Slavíčková, Sarah: Doplňujeme se

Navzájem si říkají „bradvo“ nebo „bradvoušku“, protože jejich slovy jsou bratři a jsou jenom dva, i přes obrazovku je cítit, že se bratři Jelínkovi – Václav a Josef neboli „Chozé“ – mají rádi a inspirují se navzájem. O loutkách a loutkovém divadle mluví s chutí, láskou a upřímným nadšením. A není divu – v divadle se téměř doslova narodili.

Jak jste se k divadlu dostali? Kdo nebo co vás ovlivnilo?

Václav: Odpovím jako první, protože jsem se k divadlu dostal o něco dřív než José a jsem o dva a tři čtvrtě roku starší. Oba jsme se ale do divadla narodili. Naši rodiče byli loutkoherci v Naivním divadle a my jsme bydleli přímo na ubytovně divadla. Náš iniciační zážitek s loutkovým divadlem je tedy narození.

Josef: Potvrzuji. Rodina mou cestu k divadlu nepochybně ovlivnila. Ještě bych dodal Milenu Šajdkovou, herečku z F. X. Šaldy v Liberci. Vedla na našem gymplu amatérský dramatický soubor Stopa, kde jsme s „bradvou“ dělali takovou „dramaťáckou činohru“.

Václav: Divadlo bylo odmalička všudypřítomné v našich životech. V mých „pravzpomínkách“ mám, jak běhám po jevišti a po premiérách si hraju s loutkami, prolézám scénografie apod. S Milenou jsme jezdili i na spoustu přehlídek – Šrámkův Písek nebo Jiráskův Hronov.

Josef: Náchodskou Prima sezonu nebo Turnovského Modrého kocoura.

A odjakživa jste tušili, že se stanete herci?

José: Začni, ty jsi starší.

Václav: Bylo to odjakživa docela jasné. Herectví nás vždycky bavilo a zajímalo. Nikdy jsem neuměl moc kreslit ani malovat, tak bych scénografem ani výtvarníkem nemohl být. Nejjednodušší cestou k divadlu bylo pak právě herectví.

Josef: Jelikož jsem byl mladší, byl můj bratr v lecčem příkladem a vzorem. Nějakou dobu jsem inklinoval k tomu, že divadlo dělat nebudu. Myslel jsem si, že půjdu studovat třeba psychologii. Naše maminka mě podporovala ve všem, co chci dělat. Nevím, jestli to vůbec víš, „bradvoušku“, ale pro mě byl jeden ze „spouštěcích“ zážitků, když jsi poprvé přivezl svoje spolužáky z DAMU do Liberce. Uviděl jsem, že kolem sebe mohu mít lidi, kteří mi rozumí a já jim. Do té doby jsem měl ve třídě zvláštní kolektiv a uvědomil si, že tam nakonec ani zapadnout nechci. Byl jsem okouzlen, jaké lidi ten divadelní svět nabízí, jaké možnosti. Když ses dostal na DAMU, bylo mi sedmnáct. A já si říkal: Ano, tohle to chci!

Václav: Vidíš, to jsem ani nevěděl, to je mi novinka. Pamatuju si, že jsem přivezl bandu spolužáků do Liberce nebo na chalupu do Bedřichova jezdit na sáňkách.

Josef: Já si to tehdy hrozně užil a bylo to pro mě nesmírně důležité.

Oba jste chodili na KALD. Bylo impulsem tedy vaše rodinné loutkářské zázemí?

Josef: Jak už jsme říkali, oba rodiče byli loutkáři. Ale když jsem šel na DAMU, inklinoval jsem spíše k neloutkovému herectví, protože jsem nebyl příliš manuálně zručný. Když jsem se ale hlásil podruhé, většinu věcí jsem si připravoval sám a začalo mě to šíleně bavit. Hýbat různými předměty, stavět si, vymýšlet si loutkové miniatury. Šel jsem s tím na přijímačky a mělo to velký úspěch. Jsem člověk, který si rád hraje a vždycky jsem si hrál. Loutky jsou dokonalejší forma hraní. Je to jako lego, jen se musí myslet na to, aby byl panáček vidět celý a co nejuvěřitelněji se pohyboval.

Václav: Činohru jsem nezkoušel, protože jsem celou dobu tíhnul k alternativnějšímu či loutkovému divadlu a žonglérským dovednostem. V patnácti letech jsem se do žonglování úplně zbláznil. Pak jsem měl pár let pauzu a začal se žonglování věnovat naplno. Objektová manipulace, hraní si, rozpohybování a ožívání něčeho má k tomu dost blízko, proto byl pro mě KALD jasnou volbou.

Jak to bylo po DAMU? Kdy jste se s loutkami potkali?

Josef: Po DAMU jsem strávil tři roky v různých „činohrách“. Na škole jsem se spřátelil se současným kolegou Petrem Vydareným. Vzájemně jsme se životně i profesně ovlivnili a v našem ročníku jsme byli ti „hlavní přes loutky“. Už během DAMU jsme nastudovali naši první inscenaci V kůži Alfréda Schwartze, kterého jsme hráli i po škole. Byla to naše představa loutkářského punku a pro mě osobně velmi důležitý počin. Pak jsme se s Petrem rozprchli, já do Ostravy k Bezručům, pak na rok do Dovadla F. X. Šaldy. Mezitím jsem sháněl novou práci. Napsal jsem tedy do Alfy, a když jsem byl v Liberci, ozvali se, že se jim uvolnilo místo v ansámblu místo Milana Hajna. Měl jsem činohry plné zuby. V Alfě jsem se potkal s Jakubem Horou, který nakonec nám oběma s Petrem nabídl práci. Od té doby trvá moje nejaktivnější loutkářské období a loutkové divadlo mě úplně pohltilo. Je to skvělé! Rád objevuji nové věci, proto jsem šťastný, že je v Alfě nyní Tomsa Legierski, který se snaží objevovat nový loutkový jazyk.

Václav: Po DAMU jsem neměl moc projektů, tak jsem se vrátil zpět k žonglování a našel jsem si Adama Jarchovského, s nímž jsme založili Bratry v tricku. Postupně jsme tvořili od menších po větší projekty. Věnoval jsem se spíše pohybovému divadlu, potažmo novému cirkusu. K loutkám a do Minoru jsem se dostal přes spolupráci s Jankem Jirků na Tv MiniUni, což byla taková „muppet show“ pro ČT. Janek si mě pak vzal do Minoru a letos jsme spolu pracovali na třetí inscenaci.

A nenapadlo vás vrátit se do Naivního divadla, kde jste vyrůstali?

Václav: Do angažmá jsem jít nechtěl. Dělal jsem různé činnosti, vystupoval s Bratry v tricku a cestoval po světě s organizací Artists for Childern, s níž jsme navštěvovali romské děti, indické slumy a dělali program pro děti. Měl jsem dobře „rozstřelené“ aktivity a měl jsem pocit, že nějaké angažmá by mě svázalo a nemohl bych si dělat, co chci. A za tím si stojím pořád.

Josef: Ve čtvrťáku na DAMU jsem dostal nabídku do Divadla Petra Bezruče, což byla v té době nabídka, která se nedala odmítnout. V období, kdy jsem opouštěl Ostravu a šel do Liberce, jsem psal panu Doubravovi, jestli nemá dvě místa – pro mě a Petra Vydareného. Pamatuju si, jak mi volal 23. prosince, ptal se, jak se mám a jestli bych mu dal na Petra číslo. Později jsem se dozvěděl, že mu opravu zavolal a nabídl angažmá jenom jemu. Takže ne že bych do Naivka nechtěl, snažil jsem se.

Divadlo Alfa i Bratři v tricku hodně hostují po světě. Vzpomínáte na nějakou konkrétní cestu nebo zkušenost, která vás nějak zasáhla a obohatila?

Václav: Na cestování, zájezdy a kočovné divadlo máme úplně jiný názor. Já s divadlem cestuji rád.

Josef: Mě to hrozně štve. Náš pan ředitel domluvil turné v Japonsku se Třemi mušketýry. Bylo mi řečeno, abych přezkoušel jednu roli a jel tam. Zvedl se mi z toho žaludek, protože jsem už v Japonsku byl a vím, že mi tam nebylo dobře. Jsem velký člověk a vše je tam malé, všude jsou ryby, které nejím a tak. Nevadí mi zájezdy po Evropě. S Alfou jsem tedy byl v Polsku, na Slovensku nebo i v Jokohamě. Prý jsme s Petrem Vydareným první čeští loutkáři, kteří stanuli na prknech tradičního divadla Nó. Je to sice malé světové prvenství, ale je to prvenství.

Václav: Cestování po světě si užívám. Před deseti lety jsme strávili měsíc v Šanghaji na EXPU. Také jsme hráli na Taiwanu. Jezdíme s Bratry v tricku všude po Evropě. Před pandemií jsme byli v Německu, Belgii, Francii, Rusku nebo Rakousku. Potkávám a poznávám nová místa, mentality.

Josef: Na západ bych jel taky – Kanada, Amerika… Východ mě neláká.

Máte nějaké „herecké“ inspirace?

Josef: Můj bratr je pro mě velkou inspirací. V dětství i v životě. Doplňujeme se. Neumím házet předměty do vzduchu, jen je sbírám a pak animuji. Peťa Vydarený i DAMU mi byli velkou inspirací, také různé animované filmy. Zásadní pro mě určitě byli Tři Mušketýři a potom Hamlet z DRAKu, u toho jsem čůral smíchy. Netušil jsem, že něco takového jde dělat.

Václav: Nemohu než souhlasit. Máma s tátou jsou inspirace. Inspirace je všude kolem mě.

Máte nějakou oblíbenou inscenaci, v níž hrajete? Nebo na kterou rádi vzpomínáte? José zmiňoval Tři Mušketýři, Hans Böhm byl nyní oceněn Erikem na Přeletu…

Josef: Mám rád Tomsu, který přišel k nám do divadla. Znali jsme se už z DAMU, kde dělal asistenta režie inscenace Já, hrdina. Tomsa je člověk, který chce slyšet názory lidí. Chce slyšet, co vidí a jak to cítí. Inspiruje se jimi. Cením si, že pokaždé přináší něco nového, co můžu objevovat. U Hanse Böhma, kde máme kusy dřeva spojené magnety, jsem opět musel hledat, jakým způsobem mám loutky vodit. Zjistil jsem, že nemůžu u animace uvažovat stejně, jako když vodím manekýna, protože tyhle loutky nemají klouby. Tomsa řekl svoje vize, jak by loutky mohly být voděny. Já jsem hračička. Sedl jsem si k tomu a nabídl mu spoustu „blbůstek“, které jsem s nimi dělal. On si z nich pár vybral a já byl šťastný a spokojený.

Důležitá je pro mě také zmiňovaná inscenace V kůži Adolfa Schwartze a z poslední doby Goon: Krvavá pomsta, kde jsem si taky svou kapkou přisadil. To považuju za jednu z nejlepších loutkových inscenací všech dob. Kluci připravují druhý díl a jsem s nimi domluvený, že jim opět trochu pomohu.

Václav: Tomsa nás společně „pracovně“ docela spojuje, protože nám zase dělal supervize na pouličních projektech s Bratry v tricku.

Josef: Ještě jsem si vzpomněl na Mrzáka inishmaanského. To byla moje největší činoherní role.

Václav: Všechny inscenace, v nichž hraju, mám rád. Nejradši ale ty, které výrazně rezonují s diváky a mají u nich úspěch.

A jakou bratrovu roli máte nejradši?

Josef: Všechno, co jsem viděl od Bratrů v tricků, mě hrozně bavilo. Bradva to ví, ale vždycky sedím v prvních řadách a „chlámu se“. U Plovárny jsem si říkal: Konečně pohybové divadlo, kterému rozumím! U Prasečího cirkusu jsem se také hodně nasmál. Přijde mi také vtipné, jak střídáte vždy velkou inscenaci s lehčím „úletem“.

Václav: Protože nám ty „úlety“ jdou lépe. Mrzí mě, že jsem viděl Hanse Böhma jenom online. Moc se mi ale líbil zmiňovaný Mrzák, kterého jsem viděl v Celetné, když jste byli na zájezdu. Také mě bavila Gazdina roba od Jakuba Vašíčka. A dělal jsem vám pohybovou spolupráci u Cirkusu zlodějů. Někdy se budu muset přijet podívat do Alfy, jak vám to jde.

Máte za sebou také nějaké společné projekty? Nebo před sebou?

Josef: Naposled jsme spolu hráli ve Stopě na gymnáziu. A na prknech to bylo asi před deseti lety, kdy jsme moderovali maturitní ples našeho gymnázia. Od té doby jsme spolu na jevišti nestáli. Takže kdoví, co budoucnost přinese.

Václav: Snad se nám to povede někdy napravit.

Je výhoda mít svého sourozence ve stejné branži?

