí se s ním určitá determinace vlivu v týmu?

Pořád je to divadlo s městskou subvencí. Ale ta ochranná známka… Vžila se taková mantra, že rodina drží známku a když řekne „ne“, tak to divadlo nebude. Ale pořád jde o to, že je to městem zřizované divadlo a všechny loutky, co v něm jsou, i všechny výpravy patří městu. Jinak řečeno: Personální obměna by měla být na místě. Nevidím důvod, proč by jedna rodina měla mít bianco šek, nota bene ve zřizovaném divadle. Bez držitele známky Divadlo S+H nezanikne, bez dotace od zřizovatele ano.

Souvisí vlastnictví značky s tím, že přednostní právo tvořit mají v divadle členové rodiny? Je to třeba otázka rodinné prestiže?

Určitě jde o prestiž i o peníze. Proč tam nemůžou být jiní autoři, se vždy zdůvodňovalo tím, že je to přísně autorské divadlo a že pro ně nemůže psát každý. Ale autorské tvorbě se přece už několik desetiletí věnují i čerství absolventi DAMU – kdysi Janek Jirků, Petr Vodička, Jirka Adámek, Míša Homolová, později Jirka Havelka a pak další. Že by bylo psaní pro Hurvínka něčím jiné a výlučné, to je nesmysl. Navíc, když nahlédnete do historie, zjistíte, že Miloš Kirschner autorsky spolupracoval s Nepilem, Barchánkem, Strakou, Grymem, Kneiflem, Středou a dalšími. Po jeho odchodu se na autorské tvorbě divadla z devadesáti pěti procent podílela jen Helena Štáchová, Denisa a Miki Kirschnerovi. Ostatně stačí se podívat na současný repertoár.

Já bych se nebál ani Davida Drábka nebo Petra Kolečka, kterého už jste zmiňoval.

Přesně. A zase to souvisí s tím, že kdysi dávno na Skupovce dostalo divadlo od festivalové poroty „naloženo“, že to, co dělají, je z podstaty Skupou rozjetý vlak, který prostě setrvačností jede na tom, co kdysi on vybudoval, a následní pokračovatelé se v něm jen vezou. „Hurvínci“ se urazili a přestali tam jezdit. Čímž došlo k odtržení od loutkářské obce. A obhájilo se to zhruba v tomhle smyslu: Když o nás nestojí, budeme soběstační autorsky, soběstační psaním, soběstační vším. Čili současné rodinné vedení ani nezná lidi, kteří divadlo v české kotlině nějakým způsobem posouvají vpřed a získávají ceny na festivalech, nejen u nás, ale i v zahraničí. Jsem u divadla od sezóny 1993/1994 a nikdy jsem „Hurvínky“ na Skupovce ani na Mateřince neviděl. Až nedávno, po dlouhých letech, když nastoupil do Alfy Kuba Hora, tak jako takový usmiřující akt a asi i k výročí Spejbla, nás pozval na Skupovu Plzeň s Městem hříchu. Víceméně jsme dostali zase naloženo, protože prostě to, s čím se tam přijelo, bylo zase kukátko. Jo, jo, to jsme tady od vás viděli už v osmdesátém pátém, na shledanou. Tím to skončilo. V Divadle S+H se vždycky spíš urazili, místo aby navázali kontakt s loutkářskou obcí a nechali si k tvorbě něco říct. A nechali si i nařezat, možná třeba někdy nespravedlivě, ale tak, že by se přitom navázal užší kontakt s vývojem, se současnými divadelními trendy. Místo toho se úplně odtrhli. A to odtržení způsobilo to, že rodina začala psát sama. Když žijete v izolaci, tak se vyvíjíte pomaleji, nebo se nevyvíjíte vůbec. Dochází k degresi. A to se „Hurvínkům“ stalo.

Proč tedy odcházíte?

Prostě jsem postupně ztratil důvěru ve vedení našeho divadla. Divadlo je výsostně kolektivní prostředí. Předpokládám, že kolegové, kteří jsou v jeho vedení, jsou inteligentní, a když už jsou inteligentní, tak očekávám, že mě intelektuálně přetlačí. Pak je na oplátku mou povinností uznat pádnost argumentů. Ale končit dialog tím, že si to takhle přeju a tečka… To nejde.

