Někdejší umělecký šéf Minoru a dnes především televizní režisér Jan Jirků se jako ten příslovečný pachatel čas od času vrátí na místo činu a pokaždé to stojí za to. Pozoruhodná je v posledních letech zejména linka jeho tvorby, která se věnuje tématům z české/československé historie. Ať už je to Hon na Jednorožce (2009) s autentickým příběhem ukotveným v 50. letech 20. století, Lipany (2016), které pro děti zpřítomňují události dávného 15. století, nebo životopisný Zá-to-pek! (2019). Zatím nejnovějším příspěvkem do tohoto volného cyklu jsou Bratři naděje, skutečný příběh loutkářů-legionářů Antonína, Matěje, Jindřicha a Vojtěcha Kopeckých.
Autorem námětu je scénograf Jakub Kopecký, přímý potomek slavného loutkářského rodu, a myslím si, že rozehrát pro současné děti příběh o legionářích je skvělá dramaturgická trefa. Navíc je to příběh dostatečně napínavý, ukazující osudy obyčejných lidí, kteří se díky své odvaze a odhodlání stali součástí „velkých“ dějin. A také představuje čtyři loutkáře, kteří jsou na svou profesi jaksepatří hrdí a ví, co je to stavovská čest.
Inscenace má hned dvojí rámec – jednak nás příběhem Kopeckých symbolicky provázejí tři oživlé marionety Ďábel (Ondřej Nosálek), Smrtka (Radka Pavlovčinová) a Kašpárek (Johana Schmidtmajerová), představované herci v kostýmech a celohlavových maskách (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na filmy Jana Švankmajera, ale zároveň i na inscenaci Jana Jirků Vánoce aneb Příběh o narození z roku 2002, kde je podobně stylizovaná trojice Ďábel –Smrtka–Anděl). Na začátku představení se marionety „rozšmodrchají“ a na konci, když splní svou misi a ukážou nejen dětskému publiku, jaký význam loutky mohou mít v rukách statečných a čestných lidí, se zase do sebe zamotají. Inscenací se ovšem také tu a tam prolínají – veselým Kašpárkem, který adeptovi loutkářské profese Matěji Kopeckému v rukou doslova sám hraje, není nikdo jiný než jeho milá Zdenička, jejíž tvář vykoukne zpod masky, Smrtka si zálibně vodí vojáky na frontě a zatvrzelý rakouský oficír, který žene své vojáky do jisté zkázy, není nikdo jiný než sám Ďábel. O to překvapivější pak je, když nechá Vojtěcha Kopeckého dezertovat k legiím, aby nemusel bojovat proti svým vlastním bratrům, s odůvodněním, že znal jejich tátu loutkáře. Že by měl i Ďábel slabost pro marionetáře? V inscenaci vystupují také oživlé komické loutky z Posvícení v Hudlicích, které Kopečáci hrají pro „bratry legionáře“. Tato marionetová intermezza dodávají inscenaci až magickorealistický nádech, jejich květnatý a lehce archaický jazyk zase starosvětský půvab, a hlavně z dramaturgicko-režijního hlediska velmi funkčně vyvažují tragikomickou podobu příběhu.
Druhým rámcem je rovina (víceméně) reálného příběhu bratří Kopeckých, prapravnuků legendárního Matěje (Antonín Kopecký – Václav Jelínek; Matěj Kopecký – Gustav Hašek; Vojtěch Kopecký – Pavol Smolárik; Jindřich Kopecký – Bořek Joura), který začíná i končí na nádraží v Chocni o Vánocích roku 1930, kdy se pomalu rozbíhá celosvětová hospodářská krize. Loutkáři nemají pořádnou „štaci“, a tím pádem ani na dárky pro děti, a dokonce ani na jízdenky. Ale nejvíc je trápí, že už na jejich legionářské dobrodružství začíná poněkud sedat prach (v čemž se utvrdí dotazem do publika) a jejich zásluhy o svobodné Československo už vlastně nikoho moc nezajímají. Kvůli sněhové kalamitě na nádraží uvíznou a začnou vyprávět svůj příběh.