Josef: Je to skvělé, můžu se chlubit, že mám tak slavného, báječného a úžasného bráchu. A ten jeho ikonický knír bych si nejraději namazal na chleba a snědl.

Václav: Také mám radost, že mám tak šikovného brášku, navíc v tak dobrém loutkovém divadle.

Dáváte si navzájem herecké tipy?

Václav: Spíš ne. Když se sejdeme u mámy v Liberci, moc se o divadle nebavíme. Dáme si spíš tipy, na co má ten druhý zajít.

Josef: Vzájemně jsme se někdy pochválili, nebo si řekli, že to bylo blbé. Inspirujeme se ale hodně v hudebních tipech, které si posíláme. Ovlivňujeme se spíš životně než profesně.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Josef: Mám spoustu milníků, o kterých jsem ani nesnil. Přes svou ženu jsem se dostal k lektorování loutkového divadla a loutkářské propedeutiky na Západočeské univerzitě. Letos jsem měl také svůj velký workshop na Jiráskově Hronově jako „pan lektor“. V Plzni jsem začal nahrávat v rozhlase s Jakubem Doubravou. Jsem vděčný za život, který žiju.

Václav: Ty jsi tak šťastný, až je to odporné. Mám to ale podobně. Považuji za velký úspěch, že dělám to, co dělám, a navíc se tím uživím. Je pro mě skvělá přítomnost v Minoru i mnou vybudovaný soubor, který má na divadelní scéně místo a jméno.

Josef: Profesně je pro mě třeba také dalším milníkem mít rozhovor v tomto časopisu.

Václav: Nemohu než souhlasit. Velkou radost má i naše maminka – celoživotní loutkoherečka a výtvarnice. Díky ní i tátovi jsme tací, jací jsme, a neuvěřitelně si vážíme jejich podpory.

Josef: Nikdy jsme nezažili to, co slyším od svých kolegů, kteří se rozhodli věnovat umění – věty jako: Vybodni se na to a jdi dělat něco pořádného.

Co pro vás znamená loutka?

Josef: Cokoli. Dejte mi cokoli do ruky a udělám z toho loutku. Je mi to jedno.

Václav: Loutka je chlebodárce a životní partner.

Josef: Druhá játra. Třetí ledvina.

Kde v téhle době nacházíte inspiraci a motivaci ke zkoušení a hraní divadla? Motivujete se navzájem?

Josef: Já jsem v divadle byl pořád. Každý víkend jsme streamovali, pořád jsme zkoušeli a něčeho se účastnili. Alfa byla navržená na cenu za umělecký přínos v době covidu, protože jsme opravdu „frčeli“. Měli jsme velké štěstí, že se nám ozvali dva zvukaři z „Tyláku“ a nabídli se s prostředky ke streamování. Díky nim jsme měli skvělé kvalitní streamy i velmi pozitivní diváckou odezvu. Makali jsme, a tak jsem nacházel inspiraci v tom. A jedem dál, dokud nás nezavřou, dokud můžeme.

Václav: V Praze streamovali úplně všichni a divadlo se dělo za každou cenu. Mrzí mě, že Minor skoro žádné online aktivity nedělal. My Bratři v tricku jsme neměli vůbec žádnou potřebu se do tohohle virtuálního světa cpát a být tam za každou cenu. Dali jsme si performativní pohodu, kterou jsme si vynahradili v létě. Nezastavili jsme se až do září. Během jara jsme dělali laboratoř – Kabinet žonglérských kuriozit –, což je takový exkurz do života žonglérství. Udělali jsme si tím radost. Tohle období je pro mě ale těžké. Mám radost, že se zatím dá hrát, ale každé ráno se probouzím a hrozím se, kdy to skončí. Každé další představení je pro mě teď malým zázrakem.

Josef: Mám oproti tobě výhodu, protože do Alfy chodí děti a mládež. Během covidu jsme tedy začali spolupracovat se školami, natáčeli jsme pro ně různé kvízy, pomůcky k maturitě a streamovali jsme tradiční sobotní pohádku pro naše stálé diváky. Zájem tedy od publika byl.

Václav: Právě proto se divím, že se o tohle nepokusil také Minor. Na druhou stranu byly děti přilepené k obrazovce celý den, tak ještě aby se pak večer koukaly na nějaký záznam divadla…

Loutkář 4/2021, s. 84–87.

Slavíčková, Sarah: Doplňujeme se

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás