Není sporu o tom, že téměř synonymem a první asociací, když se v českém kontextu řekne „loutkové divadlo“, jsou automaticky marionety. Závěsné loutky, zprvu poměrně robustní, které mají velkou výhodu – dokážou na jevišti velmi dobře imitovat lidskou postavu. To je charakteristika, která především ovlivnila jejich nejstarší existenci v evropském divadle. Od 17. století, kdy se k nám dostaly z Asie, bývaly využívány jako zástupná varianta hereckých protagonistů s velmi přirozenou schopností sdělovat artikulovaný dialog. Ruku v ruce s jejich příchodem se vytvořila kanonická scénografie, repertoár i způsob hraní s nimi, to vše silně ovlivněné barokní estetikou a široce sdílené loutkářskými trupami napříč celým evropským kontinentem.

V českém prostředí, a zejména během emancipačního procesu formování moderní české kultury v období národního obrození, byla úloha loutkového divadla zcela unikátní, pr…