Loutkar.online

Peerzada, Faizaan: Pákistán

Před vznikem moderního Pákistánu v roce 1947 byly příslušné regiony součástí Indie, kde loutkářství existovalo po staletí. Působilo zde mnoho rodin kočovných loutkářů z Rádžasthánu, Paňdžábu a jižní oblasti při hranici s Gudžarátem, kteří hráli s marionetami (putli). Otec rodiny vodil loutky a představoval hlasy postav. Matka hrála na bicí nástroje (dholak), zpívala a vytvářela zvukové efekty. Děti a další členové rodiny pomáhali s animací loutek a někdy vystupovali jako další zpěváci. Vypravěčem byl starší člen rodiny, obvykle dědeček. Po příjezdu do města či vesnice obcházeli loutkáři oblečení ve výrazných barvách a se zářivými turbany na hlavě ode dveří ke dveřím s loutkami v rukou, připraveni kdykoliv sehrát malé improvizované představení, aby nalákali diváky. Dříve pro ně bylo snadné získat příslib, že členové domácnosti na představení přijdou, a na stvrzení dohody u nich ponechali jednu loutku. Loutkové divadlo se hrálo na náboženských slavnostech, festivalech (melas), oslavách žní a svatbách. Na těchto velkých oslavách se sešli zástupci všech generací z celé obce – rodiny, přátelé i sousedé.

Tato tradiční loutková forma se podobá vystoupení kočovných loutkářů, které známe z oblasti sahající od Rádžasthánu (Indie) po Persii (Írán). Loutkáři jsou obvykle kočovní Romové, kteří mají zakázáno své loutky prodávat komukoliv zvenku pod hrozbou vyloučení ze svého kmene pro porušení jeho tajemství. Ústředním bodem téměř každého představení je Akbar Badša ke Darbar Mein (Dvůr císaře Akbara), kde se mísí hudba, tanec a komedie. Tento text se odehrává na dvoře mughalského císaře Akbara Velikého (1542–1605); jako vedlejší postavy v něm vystupují i jeho dvořané Birbul a Mullah do Piyaza. Hlavními hrdiny jsou chytrý klaun Pataj Chan a dvorní tanečnice a zpěvačka Gauhar Jan. Nejprve vystupuje čowkidar (strážce brány), který je komentátorem a konferenciérem v jednom. Ten představí postavy, kterých je asi dvacet pět, ale z nichž většina včetně zvířat jsou pouze rekvizity. Jeho proslov, primárně určený venkovskému publiku, je plný humoru a sexuálních narážek a podobá se promluvám íránského Mobaraka. Gauhar Jan jako primadona celého představení okouzluje diváky mnoha barevnými kostýmy. Jméno této figury je pravděpodobně vypůjčeno od zpěvačky a tanečnice kathak Gauhar Jan (1893–1930) ze severní Indie, která se v roce 1902 stala první indickou umělkyní, jejíž hlas byl nahrán na gramofonovou desku. Další aktivní loutkou je sám Akbar, který zůstává pořád vsedě, ale jehož hlava, oči a tvář se hýbou podle toho, jak jej vystoupení zaujalo.

Divadlo nepoužívá žádné kulisy, ale pouze tradiční kusy látky napjaté přes dva bambusové rámy, jež slouží jako pozadí scény a opona. Loutkář a zpěvačka/bubenice jsou skryti za rámem. Loutky jsou dřevěné. Kostýmy jsou velmi zdobné a míra zdobení odpovídá postavení dané figury. Představení jsou velmi zábavná, ale celkový vzhled i dialogy jsou poměrně neotesané. Celá forma je určena pro venkovské publikum, ačkoliv se hrála i ve městech. Od poloviny 20. století je tato podoba loutkového divadla velmi vzácná, i když ve venkovských oblastech jižního Pákistánu lze dodnes nalézt vypravěče příběhů, kteří používají loutky.

Po roce 1947 chtěla nová pákistánská vláda zemi modernizovat; zejména v éře Zulfikára Alí Bhutta v 70. letech tak byly tradiční umělecké a řemeslné formy odsouvány do pozadí. Tento nezájem umělce odrazoval a státní podpora začala být poskytována spíše těm, kteří režimu sloužili. Loutkářství se ocitlo na pokraji zániku.

Díky podpoře Pákistánské rady umění ovšem v 60. letech nastala loutková renesance, a to pod vedením revolučního básníka Faize Achmeda Faize, který chtěl tvořit zábavu pro děti. V divadle Alhambra v Láhauru proto začal inscenovat maňáskové hry, a to nejprve evropské pohádky a později nové texty v urdštině, z nichž některé sám psal. V 60. letech přijela delegace českých loutkářů, aby pomohli s vzděláváním mladší umělecké generace, a v roce 1964 se loutky objevily v televizi. Faizova dcera Salima Faiz Hashmi, která se stala přední umělkyní a ředitelkou Národní vysoké školy umění v Láhauru, byla sama aktivní loutkářkou; později byla spojována především s televizním pořadem Akkar Bakkar, kterým v 70. letech prošlo mnoho dalších začínajících loutkářů. Loutkové divadlo umělecké rady v Láhauru později vedla Samina Ahmed, která byla v Uměleckém centru Alhambra aktivní od roku 1986. Následně odešla pracovat do televize; Alhambra sice dál tvořila nové inscenace, které hrála pro dětské publikum každý týden, ale s výrazně menším elánem.

Aktivistické divadlo Punjak Lok Rahs („Lidové cesty“) z Láhauru vzniklo v 80. letech s cílem prostřednictvím divadla šířit osvětu a posilovat občanskou společnost. Jeho malý loutkový soubor hraje na ulicích inscenace na témata, jako je domácí násilí, ženská práva a podobně. Tento soubor často organizuje workshopy ve spolupráci s mezinárodními soubory, na nichž někdy používá loutky. Národní vysoká škola umění (Láhaur) měla malý loutkový soubor; Loutkové divadlo Pákistánské národní rady umění (PNCA) v Rávalpindí fungovalo od roku 1975 pod vedením Shahida Toosiho, který jej založil spolu s Faqirem Hussainem Sagou a Zulfikárem Ahmedem. V jeho oblíbené inscenaci Dějiny Pákistánu prostřednictvím loutek (1979) vystupuje více než 200 loutek, které vyprávějí historii země. Loutkáři tohoto souboru se vzdělávali v Číně (1975, 1979) a Polsku (1978).

Soukromě financovaná Divadelní dílna Rafi Peera, kterou vede Faizaan Peerzada a jeho sourozenci, jako je dramatik a hudebník Imran Peerzada, ředitel Saadaan Peerzada a další, bylo založeno v letech 1974–1975 a hraje zejména v Karáčí a Láhauru. Jeho divadlo a muzeum se nacházejí v Láhauru. Tito tři synové divadelního umělce Rafi Peera se loutkám věnovali od dětství. Jejich soubor pomáhal šířit popularitu loutkářství zejména mezi mladými diváky. Hráli v Alliance Française v Karáčí od roku 1982, a to každý den. Tento soubor experimentoval s kombinacemi různých typů loutek (spodových loutek, marionet, maňásků i stínového divadla). Jeho repertoár se postupně proměnil a přešel od klasických pohádek k nově napsaným hrám. Také stále častěji používali moderní svícení, rekvizity a scénografii stejně jako projektory. Muzikál Akbar Badša ke Darbar Mein (Dvůr císaře Akbara) od Imrana Peerzady se inspiruje tradičním loutkovým klaunem Pataj Chanem. Ten je sice nízko postavený úředník, ale vydává se za velmi důležitého dvořana. Tento komediální hit se objevil i na mezinárodních festivalech. Také existoval plán vytvořit pákistánskou verzi seriálu Sezame, otevři se (Sim Sim Hamara), který byl ale v roce 2012 zrušen, protože divadlo přišlo o grant od USAID. Soubor dál připravuje různé hudební akce, filmy, výstavy, inscenace a mezinárodní festivaly a vystupuje také v zahraničí.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2021, s. 30–31.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.