Loutkar.online

Dolenská, Kateřina: Hattrick Tomáše Dvořáka

V sobotu 9. října 2021 byly v pražském Národním divadle uděleny Ceny Thálie. Od předchozích ročníků se ze zcela pochopitelných důvodů lišily tím, že v sobě neměly onen adrenalinový prvek, kdy několik nominovaných čeká na osudný verdikt. Tentokrát byli nositelé s udělením dopředu obeznámeni, protože se rozdávaly pouze ceny za celoživotní mistrovství v tom kterém divadelním oboru.

Za ten loutkářský si Thálii odnesl Tomáš Dvořák, který už – kromě desítek festivalových vavřínů – získal za své významné umělecké výsledky Cenu města Plzně (2019) a od loňského roku je i nositelem Státní ceny za celoživotní přínos českému loutkovému divadlu.

Na stránkách tohoto časopisu už je to trochu nošení sov do Athén, ale pro pořádek shrňme, že významný český loutkářský režisér Tomáš Dvořák (1956) je absolventem oboru herectví na pražské loutkářské katedře DAMU. Dlouhé roky působil jako kmenový režisér a umělecký šéf plzeňského Divadla Alfa, kam nastoupil po studiích v roce 1979 jako loutkoherec a až v 90. letech se začal věnovat výhradně režii. Zároveň byl (a stále je) velmi častým hostem Naivního divadla v Liberci, a právě na těchto dvou scénách je podepsán pod inscenacemi, které sbíraly ceny doma i v zahraničí a objely doslova celý svět. Jsou to například Bezhlavý rytíř, Alibaba a čtyřicet loupežníků, Jeminkote, Psohlavci, Alína aneb Petřín v jiném dílu světa nebo skutečný globální hit – maňáskoví Tři mušketýři pojatí jako svižná groteska, kde se veškeré dialogy smrskly do krátkých, mezinárodně srozumitelných slovíček (Buckingham! Diadém! Malér! Londýn! D’Artagnan!), kteří od premiéry v roce 2006 nasbírali přes tři desítky ocenění doma i v zahraničí.

Klíč ke Dvořákovu režijnímu úspěchu je zdánlivě jednoduchý: věří, že loutky – obzvlášť v oblibě má marionety – dokážou cokoli. Ať s nimi inscenuje osobitou variaci klasiky baletní literatury (Labutí jezírko), tragický příběh požáru Národního divadla (Krásný nadhasič), parodii na televizní talentové soutěže (Loutky hledají talent), sondu do zkoušení divadelní inscenace s evidentní laskavou nadsázkou i dobře mířenými vtipy do loutkářských řad (Třetí gong aneb Loutky hrají divadlo), magicko-realistický příběh z trampské osady (O hodině navíc aneb Potlach v hustníku), pohádku s poněkud neobvyklými hrdiny-motorkáři (Tři siláci na silnici), nebo na jevišti zparoduje natáčení hollywoodského blockbusteru (James Blond) včetně kaskadérských scén a loutkového striptýzu poněkud prostoduché „Blond girl“. Jeho největší divadelní silou je vtip, nadsázka a dokonalý smysl pro čistý jevištní gag. Zároveň se tak velice originálním a tvůrčím způsobem podílí na rozvíjení české marionetářské tradice.

V bulletinu vydaném u příležitosti udílení cen se Tomáš Dvořák vyznává, že si ze svých prací hodně považuje třeba plzeňskou inscenaci Jeminkote, Psohlavci, protože Iva Peřinová podle něj napsala „dokonalý text“: Když jsem si ho přečetl, věděl jsem, že se prostě nedá zkazit. A dodává: Vždycky jsem měl rád staré lidové loutkáře, tak Iva Peřinová napsala Bezhlavého rytíře, Alibabu a čtyřicet loupežníků, Alínu. Tehdy jsme si vyzkoušeli, že jde udělat představení jen s loutkami, bez jakýchkoli „živých“ herců, ne alternativní divadlo, ale divadlo čistě iluzivní.

Kromě zmiňovaných inscenací si Tomáš Dvořák cení i svou spolupráci se synem Ivy Peřinové Vítkem, který mu napsal například hru James Blond: To byla také čistě iluzivní kombinace marionet a maňásků. Nóbl herce v Blondovi představovaly marionety, jejich kaskadéry, rváče, hráli maňásci.

Mezi své další oblíbené režie řadí i maňáskové Tři mušketýry: Chtěli jsme s tím vyjíždět do zahraničí a inspirovala nás němá groteska. Takže minimum textu – jména, citoslovce, jednoduché a srozumitelné dětské výrazy. Naivně jsme si mysleli, že příběh Dumasových Tří mušketýrů znají děti už od první třídy, jako kdysi my… A ono už to tak úplně není pravda.

Poslední otázka rozhovoru pragmaticky míří, kam Dvořák svou další cenu umístí: Dám ji do společenské místnosti v Alfě. V roce 2014 dostala Thálii Blanka Josephová-Luňáková, její cena se ale při oslavě rozbila a „viník“ toho všeho (míněn Milan Hajn, pozn. red.) dostal cenu napřesrok. Z Divadla DRAK ji přivezl sem a dal jako náhradu Blance. Tak je tady v divadle jeho a vlastně i Blančina cena a já tam teď přidám i tu svoji. Uzavírá Tomáš Dvořák, jemuž samozřejmě k dalšímu významnému ocenění gratulujeme.

Autorka je předsedkyní Loutkářské poroty Cen Thálie a text medailonu původně vznikl pro potřeby letošního udílení. Citovaný rozhovor připravila Herecká asociace, s jejímž souhlasem celý materiál publikujeme.

Loutkář 4/2021, s. 74–75.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.