I.

Ne všechny návraty se vydaří… Třeba k „bejvalce“ či „návrat do krajiny dětství“. I v historii českého profesionálního loutkářství bychom nalezli příklad takového nepovedeného návratu. Mám na mysli návrat dramaturgie brněnské Radosti do první poloviny 50. let, k němuž došlo na přelomu let padesátých a šedesátých. Kalábova inscenace Tajemství zlatého klíčku E. Borisovové z roku 1955 představovala jednoznačný vrchol dosavadního vývoje od roku 1949, a to nejen mistrovským scénickým ztvárněním, ale i přesvědčivým vyjádřením touhy po svobodě, po svobodě divadla, po svobodě umění! A to navzdory policejnímu státu krále tarabarského! V roce 1957 oslnila i účastníky kongresu UNIMA z celého světa.

V letech 1956–1959 absolvovala Radost řadu atraktivních zahraničních zájezdů do exotických asijských zemí, ale i v mezidobí – v roce 1958 – vytvořil Kaláb inscenace, jež naznačovaly hledání nových cest…