Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Pokus o nemožné

Nová inscenace Damúzy se hlásí k odkazu předchozí, velmi úspěšné inscenace Bajaja aneb Hledá se hrdina. Taktéž tematizuje hrdinství, je ve výpravě úsporná a celkově stylově čistá. U jejího vzniku se navíc sešli i stejní tvůrci – režisér Filip Jevič, scénograf Kamil Bělohlávek, autor hudby Marek Bělohlávek a herečka Miroslava Bělohlávková. A tentokrát se pokusili o nemožné, tj. inscenovat čtenářsky nebývale oblíbenou knihu Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka ve vší její komplexnosti, se všemi dějovými zákruty a víceznačnostmi postav.

Ronja, dcera loupežníka je inscenace, na jejímž začátku stál a v jejímž středu stojí text. Dramatizace Filipa Jeviče patří mezi ty ambiciózní a přináší divákům mnohem víc než jenom základní linii příběhu o empatii, hrdinství i naději, že děti napraví pokřivený svět svých rodičů. Inscenace zpracovává příběh komplexně a z událostí vynechává jen kousek prostřední části, kdy jsou obě loupežnické tlupy uvězněné na hradě sněhem. Filip Jevič pracuje s předlohou s respektem a jeho dramatizace je skutečným (zdařilým) překladem pro nové médium.

Jedním z výsledků tohoto přístupu k předloze je, že představení trvá (pro dětského diváka) úctyhodnou hodinu a padesát minut a v polovině tak musí být přerušeno přestávkou. Navzdory délce inscenace se však tvůrcům daří udržet svižné tempo i napětí a společně s tím i pozornost malého diváka – a to zejména díky soustředěným hereckým výkonům a hravým režijním nápadům.

Inscenace si vystačí se třemi herci – Miroslavou Bělohlávkovou, Richardem Fialou a Adamem Jarchovským – a jedním hudebníkem Markem Bělohlávkem, který je po celou dobu přítomný na jevišti a aktivně reaguje na vznikající situace, přičemž řídí nejen hudební podkres ale i zvukový plán jako takový.

Herecká úloha se pro Miroslavu Bělohlávkovou a Richarda Fialu vyznačuje zejména nutností přepínat mezi animací drobných manekýnů hlavních postav Ronji a Birka a činoherním přístupem k herectví. Pro Adama Jarchovského, jehož kostým se od neutrálních černých mikin a kalhot ostatních liší přidáním dlouhé kožešinové vesty, je zas zásadní výzvou fyzická náročnost role. Jako loupežnický hejtman Mattis, otec Ronji, v sobě buduje jakýsi vnitřní náboj, množství jen tak tak zadržované energie, která musí čas od času nevyhnutelně vypěnit na povrch. Také Adam Jarchovský se však v určitých chvílích zklidňuje a soustředěně animuje např. sekerky představující další loupežníky, aby s nimi vzápětí nebezpečně žongloval (což je mimochodem velmi zdařilý, významově přesný, a přitom divadelně metaforický obraz: činoherně ztvárněný vůdce loupežníků s loutkami svých následovníků manipuluje). Množství energie, kterou za necelé dvě hodiny představení vydá, je skutečně nezanedbatelné a kožich, byť jde o zdařilý, charakteristický znak postavy, mu jeho úděl ve vyhřátém sále divadla nijak neusnadňuje.

Podobně jako v inscenaci Bajaja se režisér Filip Jevič spolehl na vcelku prostou výpravu – stůl, jehož deska se skládá z jednotlivých volně položených prken, nad ním jako stéblo trávy zahnutá jakási konstrukce připomínající žebřík (po které se dá lézt, či se z ní spustit na laně). Na scéně pak leží ještě špalek na sekání dřeva, do kterého lze zaseknout sekerky, a světlé dřevěné truhlice. Ty možná skrývají nějaký lup, ale jedna z nich také později představuje jeskyni, ve které naleznou Ronja a Birk útočiště. Vše, včetně řezaných manekýnů konstrukcí podobných těm z Bajaji, avšak s propracovanějšími realističtějšími rysy, je vytvořeno ze světlého surového dřeva. Je to logické vzhledem k tomu, že se celý děj odehrává v hustých a tajemných severských lesích.

Také různé zdobné sekerky jsou jasně svázány s prostředím a zároveň jsou ideálním znakem nebezpečných, ozbrojených loupežníků. Díky nim je možné pohodlně a plynule přecházet z činoherní polohy herectví, kdy sekerka v ruce je pouhou rekvizitou, k animaci zbraně, na kterou se rázem postava (loutka) redukuje.

Režie, která pracuje s takovou náznakovou scénografií a určujícími znaky postav, velmi naléhavě apeluje na divákovu představivost. Neservíruje mu hotové obrazy, se kterými by se musel ztotožnit. Spíš se divákovi snaží poskytnout základní vodítko, díky němuž si obrazy ve své mysli dotvoří sám. Je to velmi výhodný přístup k předloze, kterou mnozí považují za klasiku a mají o ní tím pádem svou zažitou představu – vyhrát v boji s ní je totiž prakticky nemožné, mnohem lepší je vzít ji do hry.

Když jsem v roce 2017 odcházela z pražské premiéry Bajaji, nebyla jsem nijak nadšená. V inscenaci jsem viděla sice hodně potenciálu a skvělých nápadů, ale také zásadní režijní nedostatky. A rozhodně jsem nevěřila tomu, že by se tahle inscenace mohla nějak zásadně vyhrát. S přibývajícími reprízami se ale Bajaja měnil v pozoruhodnou inscenaci posilující metaforickou rovinu příběhu, a to jak v dramaturgické linii, tak i svým zpracováním. Ať už je to tím, že dobu zkoušení Ronji zcela jistě ovlivnila dlouhá covidová pauza v hraní, která mnohdy paradoxně přála alespoň procesu zkoušení, nebo prostě tím, že všichni tvůrci jsou o těch pár let starší a zkušenější, inscenace Ronji je už po pár reprízách od premiéry seriózním a suverénně působícím divadelním tvarem. Má všechny kvality, které si diváci nyní spojují s Bajajou, a přidává k nim i vlastní (nemalé) umělecké ambice.

A tak jsem se znovu pustila do psaní divadelní kritiky. I když vím, že tak jako každá inscenace se i Ronja časem určitě vyhraje a trochu promění. Člověk je prostě nepoučitelný.

Studio Damúza, Praha

Astrid Lindgrenová: Ronja, dcera loupežníka

Dramatizace a režie Filip Jevič; scénografie a loutky: Kamil Bělohlávek; hudba: Marek Bělohlávek

Premiéra 18. 6. 2021, psáno z reprízy 7. 11. 2021 uvedené na Přeletu nad loutkářským hnízdem.

Loutkář 4/2021, s. 52–53.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.