Hlavním průvodcem rodinnými osudy je Matěj Kopecký, ale bratři mu velmi zdatně sekundují (inscenace vůbec nemá jediný slabší herecký výkon, všichni účinkující jsou přesní, autentičtí a dokonale sehraní). Začínají svým dětstvím, kdy poměrně záhy ztratili otce i matku a museli se proto rozdělit k různým rodinným příslušníkům, kteří se ujali jejich výchovy a zejména předávání loutkářského řemesla. I tyto tragické tóny – obzvlášť jímavý je obraz zemřelé matky, která odhází od synů směrem do publika a v setmělém sále jí na hlavě bledě svítí obrovská papírová růže, které za života vyráběla – jsou ovšem vybalancovány groteskními momenty. Náhlá otcova smrt je sehrána jako etuda se stínovými loutkami, takže mu skutečně „pukne srdce“, nebo třeba když se bratři snaží matce pomoci s napjatým rodinným rozpočtem ukazováním hada, který jim ovšem chcípne a ukazují jen jeho ostatky (ač se to z popisu nezdá, je to dokonale zahraný gag k popukání), nebo když se učí řemeslo u svých příbuzných a dělají si přitom láskyplně legraci z jejich loutkářské pověrčivosti.
Čtyři bratři se společně setkají až jako dospělí na italské frontě, kde se třem z nich podaří z rakousko-uherské armády během ofenzivy zběhnout a přidat se k nově zformovaným československým legiím. Své spolubojovníky povzbuzují hraním vlasteneckého loutkového divadla s narychlo vyrobenými maňásky, ale i pouhým vyprávěním bez loutek. Když stojí koncem představení (už všichni čtyři bratři) v legionářských uniformách mezi publikem a trochu brechtovsky mu vypráví o padlých kamarádech, lesknou se mnoha divákům v očích slzy. Teď už všichni vědí o tom, jací hrdinové legionáři byli a co strašného pro nás prožili a obětovali. Střihem se ocitneme zase na zasněženém nádraží – magie vánočního večera a porozumění drážního personálu přinese bratřím dlouhodobé hraní pro vojenské posádky. Vánoce jsou zachráněny a marionety se mohou zase spokojeně uložit ke spánku.
Inscenování tolika dějů v tolika různých prostředích, a především sugestivní realizace válečné vřavy by nebyla možná bez maximálně funkční – a zároveň výtvarně působivé – scénografie. Jakub Kopecký navrhl několik hracích plánů v podobě kovových mostů, jimiž dělí prostor. Po mostech jezdí (vždy v příslušném měřítku daném perspektivou) kouřící lokomotiva, Kopeckých maringotka, ale přesunují se po nich i vojáci na obávanou italskou frontu. Systém posuvných vozíků se siluetami, které jsou zespodu podsvíceny a hýbou se zároveň se zdrojem světla, vytváří až hmatatelnou iluzi strachu (zejména, když se na vozících pohybují šibenice s oběšenci) a odlidštění vojenské mašinerie. Hrůznost války ještě podtrhuje užití autentických filmových záběrů ze zákopů i bojišť. A nejen scénografie slouží celku. Opravdu autenticky vypadají kostýmy Andrey Králové, a jak bývá u Jana Jirků zvykem, říznost a spád inscenace umocňuje živá hudba, kterou přímo na jevišti hraje čtyřčlenná kapela.
Na začátku jsem vyjmenovala několik titulů, pod nimiž je Jan Jirků v Minoru v poslední zhruba dekádě podepsán. Všechny spojuje silný příběh člověka ve vypjaté životní situaci, která od něj vyžaduje hrdinský čin, odvahu a morální pevnost. Jejich protagonisté bojují za svoje práva, spravedlnost, pokládají si zásadní životní otázky. Také se nebojí přiznat strach – nejsou to komiksoví superhrdinové, ale uvěřitelné, nebo dokonce reálné bytosti z masa a kostí. Zároveň se ve všech těchto inscenacích objevuje nepřehlédnutelný motiv národní hrdosti, nikoli pseudovlastenectví, i jistá dávka patosu. Právě v tom je tvorba Jana Jirků v kontextu českého (a nejen loutkového) divadla naprosto unikátní a velmi povedená inscenace Bratři naděje do téhle mozaiky perfektně zapadá.
Divadlo Minor, Praha
Jan Jirků: Bratři naděje
Režie: Jan Jirků, výprava: Jakub Kopecký, dramaturgie: Iva Kopecká, hudba: Jiří Hradil, kostýmy a masky: Andrea Králová
Premiéra 22. 9. 2021, psáno z repríz 2. 10. a 20. 11. 2021.
Loutkář 4/2021, s. 39–41.
9. 5. 2024
Naivní divadlo, Liberec
Yetti
10. 5. 2024
Divadlo jednoho Edy, Liberec
Medvídek Mojko
11. 5. 2024
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Válka světů
17. 5. 2024
Divadlo loutek Ostrava
Nejhorší věc na světě
Jan Bílek (6. 5. 1949)
Ivan Nesveda (11. 5. 1959)
Vratislav Schilder (28. 5. 1939 – 30. 7. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS