Být vzhůru či vzhůru do snové říše? Kde je hranice mezi světem snovým a skutečným? Dřímá v každém z nás monstrum v podobě insomnie a v jakém světě se nyní nacházíme? Teď a tady je, když spíme, nebo bdíme? Tyto a další otázky pokládá divákům členka souboru Divadla Continuo Sara Bocchini ve své inscenaci Monstrum_and here I am blind. Její pohybově taneční performance s prvky loutkoherectví publikum přesouvá do různých světů. Světa reálného, bezesného i snového – a hranice mezi nimi je velmi tenká.
Monstrum_and here I am blind nabízí pohled do temnoty, na monstrum nespavosti dřímající u každého člověka, stav doprovázený pocity úzkosti, deziluze i smutku. Pohybově zdatná performerka Sara Bocchini zcela obsazuje scénický prostor a vytváří atmosféru prostupujícího bdění, snění a nespavosti, a to s minimálním množstvím rekvizit. Na scéně je pouze dřevěná konstrukce ve tvaru kvádru, která slouží k prolézání, uchopování, ale dá se s ní i pohybovat. Tato inscenace je nesyžetová, a proto se pokusím ji charakterizovat spíše proudem svých asociací a interpretacemi jednotlivých sekvencí než technicistní evokací.
Neustálá cykličnost, ať už v podobě otáčení kvádrem, nebo točení se přímo v něm, jako metafora uvěznění ve vlastní hlavě a myšlenkách. Kvádr jako past. Past insomnie. Anebo past našeho skutečného světa, světa mysli.
Zrychlující se pohyb dovnitř a ven z kvádru umocňuje pocit beznaděje a bezvýchodnosti situace. Zároveň umožňuje postupné prolínání přítomných světů. Ocitnutí se v začarovaném kruhu nespavosti. Neustálé pohybové napětí performerky v jeden moment sedící na konstrukci značí frustrující neschopnost odevzdat se spánku. Dřevěný kvádr slouží také jako symbol okna do temné noci, okna do světa snů, průzračnost světla v ohlušující slepotě nespavosti. Dřevěná konstrukce, jako by přímo volala po naději na klidný spánek.
Místy až strojové, trhané pohyby Sary Bocchini, které představují tiky, únavu, vyčerpání, apatii, ale i vnitřní přetlak, skvěle doplňuje hudba Elia Morettiho a Jakuba Štourače. Hlavní hudební linkou je pravidelné tikání nebo spíše cinkot evokující ubíhající čas. Tikání se v určitých intervalech stupňuje a nabírá na intenzitě. Zvukový podkres doplňuje také komická nahrávka komára podtrhující jeho otravnost, která zahání usnutí. Slyšet je také zvuk dechu nebo zpěv ptáků symbolizující probdělou noc a ráno. Podstatným hudebním podkresem je i odbíjení umíráčku, protože téma smrti je prostoupeno celou performancí.
Smrt nás obklopuje. Úmrtí jako bezvládné tělo neschopné odevzdat se spánku a zároveň proudící pomíjivost existence. Performerka pohybuje kvádrem a velkou igelitovou plachtou, prozkoumává hranice mezi životem a smrtí. Střet světa smrtelníků a zemřelých. Jak moc je spánek propojen se smrtí a zda existuje posmrtný život, trefně doplňuje mluvené slovo: hlavní představitelka vypráví o čerstvě narozeném dítěti na jednom konci světa a již zesnulé matce na straně druhé. V tento okamžik se celá přikryje igelitem a na jevišti se objeví jen její bezvládné tělo.
Pokud se zaměřím na mluvený projev, je nutné zdůraznit, že většina replik je pronášena jen tehdy, když má na sobě představitelka kostým a masku kozy. Ta působí až děsivým dojmem a vrhá do prostoru stíny. Stíny jako sny nebo naše nejčernější obavy doprovází její pohyb. Démonická koza představuje monstrum – výplod lidské mysli. Koza jako chodící hrozba. Koza jako monstrum reality. To, co v nás dřímá, a to, kým nebo čím doopravdy jsme. Maska, kterou každý den vědomě nasazujeme a večer odkládáme.
Po celou dobu doplňuje pohybově-taneční výjevy pouze svit červené žárovky zvyšující míru intenzity osvětlení. V samém závěru performance se na jevišti nachází pouze hereččino ležící tělo a agresivně blikající žárovka, která postupně zhasíná. Je konec. Oslepli jsme. A vše začíná znovu, opět se v nás probouzí monstrum, monstrum insomnie.
Divadlo Continuo
Monstrum_and here I am blind
Koncept, režie, masky: Sara Bocchini, hudba: Elia Moretti, Jakub Štourač, výtvarná spolupráce a kostýmy: Helena Štouračová, světelný design Jiří Šmirk
Psáno z reprízy uvedené během festivalu Malá inventura 2021 v Českých Budějovicích 12. 10. 2021.
Loutkář 4/2021, s. 58–59.
9. 5. 2024
Naivní divadlo, Liberec
Yetti
10. 5. 2024
Divadlo jednoho Edy, Liberec
Medvídek Mojko
11. 5. 2024
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Válka světů
17. 5. 2024
Divadlo loutek Ostrava
Nejhorší věc na světě
Jan Bílek (6. 5. 1949)
Ivan Nesveda (11. 5. 1959)
Vratislav Schilder (28. 5. 1939 – 30. 7. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS