Šlechtová, Ema: Dinosauří majestát bez přetvářky

Planeta se ohřívá, voda dochází, kyslík ubývá. S každým dalším dnem jsme jako lidstvo o krůček blíž environmentální krizi, devastaci podmínek nutných pro život, o krůček blíž k vyhynutí. Je to tragédie, kterou však zdaleka nezažíváme jako první. Vzpomínáte na dinosaury? Nezávislý mezinárodní soubor KHWOSHCH se k praještěrům obrací, vypráví jejich srdceryvný osud, a to skrze silně poetickou loutkovou operu. Vizuální onanie, zvuková euforie a loutkový koncert, tím vším je Dinopera.

Soubor vtahuje diváka do světa, kde se to malými i velkými zázraky jen hemží. V rámu s oponou z červeného sametu, oné nedotknutelné tradiční loutkové scény (současně nesoucí odkaz na honosné operní kukátko), se odehrává něco, co dokáže vtáhnout nejen do dob starodávných, ale do světa, kde je všechno možné, kde loutky jakoby ztrácí své fyzické limity a proměňují se v nositele velkých příběhů Země. Přitom je většina užitých divadelních principů naprosto banální, jen k dokonalosti dotažená přesným časováním, funkčním a vkusným výtvarným pojetím a schopností porozumět loutce a její povaze. Není tedy divu, že KHWOSHCH válcuje loutkářské i neloutkářské festivaly a sbírá pozitivní ohlasy. Po dlouhé době jde totiž o mladý projekt, který uspokojuje jak touhu po poctivé loutkařině, tak otevírá aktuální dialog.

Vaječné blány propouští tlumené pastelové světlo. Na svět se dere nový život. Jedna vrstva za druhou se postupně odsouvají, aby mohl divákův zrak proniknout až do hloubky jeviště. Z vajíčka si svou cestu razí první předek dinosaurů. Tvoreček bezbranný, který ještě ani zdaleka netuší, jaké soužení jeho rodovou linii čeká. Už z úvodního obrazu lze jasně vyčíst, že princip, na němž je celá inscenace vystavěná, bude hravý, obrazivý a brnkající na city. Skrze světlo, kouř a posuvné vrstvy z různých materiálů dokážou tvůrci v několika prvních minutách nejen ilustrovat moment zrození, ale nastolit dramatickou úvodní atmosféru spolu s plíživou něhou a nádechem bezbřehého stesku. Možná hned na začátku kladou otázku, co přesně v nás dinosauři probouzí. Nostalgii, strach, nebo pocit dobrodružství? Jsou to vzpomínky na dětství, závan prehistorie nebo fascinace přírodovědnými poznatky, které nás vedou k ztotožňování se s šupinatými hrdiny?

Inscenace si svým názvem s očekáváním nijak nepohrává, naopak přesně vysvětluje, co můžeme jako diváci v konceptu hledat. Jde vlastně o sled jednotlivých dinosauřích výstupů, loutkových operních árií, které rámuje vyprávění stručné historie tohoto druhu. Chór brontosaurů nebo tragické sólo T-Rexe fungují jako prostředek k poznání vnitřního světa tvorů, kteří možná nejsou tak drsní, jak by se mohlo na první dobrou zdát. Jejich existence je neustále zpochybňována přibližující se přítomností zákeřného vesmírného tělesa, komety, která navždy uzavře jednu z dlouho prosperujících evolučních větví. Zlato-stříbrnou termofólii na tyči roztáčí herec Josef Havelka do tak vysokých otáček, až při dopadu světla reflektoru vytváří mžitky před očima podobné těm, které můžeme vnímat, když dalekohledem sledujeme hvězdy. Hvizd otáčeného materiálu vzduchem se opakovaně na scénu vrací a zdůrazňuje, že zkáza dinosaurů se neodvratně blíží. Tím se do inscenace neustále promítá ono téma krize, která vyznívá právě v kontrastu se stylizovanými a občas až groteskními dinosauřími výstupy. Lze ji vykládat v širokém slova smyslu: existencionální, osobní nebo klimatická.

Jedním z nejzajímavějších aspektů projektu je nepochybně rozměr mezinárodní spolupráce. Němečtí mladí umělci Frieda Gawenda a Matias Baresel posouvají Dinoperu především hudebně, byť v jiných oblastech rozhodně nezaostávají. Pěvecký výkon Gawendy je tak strhující, že se jen stěží věří tomu, že nemá operní zpěv vystudovaný. Tklivost, pulzující energie a zvukomalba několika jazyků (angličtina, němčina, čeština, ruština a v reakci na současnou situaci i ukrajinština) vytváří mnohovrstevnatý hudební zážitek, který svou mnohožánrovostí zasahuje za zkušenost opery, byť jí do velké míry využívá jako odrazový můstek. Hned na začátku nastupují všichni čtyři herci-interpreti na scénu s přehlídkou bizarních dechových nástrojů domácí výroby. Potrubní hadice vyluzují zvuky podobné hukotu mořských hlubin, tedy míst, kde život postupně vznikal a bujel. Akustická složka tedy v sobě také nese téma a je neoddělitelná od celkové atmosféry a vyznění díla.

Scénografka Daria Gosteva (zároveň je zde nutné zmínit, že se jedná o kolektivní tvorbu) vložila celému výtvarnému zpracování punc ošuntělosti a jinakosti. Jako kdyby stagiona ležela roky pod nánosy prachu v zapadlém skladu, než ji někdo našel, očistil a vyndal na scénu. Tím jako kdyby vznikal dojem oné zašlé operní vznešenosti. Zároveň loutky dinosaurů svými materiály odpovídají jednak druhové různorodosti, podtrhují typické rysy jednotlivých zástupců, ale především přirozeně ilustrují onen jiný dávný svět. Brontosauři mají dlouhé plandavé kožené krky, pterodaktyl zase majestátní poloprůhledná křídla na čempuritech. Práce s materiálem je pro veškerou obrazivost inscenace stěžejní. Odlesky na kusu modrofialového tylu například simulují lesk mořské hladiny. Velmi jednoduché divadelní triky v malém měřítku vytváří až dojem animovaného filmu. Žádný z fíglů se však nerecykluje a každý obraz zůstává svébytným poetickým originálem.

Dinopera se jen těžko zprostředkovává. Musí se zažít. KHWOSHCH se zničehonic zjevil na české loutkové scéně a dokázal nabídnout divadelní zážitek, na který jsem minimálně já už dlouhou dobu čekala. Kompaktní, krásná, přesná a audiovizuálně strhující loutkohra v sobě obsahuje návod, jak dělat dobré umění. Pečlivě, s citem, a především s bezelstným zápalem pro věc.

KHWOSHCH group, Praha

Dinopera

Autorský tým: Frieda Gawenda, Daria Gosteva, Matias Baresel, Josef Havelka; spolupráce na libretu: Theresa Schrezenmeir; režie: Tomáš Procházka

Premiéra 3.  7.  2021, psáno z reprízy 6. 11. 2021.

Loutkář 1/2022, s. 54–55.