Necítil jste se tedy při tvůrčím dialogu jako rovnocenný partner?

Necítil. Už jsem říkal, že zásadní je mít dramaturga. Miki je výtvarník a dramatik, ne dramaturg. Nemá to vystudované. Jeho síla je v jiné umělecké kategorii. Tohle je prostě degradace dramaturgie. Zdá se, že ji může dělat úplně každý. Nemůže! Je to stejné, jako by se dramaturg, který občas namaluje schematickou skicu ve scénáři, stal scénografem. Kdybych tohle akceptoval, musel bych si na dveře pod nápis Umělecký šéf přidat Užitečný idiot. To také nejde.

Bylo to tak vždycky? Proč jste v Divadle S+H pak tak dlouho vydržel?

Když jsem nastoupil, byla tam kromě Martina Kláska i Helena Štáchová, která byla přístupná jinému názoru. A taky s námi hrála. Byla z hereckého souboru, čili hodně věcí vnímala stejně jako loutkoherecký soubor. V principu jsme si rozuměli. Byla uznalá, byla spravedlivá – byla skvělá! Miki s Denisou nikdy nehráli, neznají loutkářské řemeslo z vlastních zkušeností. Netuší, co obnáší. I když v tom divadle byli vždycky, tak jsou na pozicích, které jsou „izolované“ od hereckého kolektivu. A do určité míry se ho asi i trochu bojí. Teď tam dosadili Davida Janoška. To je další výtvarník. Šikovný, ale pořád výtvarník. Není to ani loutkoherec, ani režisér…

Asi budou muset přibrat i režiséra.

Můj důvod, proč odejít, byl ten, že mi odešel mentor. Martin Klásek tam mohl být v roli emeritního uměleckého šéfa a ještě nějakou dobu předávat řemeslné zkušenosti, kdyby se k němu rodina zachovala jinak. Dalším a definitivním důvodem proč odejít byl nečekaný odchod kolegyně Marie Šimsové, interpretky Máničky. Čímž pádem bych neměl s kým hrát, nemohl bych se rozvíjet a zlepšovat v interpretaci postav Spejbla a Hurvínka. Hraním z playbacku to nejde.

Proč podle vás odešel z divadla Martin Klásek?

Ten odešel proto, že ho vedení nepřesvědčovalo, aby zůstal. Po téměř padesáti letech praxe mu v polovině června oznámilo, že si našlo jiného uměleckého šéfa. A že od 1. července ten pán nastupuje. Mohli za ním přijít o pár dní dříve a říct: Martine, my jsme si někoho vybrali, dáváme ti týden na rozdýchání. Zkousneš to? Můžeš si s tvým nástupcem promluvit? Bylo by to dobré pro klid v souboru. Bylo by fajn, kdybys ho „zajel“. Tohle neudělali. Nechtěli.

Martin na veřejné schůzi divadla řekl: Nezlobte se, tohle je pro mě šok, já nejsem egoista, ale tohle jednání je pro mě naprosto nepřijatelné. Dle mého mínění je to lidsky i profesně škoda. A je smutné, že jsme se naučili vítat nové členy a vyhlížet nové a lepší zítřky, ale důstojně se rozloučit, a v případě Martina Kláska se skutečnou legendou oboru, to neumíme. Následným předáváním kytek a darů už se pachuť z prvotního způsobu oznámení neosladí.

A Marii, která podle mě výborně ztvárňuje Máničku, bylo řečeno, že není interpretka ale pouhá imitátorka Heleny Štáchové. To se dozvěděla po asi sedmi letech v roli Máni…

Tehdy jsem si řekl dost. Myslím, že Marie je výborná a má potenciál se rozvíjet. Navíc má dar improvizace, což Helena, které si lidsky i profesně nesmírně vážím, třeba neměla. Tak jsem dal výpověď. Odešel jsem nerad od rozdělané práce, moc mě to mrzí, štve, zlobí, ale nebyla už oboustranně vůle k věcnému dialogu.

Loutkář 4/2022, s. 49–51.

Horký, Luděk: Je to cesta do pekla

Aktuální číslo

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás