Pudumjee, Dadi; Foley, Kathy: Indie

Loutkové divadlo, vyprávění doprovázené malbami na svitcích a představení masek jsou v Indii značně rozšířené divadelní formy. Panuje mezi nimi velká rozmanitost, ale zároveň mají mnoho společných rysů. Ve všech regionech hrálo divadlo, tanec, výtvarné umění a hudba (jež se všechny na loutkářství podílejí) významnou roli v šíření náboženství i pro zábavu, a to už dávno před začátkem našeho letopočtu. Podle jedné legendy vytvořil první loutku a prvního loutkáře bůh stvořitel Brahmá pro pobavení své ženy Sarasvatí. Protože ale nebylo představení příliš dobré, Brahmá loutkáře následně zapudil, aby dál žil na zemi jako bhat (což je titul pro loutkáře/baviče v Rádžasthánu).

Nejstarší zmínku o loutkářství v Indii nalezneme v Mahábháratě, jejíž první písemná forma se datuje zhruba do 4. století před Kristem, ale která v ústních verzích kolovala už asi od 9. století. Loutky zmiňuje jak autor gramatiky sanskrtu Pánini (4. století př. n. l.), tak autor Jógasútry Pataňdžali (2. století př. n. l.). Tamilský básník Tiruvalluvar (2. století př. n. l.) píše: Pohyb člověka, který nemá citlivé svědomí, je jako napodobenina života u loutky ovládané nitěmi. Významný německý badatel 19. století Richard Pischel (1849–1908) tvrdil, že indické loutkářství je zdrojem západních loutkářských tradic.

V klasickém divadle hraném v sanskrtu (100–1 000 n.l.) celé představení uvádí a řídí takzvaný sútradhara, doslova ten, kdo drží provázek, což je podle některých badatelů termín převzatý z loutkářství. Filozof Ánanda Kumárasvámí (1877–1947) vnímá vztah mezi loutkami a světem bohů: Višvakarman jako abstraktní forma boha stvořitele je vnímán jako sútradhara, který tahá za nitky a drží osudy lidských bytostí ve svých rukou.

V Indii dodnes existuje více než dvacet živých tradic divadla s maňásky, marionetami, javajkami a stínovými loutkami. Navzdory tomu, že v jednotlivých regionech mají tyto formy velmi svébytný charakter a hrají se v mnoha různých jazycích a dialektech, mají celou řadu společných rysů, ať už jsou to příběhy, které hrají, ústřední role vypravěče/zpěváka, nezbytnost hudebního doprovodu a tance, struktura představení, společenský a ekonomický kontext tradičních venkovských umělců, základní estetika, kterou sdílejí s ostatními žánry divadla a výtvarným uměním, morální vnímání světa a silný vliv náboženství, což v průběhu času znamenalo zapojení mnoha kultů místních božstev, buddhismu, džinismu, hinduistického šivaismu, višnuismu a islámu.

Indické loutkářství je vždy velmi silně propojeno s tradičními činoherními formami daného regionu či státu. Představení má v obou případech stejný rituální základ. Na začátku vystupují postavy, jako je sútradhara a vidušaka (klaun), které pocházejí z činohry hrané v sanskrtu, jenom na sebe berou jiná jména. Dalším rysem, který je zjevně převzat z činohry, je vzájemné proplétání mluveného slova, písní, rytmu a pohybu stejně jako evokace rasa (citů) a bhava (emocionálních stavů). Ačkoliv estetické termíny z Nátjašástry (Knihy o divadle, která byla napsána někdy mezi lety 200 př. n. l. a 200 n. l.) se mezi tradičními loutkáři obvykle nepoužívají, badatelé mají za to, že jednotlivé regionální formy jsou z původní činohry v sanskrtu nějakým způsobem odvozeny.

Mezi tradičním činoherně-tanečním vystoupením a loutkářstvím dodnes vidíme zjevnou spojitost: Ve státě Karnátaka tak spolu zjevně souvisejí jakšagana a marionetové divadlo jakšagana gombejata, v Kérale divadlo kathakálí a maňáskové divadlo pavakathakálí, v Západním Bengálsku divadelní forma jatra a spodové loutky danger putul nač a v Ásámu bhaona a marionetové divadlo putala nač. I z výtvarného hlediska jsou si jednotlivé kostýmy, zdobné pokrývky hlavy, šperky, líčení i typy postav natolik podobné, že loutkové inscenace často působí jako miniaturní verze těch činoherních. Pro činoherní i loutkové formy je typická zásadní role rytmu a tance. V zákulisí loutkáři podupávají s rolničkami uvázanými kolem kotníků, zatímco vepředu tančí loutky; do toho hrají bubeníci a další hudebníci a kladou důraz na bols (rytmické slabiky), které odpovídají tanečním krokům. Další pochopení přímých vztahů mezi jednotlivými formami bude ovšem vyžadovat ještě další komparativní studium textů, hudby i tanečních pohybů.

Výroba loutek se obvykle vztahuje k výtvarné tradici daného regionu. Jako příklad můžeme uvést velmi podobné zpracování očí na freskách v chrámu v Lepakši v Ándhrapradéši ze 16. století a u stínových loutek ze stejného regionu, na patačitras (ikonických malbách na zdech, látkách, listech palem a svitcích), u loutek gopalila kundhei ze státu Urísa nebo na patas (obrazech, malovaných svitcích) a spodových loutkách danger putul nač ze Západního Bengálska. Zmínky o malovaných svitcích najdeme už ve 2. století př. n. l.; například Bhagavatí sútra ze 3. století uvádí, že velký učitel džinismu Makhali Gosala byl syn „předvaděče obrazů“. Buddhistická literatura zmiňuje čarana čitta (mobilní obrazy) s vyobrazením pekelných trestů, obvykle zvaných jama pata (svitky boha Jamy, který vládne podsvětí). Dodnes lze v Bengálsku narazit na představení zahrnující pekelné scény zvané jam pot a v Gudžarátu se malují panely, které znázorňují Pána smrti (Jamu) udělujícího tresty. Příběhy na těchto obrazech se často inscenují s doprovodem hudby a tance, takže loutkářství, divadlo i výtvarné umění zde spolu velmi úzce souvisejí.

Tradiční indické loutkové hry znázorňují příběhy o hrdinech i hrdinkách a bozích i bohyních z prastarých literárních textů, jako jsou eposy Rámájana a Mahábhárata nebo Purány (doslova „stará vyprávění“, tedy příběhy různých bohů) stejně jako místní mýty a příběhy. Protože tyto příběhy jsou všeobecně známé a inscenace relativně jednoduché, slouží divadlo k posilování kolektivní paměti komunity a předávání morálních a duchovních myšlenek; zároveň v něm vystupují klauni a další figury, které svými komentáři staré příběhy aktualizují.

Stylizovaná ikonografie jednotlivých postav určuje tvary, barvy i kostýmy loutek. V některých žánrech loutky mluví svébytným jazykem realizovaným prostřednictvím piščiku. Tyto umělecké formy se předávají z generace na generaci a starším loutkářům běžně vypomáhají jejich děti. Loutky jsou součástí festivalů, oslav i rituálů; někdy se představení hrají k zahnání zlých duchů či přivolání deště.

Tradiční indické loutkářství

Protože mnoho tradičních forem postupně mizí v důsledku modernizace, existují skupiny lidí, které se snaží o jejich záchranu. Kromě toho se od 20. století v městských oblastech postupně rozvíjí moderní loutkářství. Následující stručný přehled organizovaný podle jednotlivých indických států se omezuje na nejvýznamnější tradiční žánry.

Tamilnádu

Loutkové tradice všech čtyř jižních států jsou si v důsledku mnoha století vzájemné migrace velmi podobné, nicméně hrají se různými jazyky. V jihovýchodním státě Tamilnádu se nacházejí dvě významné loutkové tradice: stínové divadlo tolu bommalatam a marionety/javajky bommalatam. Obě vyprávějí příběhy z eposů a z Purán. Téměř vymizelá maňásková forma pava kúthu představuje tanec bohyně Lakšmí po jejím vítězství nad démony.

Formu tolu bommalatam („tanec kožených loutek“), která je dnes velmi vzácná, údajně vytvořili migranti z Maháráštry a je příbuzná stínovým loutkám z Ándhrapradéše a Karnátaky, i když postavy z Tamilnádu jsou o něco menší. Představení hraje jeden loutkář a jeho asistent. Dnes se někdy hraje s postavami z lepenky. Hrají se lidové příběhy, eposy a Purány.

Divadlo stínových loutek Selvaraja (které vede A. Selvaraja) v Tirukalukundramu, asi 60 kilometrů od Madrásu, je rodinný soubor, který hraje představení pro děti, v nichž se zaměřuje na otázky dětských práv, zdraví, snižování porodnosti a další „sociální“ témata. Soubor Indian Puppeteers (jenž vede S. Seethalaxmi), který založil stínový loutkář M. V. Ramanamurthi z Madrásu, vystupoval v Evropě, USA a po celé Asii, kde hrál Rámájanu, Mahábháratu, příběhy o bohu Ajjappovi a bajky z Pančatantry.

L. Rajappa (nar. 1952), který je loutkářem v osmé generaci rodiny hrající tolu bommalatam, získal v roce 2007 za přínos této umělecké formě prestižní cenu Akademie Sangeet Natak, jež je indickou národní akademií hudby, tance a činohry.

Divadlo bommalatam („tanec panenek/loutek“), jež nalezneme i v hraničních částech států Karnátaka a Ándhrapradéš, se v 18. a 19. století hrálo pro taňčávúrské krále i ve vesnicích a chrámech s cílem usmířit si bohy, přivolat déšť nebo předcházet chorobám. Představení začíná rituálním púdža (uctíváním) Ganéši, syna boha Šivy, který má sloní hlavu. Loutky jsou asi 90 centimetrů vysoké, váží 10 kilogramů a ovládají se tyčemi připojenými k rukou. Na hlavě má loutkář připevněnou hůl či dřevěný kruh, na nějž jsou navázány nitě připevněné k loutce. Ruce jsou tyčemi ovládány seshora. Loutky se pohybují v podobném stylu jako v bharatanatjam, což je klasický tanec tohoto regionu; někdy si také hrají s míčem (ammanattam). Hraje se na buben (mridangam), hoboj (ottu), gong (džalar), a činely. K tomu vždy vystupuje jeden zpěvák a jedna zpěvačka. Staré loutky z Taňčávúru jsou elegantně vyřezávané, zdobené a mají velmi propracované kostýmy. Modernější loutky bývají jednodušší. Některé postavy, například bůh Indra, mají k pasu přivázaného slona – v tomto případě znázorňuje slona Airavatu, na němž Indra jezdí.

Aktuálně v regionu hrají například soubory Sri Rama Vilasa Kattabommu Nataka Sabha v Madrásu, Siragapatti v oblasti Salem a Mangala Gana Bommalattam Sabha a Sri Murugan Sangeetha Bommalatta Sabha v Kumbakonamu. Posledně jmenovaný soubor vedl loutkář T. N. Sankaranathan, který je známý po celé Indii; otěže po něm převzal jeho syn T. S. Murugan, který do inscenací zapojil hru na klávesy a moderní jevištní osvětlovací techniku, aby přilákal nové publikum.

Kérala

V tomto jihozápadním státě nalezneme tři loutkové žánry: tolpava kúthu (stínové loutky), pavakathakálí (maňásci) a núl pavakúthu (marionety). Hrají se příběhy z obou eposů a z Purán.

Tolpava kúthu tradičně hrají zástupci komunit Vellala Četty, Nair and Ganka; loutkáři se zde nazývají pulavar (učenec, básník). Inscenace často předávají poměrně komplexní myšlenky. Základem inscenací, které se hrají po 7 až 21 nocí k poctě Bhadakálí (bohyně Durgy), jsou rukopisy Rámájany na palmových listech od tamilského básníka Kambara (9–13. století?), které jsou známé jako Rámávatram či Kamba Rámájanam. Protože podle tradice byla bohyně během událostí Rámájany zaneprázdněna bojem s démonem Darikasurou, dívá se na Rámův příběh během svého chrámového festivalu zprostředkovaně díky stínovým loutkám. Proti vyobrazení bohyně stojí stálá loutková scéna (kúthu madam) osvětlená 21 lampami na kokosový olej. Chrámový věštec je rituálně zapaluje z votivní lampy bohyně. Představení se hraje s asi 130 loutkami z jelení kůže (48–80 centimetrů) a začíná řadou rituálů. Hraje pět a více loutkářů za doprovodu výrazné perkusní hudby.

Režisér centra Krishnan Kutty Pulavar Memorial Tolpava Koothu & Puppet v Kúnathaře K. K. Ramachandra Pulavar (nar. 1960) je potomkem loutkářů a vystupuje v Indii i v zahraničí. Jeho otec K. L. Krishanan Kutty (1926–2000) byl držitelem prestižní ceny Akademie Sangeet Natak z roku 1980 za svůj celoživotní přínos loutkovému umění. Od roku 1979 Ramachandra inscenuje také nové hry na aktuální témata.

Pavakathakálí („maňáskové divadlo kathakálí“) se dnes hraje ve městě Irindžalakuda. Tento žánr pochází z 18. století a vypráví stejné příběhy jako klasické kéralské taneční divadlo kathakálí. Zdobné pokrývky hlavy, výrazné líčení i hudební doprovod jsou u obou forem stejné. Hraje se vyřezávanými dřevěnými loutkami o velikosti 30–60 centimetrů. Hlava se ovládá ukazováčkem a ruce palcem a prostředníčkem. Loutkáři jsou odkrytí a očima vyjadřují emoce postav, takže s tančícími postavami splývají v jedno. Hraje se směsí malajálamštiny a telugštiny. Loutkáři z komunity Adhi Pandaram pocházejí z Ándhrapradéše; vedou púdža i poutě k chrámu Subramaniana (jenž je synem Šivy).

Tuto téměř vymizelou uměleckou formu obnovil v roce 1982 soubor Natana Kairali Research & Performing Centre for Traditional Arts z Thrissuru pod vedením Gopala Venu (nar. 1945). Akademie Sangeet Natak, kterou v té době vedla Kamaladevi Chattopadhyay, poskytla souboru finanční prostředky na to, aby se mohl tradiční pavakathakálí naučit, což zahrnovalo hru na hudební nástroje a animaci i výrobu loutek. Tato obnovená forma pavakathakálí se objevila i na mezinárodních festivalech – mimo jiné v Polsku (1984), Japonsku (1986) a Švýcarsku (1987). V 2010 získali zástupci souboru K. V. Ramakrishnan a K. C. Ramakrishnan cenu Akademie Sangeet Natak; Ravi Gopalan Nair dostal cenu Dakshina Chitra Virutha.

Divadelní formu núl pavakúthu („tanec panenek na nitích“) hráli výhradně zástupci kasty Nair v oblasti Ernakulam, a to urozenému publiku na chrámových festivalech v Tripunithura (Thrippunithura). Jejím obsahem jsou epizody z obou eposů a lidové příběhy. V polovině 20. století tato forma vymizela, ale později byla obnovena. Loutky jsou vysoké 60–80 centimetrů. Představení zahajuje tanečnice, která vyhodí míč do vzduchu; následně se pokračuje komickým dialogem mezi dvěma klauny, Koru a Unnaikanem.

Divadlo masek kummatti se hraje v procesí. Vystupují v něm lidé v maskách Krišny, boha Narady, slona Ganéše, lovců a stařeny („matky vesmíru“), kteří nosí různé zemědělské plodiny a v sukních z trávy vyhánějí zlo z jednotlivých domů. Celý rituál doprovází hra na strunný nástroj (onavillu), na nějž se hraje větvičkou bambusu. Dalším žánrem divadla masek / fyzického divadla je tygří tanec (pulikálí). Zdobné kostýmy věštců thejjam, kteří v transu předvídají budoucnost, sice nejsou přísně vzato loutkové, ale vizuálně projevují souvislost jak s kathakálí, tak s loutkami; totéž platí pro rituální činoherně-taneční představení v maskách mutijettu, jež se hraje v chrámech bohyně Kálí, a to zejména u její manifestace coby Bhadrakálí. Příbuznou formou jsou i zvířecí loutky v krišnattam, což je adaptace Rámájany jako tanečního dramatu.

Ándhrapradéš

Stát Ándhrapradéš, kde se mluví převážně telugsky, je domovem čtyř tradičních loutkových forem: tolu bommalata (stínové loutky) a kojja bommalata, kílu bommalata a sutram bommalata (všechny tři se hrají marionetami). Ve všech těchto tradičních loutkových formách z Ándhrapradéše se hrají epizody z Rámájany a Mahábháraty.

Loutkové divadlo tolu bommalata („hra s koženými panenkami“) přivezli do Kéraly migranti ze státu Maháráštra v 17. století. Na hranicích mezi Ándhrapradéšem a Karnátakou se vyvinula loutková forma, kterou mají oba státy společnou. Loutkáři sice v soukromí mluvili v dialektu maráthštiny, ale vystupovali v místních jazycích. Jejich hry jsou improvizované, ale vycházejí z telugské verze Ranganath Rámájana (ze 13. století) krále Kony Reddiho; příběhy z Mahábháraty jsou odvozeny z textů pro taneční divadlo jakšagana. Loutky jsou průsvitné, až 1,8 metru vysoké a vyrobené obvykle z kozí kůže. S výjimkou desetihlavého krále démonů Ravany jsou všechny představovány pouze z profilu. Tradičně jejich oděv vycházel z kostýmů pro jakšagana, ale v poslední době se objevují i těsnější kabáty, boty a ponožky. Loutky mají klouby v hlavě, krku, ramenou, loktech a zápěstích. Tančící loutky (kílu bommalu) mají každou nohu ušitou zvlášť. K hlavě loutky je připojena tyč z bambusu a dvě další k rukám. Jeviště tvoří bílá plachta o velikosti 3 × 2,4 metru, která je horní stranou nakloněna směrem k publiku. Vystupuje osm herců a hereček obou pohlaví. Ti zpívají, mluví a tančí za své postavy, dupou po dřevěných prknech a vytvářejí zvukový doprovod rolničkami uvázanými kolem kotníků. Hudbu obstarává buben (mridangam), harmonium a činely (talam). Divadlo se hraje po devět nocí o svátku Šivarátrí, který oslavuje narození Šivy, a to každý večer po až osm hodin. Hra začíná rituální poctou bohu Ganéšovi a bohyni vzdělání Sarasvatí. Pak je čas na sabha vandanam (pozdrav publika) a následně sútradhara uvede téma hry. Komický element poskytuje postava Kethigadu a jeho žena Bangarakka (někde Killekjatha a Bangaraku).

Za svou tvorbu v tomto žánru získal K. Chinna Anjannamma (nar. 1957) v roce 2010 cenu Akademie Sangeet Natak. Chhaya Nataka Brundam je soubor s tradičními kořeny, který vede S. Chidambara Rao. Dalším aktivním souborem je Sri Nataraja Nilaya Charmachita Kala Pradarsana, který inscenuje i nová díla, v nichž do epických příběhů zapojuje sociální tematiku, jako je informovanost o HIV/AIDS, snižování porodnosti nebo odlesňování. Stínové divadlo Anjaneyulu, které vede Hanumant Rao, hraje příběhy ze Sundarakándy, jež vyprávějí o Hanumanovi, a to na základě Tulsidasovy verze Rámájany ze 16. století. Loutkáři se snaží přizpůsobit svůj materiál modernímu publiku.

Loutková forma kojja bommalata („hra s dřevěnými panenkami“) je poprvé doložena už ve 12. století a až do 20. století byla hojně rozšířena. Kostýmy a hudba byly analogické k místnímu divadlu jakšagana a obsahovaly stejné barevné pokrývky hlavy a akrobatické taneční prvky. Příběhy tohoto divadla vycházejí z obou eposů, místních mýtů a lidových příběhů. Postavy jsou 1,2 až 1,65 metru vysoké a díky dlouhým sukním vypadají ještě větší. Hraje se na třímetrovém jevišti, jež tvoří plátno napjaté mezi dvěma kůly. V jedné inscenaci se může objevit třicet až sto loutek.

M. Upplaiah z vesnice Ammapur v okrese Warangal hraje Rámájanu, mytologické hry a příběhy o zázracích, jako je Balanagamma Katha (o princezně Balanagammě, která je unesena a proměněna v psa).

Karnátaka

Nejstarší zmínky o kožených loutkách z Karnátaky se datují do 10. a 11. století. Divadlo marionet je zde spojováno s Basavanou (Basavou), což byl světec a básník 12. století. V 15. a 16. století hrály marionety pro vidžajanagarské krále. Oblíbené byly i stínové loutky; žebraví mniši hráli také s jednoduchými činni patti – maňásky, kteří se ovládají jednou rukou s doprovodem na kartal (činely) druhou rukou.

Divadelní forma togalu gombejata („tanec kožených loutek“) nabízí příběhy z obou eposů (zejména Thorave Rámájana v kannadštině od Kumaravalmikiho z 15. století), z Purán i z lidových mýtů. Kostýmy a ikonografie loutek odpovídají tradici místního divadla a malby. Loutky existují ve dvou variantách. V Mysore, Bellary, Bidžapuru a Raichuru se hraje loutkami čikka (menší loutky od 0,3 do 1,2 metru), které se vodí vsedě. Loutky dodda (o velikosti 1,8 metru) najdeme na hranici s Ándhrapradéšem a vodí se vestoje. Loutkáři jsou z kmene Killikjeta (též Killikjata či Killekjata) z Maháráštry a mluví v dialektu maráthštiny, nicméně hrají v jazyce kannada. Hraje se na jevišti postaveném za vesnicí nebo na nádvoří chrámu. Stejně jako v Ándhrapradéši začíná vystoupení Ganéšou, Sarasvatí a komiky (zde je to Killikjeta a jeho žen Bangarakka). Významnou roli mají zpěvák, buben (mandalam), činely (tala) a kotníkové kroužky s rolničkami (gedždže).

Soubor stínového divadla Sri Annapurneshwari Leather Puppet Mela, který má pět členů a který vede Virupaxappa Kshatrix z tradiční rodiny, vystupoval i v zahraničí. Belagallu Veeranna (nar. 1936) z rodiny z kmene Killikjeta naučil tuto loutkovou formu své děti a připravil také novou hru o Gándhího životě nazvanou Bapu, jež se hrála v Národním centru umění Indiry Gándhíové v Novém Dillí. V roce 2011 získal cenu Akademie Sangeet Natak.

Dalšími předními tradičními stínovými loutkáři jsou Ramaiah, syn slavného loutkáře T. Hombaiaha (nar. 1900, držitel ceny Akademie Sangeet Natak Akademi z roku 1995), a K. S. Sanjeevamurthy. Počet diváků, kteří na toto divadlo chodí, je ale omezený.

Marionety najdeme ve třech hlavních podobách – v jižním stylu, který je podobný tomu z Tamilnádu a používá větší loutky, jejichž ruce jsou ovládány tyčemi, severním stylu, který je čistě marionetový a klade důraz na komické postavy, a třetím pobřežním stylu, který se velmi podobá divadlu jakšagana.

Tyto formy se objevují pod různými názvy. Sutrada gombejata („tanec loutek na nitích“) se podobá tamilským tradicím a vyskytuje se převážně na jihu. Na severu se používá spíš název gombejata. Jakšagana gombejata („jakšagana s loutkami na nitích“) je obvyklý název této formy v pobřežním regionu, kde je patrný vliv severních i jižních tradic. Jednotlivé varianty odpovídají místním podobám tanečního divadla jakšagana z hlediska kostýmů, pohybu i hudby. Náměty se čerpají z eposů a Purán a jsou ovlivněné šivaismem i višnuismem. Vyřezávané dřevěné loutky měří až metr a váží až osm kilogramů. Na jihu se používají loutky bez nohou, jejichž spodní polovina těla je maskovaná sukněmi. Na severu bývají nohy odkryté a díky rafinované manipulaci předvádějí složité taneční kroky. Na tři vahadla je navázáno šest nití přivázaných k uším, rukám a kolenům loutek. Loutkáři mluví za své postavy; vypravěč a zpěvák v jedné osobě (bhagvathar) hraje na činely (tala) a ostatní hudebníci na bubny maddale a čende, harmonium a hoboj (mukhavíne). Hraje se za paravánem na jevišti o rozměru 1,8 × 1,2 × 0,75 metrů, které je obvykle postaveno před chrámem. Salaki gombejata (neboli gombejata s tyčemi) využívá stejně jako tamilské tradice kombinaci nití a tyčí – loutkář má na hlavě železný kruh, z nějž vedou nitě k loutce, a drží tyče připevněné k rukou postavy. Pro silnější pohyby postrkuje loutkář figury kolenem.

Soubor jakšagana gombejata Sri Ganesha Yakshagana Gombeyata Mandali vede Bhaskar Kogga Kamath, syn Koggy Kamatha (1921–2003); ten je držitelem ceny Akademie Sangeet Natak za rok 1979 jako pokračovatel více než 350leté tradice pobřežního stylu loutkové hry jakšagana. K. V. Ramesh, absolvent Kalikatské univerzity, studoval u Parthi Subby a dnes hraje s marionetami v kannadštině, malajálamštině a jazyce tulu. Soubor Sri Gopalkrishna Yakshagana Bombeyata Sangha v Kasaragodu přešel od marionet k javajkám. M. R. Ranganatha Rao (nar. 1932) je všestranný režisér, výtvarník, zpěvák, skladatel, spisovatel a pedagog z Bangalore, kterého naučil tradiční podobu jakšagana bommalata jeho dědeček. Jeho loutky garuda bommai jsou 2,1 metru vysoké a používají se během slavností vozů rátha jatra v jihoindických chrámech. Se svým souborem Ragaputhali, který vystupoval po celé Indii i v zahraničí, hraje jak tradiční, tak moderní inscenace. Ranganatha Rao získal v roce 1981 cenu Akademie Sangeet Natak. Patnáctičlenný soubor Puthali Kalaranga se specializuje na tradiční loutkářství bommalata. Hrají zde mladí loutkáři z Bangalore, kteří oživují tradiční témata s použitím moderních technik. Režisérem je Dattatreya Aralikatte, který také režíroval televizní seriál v kannadštině, tamilštině a telugštině Purána Kathamala. B. H. Puttaswamachar (nar. 1924) získal cenu Akademie Sangeet Natak za sutrada gombejata v roce 1999.

Maháráštra

Paithan je odpradávna tradičním kulturním centrem malby a související tradice čitrakathi, tedy vyprávěných obrazů, což je divadelní forma, v níž vypravěč představuje narativ pomocí série obrazů. Loutkářství tohoto regionu se nazývá čitren dekhavane („ukazování obrázků“) a malíři/řezbáři/vypravěči/loutkáři pocházejí ze stejných rodin. V oblastech Gudiwadi, Pinguli a Ratnagiri při hranici se státem Goa se vyskytují dvě loutkové formy.

Divadlo čamdjača bahulja („kožené loutky“) hrají Thakarové. Badatelé se domnívají, že před koženými stínovými loutkami se zde hrálo s kithli bhavali khel, což jsou loutky z kůry nebo papíru.

Marionetové divadlo kalasutri bahulja hraje epizody z Rámájany. Před jevištěm sedí zpěvák a hudebníci doprovázející ho na buben (tabla), strunný nástroj (tuntune), činely a mořskou ulitu. Začíná se poctou bohu Ganéšovi. Malé loutky na sobě mají sukně, které vytvářejí iluzi dolní poloviny těla. Tři nitě jsou navázané na ruce postav a na hlavu. S loutkami se hrají stejné příběhy jako u vyprávěných obrazů.

Nejvýznamnějším představitelem tradice kalasutri bahulja je aktuálně Ganpat Sakharam Masge (nar. 1958) z vesnice Pinguli v oblasti Sindhudurg. Ten sám vodí všechny loutky a vystupuje jako vypravěč, přičemž ho doprovází skupina hudebníků. Indická vláda mu v roce 2005 udělila cenu Akademie Sangeet Natak.

Rádžasthán

Marionetové divadlo v Rádžasthánu na severozápadě Indie se nazývá kathputli ka khel („hra s dřevěnými loutkami“). Jeho styl se zdá být ovlivněn tradicí loutkového divadla a lidové zábavy ze sousední severozápadní oblasti táhnoucí se až k Íránu. Loutkáři zvaní nat či bhat hrají během období sucha a po deštích se vrací k zemědělství. Bhatové tvrdí, že tato divadelní forma má božský původ, a prohlašují se za pokračovatele linie loutkářů, kteří hráli pro mahárádžu Vikramaditju z Udždžainu (1. století př. n. l.). Tam viděli třicet dva obrazů (batai pačisi) vyřezaných na jeho trůnu znázorňujících jeho velká díla, a na jejich základě vyrobili loutky, aby o nich mohli hrát divadlo – Simhasana dvatrimšika (Třicet dva příběhů z trůnu). Podobné loutkové formy jako v Rádžasthánu najdeme i v částech sousedního státu Gudžarát.

Kathputli jsou vysoké až 60 centimetrů. Těla loutek jsou vycpaná hadry a většina postav nosí sukně, které tvoří iluzi nohou. Jsou oděné v barevných kostýmech podle středověkého rádžasthánského stylu. Dříve loutky vyráběli řezbáři ze Sawai-Madhopuru, Basi a Udaipuru, ale dnes si je loutkáři vyřezávají sami. Loutky mají stejnou vizuální ikonografii jako místní phad, tedy malované svitky (1,5 × 5 metrů) vypravěčů obrazů (bhopa), které znázorňují zbožštělého hrdinu Pabudžiho (rádžpútského krále ze 14. století) nebo Deva Najana (jako novou inkarnaci boha Višnu).

Jako jeviště slouží dvě proutěné stěny zakryté barevně vyšívanou látkou nařasenou do oblouků, aby vyvolávala dojem paláce. Většina loutek má pouze jednu dlouhou niť připojenou k hlavě a zádům postavy, kterou má loutkář omotanou kolem prstu. Loutka tanečnice (Anarkali) může mít až čtyři nitě, aby mohla provádět komplikovanější pohyby. Loutkář má na ruce náramek se zvonečky (ghungrús) a hlas loutky tvoří přes bambusový piščik (boli). Hráč na buben (dholak) mluví s loutkami a tlumočí jejich řeč publiku. Představení oživují komické dialogy a písně v podání zpěvačky. Ústředním bodem představení je vystoupení akrobatů, tanečníků, zaklínačů hadů, bubeníka Khabara Khana, jezdců na koních a bahurupie (což je postava se dvěma hlavami, mužskou a ženskou, z nichž jedna je vždy schovaná pod sukní, dokud se loutka nepřevrátí). Inscenovaný text se jmenuje Amar Singh Rathore podle nágaurského vládce ze 17. století. Ten je předvolán na dvůr vládce Badaše (který znázorňuje některého z mughalských císařů – podle různých výkladů buď Akbara, nebo Šáhdžahána). Hinduisty a muslimy lze od sebe rozeznat podle vousů a kostýmů. Také se někdy hrají příběhy Hirni Aur Šikari (šikari znamená „lovec“) a Ruthi Radžkumari (princezna Ruthi, rádžpútská válečnice).

Bhatové se tradičně řadí do nejspodnějších vrstev sociální hierarchie a jen několika málo z nich se podařilo stát se moderními loutkáři. Jedním z nich je Puran Bhatt (nar. 1952?) z tradiční rodiny, který v kolonii Kathputli v Šádipuru v Dillí založil v roce 1991 soubor Aakar (Tvar). Jeho soubor vystupuje v Indii i v zahraničí a hraje ve školách i v televizi. Aakar tvoří inscenace se sociální tematikou a experimentuje s javajkami, marionetami, stínovými loutkami, černým divadlem i maskami. Inscenace Carvaan v režii Purana Bhatta vypráví legendární dějiny loutkářů kathputli. V roce 2003 získal Puran Bhatt cenu Akademie Sangeet Natak. Dalším vítězem této ceny z Rádžasthánu je Naurang Bhat (1937–2007), který ji získal v roce 2006 za výrobu loutek kathputli.

Uttarpradéš

Gulabo-Sitabo je jednoduchá maňásková hra, která se hraje v regionu Lucknow a jejíž tradice sahá patrně až do 17. století. Dnes už se hraje poměrně vzácně. Gulabo a Sitabo jsou dvě ženy stejného muže. Gulabo je přitom ta dominantní, která Sitabo neustále utiskuje. Představení je plné humorných dialogů, písní a bitek. Loutky jsou 60 centimetrů vysoké a jejich hlavy a ruce bývaly dřív z vyřezávaného a pomalovaného dřeva, ale dnes častěji z papírmaše. Loutky mají na zápěstí rolničky. Jejich kostýmy tvoří tradiční ženský oděv a šperky. Hraje jeden loutkář, který improvizuje jejich dialogy, a doprovázejí jej hudebníci na buben (dholak) a činely (mandžira).

Urísa (Uríša)

Většinu tradičního repertoáru tohoto východoindického státu tvoří višnuistická témata v urijštině. Tančící a zpívající loutky znázorňují příběhy z Krišnova mládí a z Rámových dobrodružství, jak jsou zachyceny v knihách Šrímad-Bhágavata (Věčné příběhy nejvyššího pána), Gítagóvinda (Milostná píseň temného pána od Džajadévy ze 12. století), v Puránách a v Urijské Rámájaně. V Uríse najdeme stínové, marionetové, maňáskové i javajkové loutkové divadlo.

Místní stínové divadlo se nazývá Ravanačhaja („Ravanův stín“) a bylo zvlášť oblíbeno v 19. století v oblastech Anugul (Angul) a Dhenkanal. Dnes už se hraje pouze v anugulském regionu Odasa. Základem je Rámájana v převyprávění básníka Višvanatha Khuntii ze 17. století. Loutkáři patří do komunity bhat a tvrdí, že jejich předci získali svou půdu darem od rádžů z Pallahary. Název této loutkové formy odkazuje na krále démonů Ravanu, protože podle tradice Ráma jako bůh žádný stín nemá. Většina postav je z průsvitné kozí či ovčí kůže; postavy bohů jsou ze srnčí a démonů z jelení kůže. Menší figury (20–60 centimetrů) jsou vyřezávané jednoduše a nemají klouby, ale jsou velmi expresivní. Významné postavy existují ve více různých velikostech a tvarech, takže například opičí bůh Hanuman se může při odletu zmenšovat. Vytvoření iluze napomáhají obrazy stromů, hor a vozů. Bílé plátno je napjato na bambusových tyčích; loutkáři sedí pod ním skrytí za slaměnou rohoží. Rituál začíná zažehnutím lampy a zjevením Ganéše; komické vsuvky obstarává vesnický holič a jeho syn. Hudebníci sedí před plátnem s bubnem (khandžání), kastanětami (daskathí) a činely (kubudži).

Prvním loutkářem, který získal cenu Akademie Sangeet Natak za přínos indickému loutkářství za ravanačaja, byl Kathinanda Das (1909–1987) v roce 1978. Po něm tuto cenu v roce 1998 získal také jeho bývalý žák Kolhacharan Sahu (nar. 1936), který dnes v Uríse vede institut Ravan Chhaya Natya Sansad. Jeho soubor se snaží inovovat formu novými loutkami navrženými podle tradičních maleb na svitky z tohoto regionu zvaných pata.

Gopalila kundhei („loutky pastýřek“) je velmi ohrožená marionetová forma, která vypráví příběhy o mladém Krišnovi, jeho pletkách s pastýřkami (gopa/gopi) a jeho lásce k Rádze. Náměty jsou převzaty z Šrímad-Bhágavaty a uríských poetických písní na lidové nápěvy, a to zejména Mathura Mangal od Bhaktačarana Dase (1729–1813). Vyřezávané loutky jsou 50 centimetrů vysoké a bohatě malované – na obličejích, prsou a rukou jsou zdobené textilními motivy, šperky a dalšími dekorativními prvky. K tomu mají látkové sukně a šály. Loutky se ovládají třemi nitěmi připojenými k hlavě a zápěstím. Scéna je tradičně vyrobena z pavích per. Tuto formu hrají kočovné soubory, které jezdí od vesnice k vesnici. Jsou složené z pěti lidí, což je vypravěč, zpěváci a hudebníci hrající na buben (dholak) a činely.

Sachi kundhei („přátelská panenka“) je název maňáskové tradice z oblastí Cuttack, Kendrapada a Dhenkanal v regionu Ahir Kelas, která se hraje směsí bengálštiny a urijštiny. Příběhy Rádhy a Krišna vycházejí z textů, jako je Vastraharan, Rádha Krišna Milan a Navkeli, což je báseň od Banmaliho Dase (17. století). Vždy zde vystupují loutky Rádhy a Krišny, ale někdy se připojují i Rádhiny přítelkyně Kalita a Višacha. Hlava a tělo jsou ze dřeva a kostýmy jsou ve stylu lidového divadla jatra. Rádha má pod sukní zvonečky, které při jejím pohybu cinkají. Kočovní loutkáři sedí na žíněnce a diváci jsou rozsazeni kolem nich. Loutkář hraje na buben (dolak), který má na kolenou, a vodí loutky.

Kathi kundhei nača („tanec loutek na dřevěných tyčích“) je novější rekonstrukcí staré formy. Vypráví příběhy z eposů a Purán; začíná invokací bohů (stuti) a úvodní řečí sútradhary. Loutky jsou 60 centimetrů vysoké, vyřezávané, malované a ozdobené kostýmy ve stylu jatra. Ruce loutek jsou animované nitěmi vedenými skrz trup. Loutkáři sedí na zemi za paravánem. Několik loutkářů animuje postavy a hudebníci hrají na buben, činely a plátkové nástroje.

Nejznámějším loutkářem kathi kundhei nača je Maguni Charan Kuanr (nar. 1937), který v roce 2004 získal cenu Akademie Sangeet Natak. Tuto tradiční loutkovou formu se naučil v komunitě Džhara ve své vesnici v uríské oblasti Keondžhar; se svým souborem Utkala Biswakarma Kalakunja pak mnoho let v tomto žánru improvizoval. Jeho soubor hraje tradiční repertoár založený na Rámájaně a dalších mýtech, ke kterému přidává i moderní témata. K tomu ale poznamenává: Bohužel tato umělecká forma čeká na talentované loutkáře, kteří by ji dokázali ve věku televize a filmu zachránit.

Západní Bengálsko

V 16. století se v Bengálsku začala šířit nábožná činoherní i loutková představení k poctě boha Višnu, která si udržela popularitu po stovky let. Dnešní loutkáři čerpají svůj repertoár spíše z divadla jatra, což je oblíbená městská forma hudebních melodramat, než z tradičních eposů a Purán. Tradiční formy jsou marionetové, spodové a maňáskové.

Marionetová forma tarer putul nač, někde také sutor putul, původně čerpala z eposů a Purán, ale dnes spíše z jatra a oblíbených filmů. Kostýmy, hudba i dialogy napodobují tyto zdroje. Loutky jsou vysoké 60 až 80 centimetrů a vyrobené z měkkého dřeva choulostice (Aeschynomene aspera). Nitě jsou přivázané na bambusové vahadlo. Loutky mají klouby v ramenou a je možné ovládat dvě najednou. Kočovní loutkáři disponují až čtyřiceti loutkami, s nimiž hrají za paravánem před malovanou scénou. Začíná se taneční předehrou a následuje píseň některé z postav, která představí téma hry. Za postavu mluví vypravěč doprovázený na buben (tabla), harmonium, klarinet, housle a činely.

Západobengálský soubor Dhiren Natya Putul Nach vede Krishna Pada Sardar, jehož otec jej založil. Tento soubor má v repertoáru padesát inscenací a snaží se modernizovat tradiční náměty pro současné publikum.

V danger putul nač („tanec loutek na tyčích“) se objevují loutky až 1,25 metru vysoké vážící 5–10 kilogramů z vyřezávaného dřeva a obličeji z hlíny a látky. Tělem prochází tyč, která podpírá hlavu a ruce. Iluzi spodní části těla dotváří sukně. Středová tyč je připojena k bambusovému pohárku kere připevněnému k pasu loutkáře. Kratší tyčí se ovládá hlava loutky. Ruce jsou k tělu připojeny v ramenou nitěmi procházejícími tělem figury. Výtvarný styl vychází z místní tradice malovaných svitků (pata). Kostýmy často zahrnují sametové vesty a pokrývky hlavy vyšívané zlatou a stříbrnou nití. V repertoáru jsou příběhy z eposů, jatra, lidové příběhy a zápletky bengálských filmů. Hraje se tři hodiny a představení je plné operního zpěvu, velkých gest a dramatických deklamací. Paraván je vyroben z bambusových tyčí zakrytých látkou. Loutkáři nosí masky a pohybují loutkami zespoda. Malovaná scéna znázorňuje královský dvůr, les atd. Zapojují se také zpěvák a hudebníci hrající na bubny khol a nagara, harmonium a činely.

Nejstarší aktivní loutkářský soubor ze Západního Bengálska je Jadunath Haldar Putul Natch Opera, který vede Jagadish Chandra Haldar. Hraje příběhy z eposů a Purán i bajky z Pančatantry, do nichž vkládá sociální témata. Vystupoval na Indickém festivalu v Sovětském svazu a na různých indických festivalech. Západobengálský soubor Satya Narayan Putul Natya Sanstha založil v 80. letech Kangal Chandra Mondal. Jeho ředitel Nirapada Mondal se účastnil loutkových workshopů s režisérem moderního bengálského loutkového divadla Sureshem Duttou; mezi jeho inscenace patří Rádža Hariščandra a další inovativní díla včetně ekologického příběhu Arannjer Rodan (Pláč lesa), v němž zlé postavy ohrožují životní prostředí a zvířátka spojí síly, aby svůj svět zachránila. Prafulla Karmakar (nar. 1939), jehož inscenace vycházely především z Rámájany a Mahábháraty, získal v roce 2012 cenu Akademie Sangeet Natak za svůj celoživotní přínos danger putul nač.

Maňáskovou divadelní formu benir putul hrají jeden nebo dva kočovní loutkáři. Tradičně znázorňuje muže a ženu, kteří se neustále o něčem hádají. Loutky mají hlavy z terakoty a dřevěné ruce s rolničkami na zápěstí. Basanto Ghoroi z Midnapore v Západním Bengálsku, který benir putul hraje, vypráví, že jeho rodina byli námezdní dělníci, kteří si s sebou při svých cestách za prací brali loutky, aby si přivydělali. Dnes už se Basanto a jeho rodina živí pouze loutkářstvím a hrají své lidové a vzdělávací hry ode dveří ke dveřím, v kulturních organizacích a ve školách. Loutky také vyrábějí a prodávají. Ramapada Ghoroi je tradiční loutkář benir putul, který se přestěhoval do Kalkaty. Jeho rodina tuto formu loutkového divadla hrála přes 80 let. Jeho repertoár čerpá z eposů, ke kterým dodává moderní obměny, aby zůstal relevantní pro současné publikum, což mimo jiné znamená více ženských rolí nebo narážky na bollywoodské filmy v textech písní.

Příbuznými bengálskými formami jsou tanec masek čhau a vyprávěné obrazy – dnešní malíři v Bengálsku malují svitky s tradičními i novými tématy, jako je atentát na Indiru Gándhíovou či události 11. září 2001.

Tripura

V Tripuře se hraje s marionetami putul nač; předním představitelem je Gopal Chandra Das (nar. 1943), který se tuto divadelní formu naučil od svého otce v dnešní Bangladéši (Východní Bengálsko). Do Tripury se přestěhoval v roce 1990 a hraje po celém severovýchodě Indie. V roce 2011 získal cenu Akademie Sangeet Natak.

Ásám

Loutkářství v Ásámu vychází z uměleckého odkazu Šrímanty Šankardeva, světce, básníka a společenského reformátora 16. století. Aby napomohl šíření višnuismu, vytvořil Šankardev divadelní formu bhaona, která zůstává v Ásámu populární dodnes. Stejně jako ostatní formy divadla zde i loutková představení mají primárně náboženskou tematiku. Ve starší literatuře se loutky označují jako tatak a loutkoherci jako tatakija nebo badžikar, kteří animovali postavy pomocí různých mechanických zařízení. Bhagavata Purána ze 16. století zmiňuje dnes již zaniklé tradice stínových a dřevěných loutek kaštamaja a daru putula. Dnes už zůstávají pouze marionety.

Loutková forma putala nač („tanec panenek“), je v každém regionu mírně odlišná. V oblasti Kamrup se bati putula někdy spojuje s již zmíněnými třiceti dvěma hrdinskými činy krále Vikramaditji a s bhaty z Udždžainu. V horním Ásámu, v náboženské enklávě Nutan Kamalabari Sattra na říčním ostrově Madžuli, hráli novicové loutkové divadlo, jež se naučili od kočovných loutkářů, asi od roku 1930. Kostýmy, hudební doprovod i vystoupení sútradhary vycházejí z tradičního divadla bhaona. Nejoblíbenějším zdrojem příběhů je Rámájana, ale hraje se také z Mahábháraty. V dnešních inscenacích se objevují i témata jako ochrana životního prostředí nebo snižování porodnosti. Loutky jsou 45 až 90 centimetrů vysoké a většinou vyrobeny z odštěpků bambusu překrytých hlínou a látkou. Mají klouby v krku, ramenou a někdy loktech. Většinou jsou bez nohou a jejich spodní část zakrývá sukně. Také se objevují loutky démonů, jejichž krk lze prodloužit, nebo zvířat, na kterých postavy jezdí. Loutky se ovládají třemi nebo čtyřmi nitěmi buď přivázanými na vahadlo, nebo ovládanými prsty. Paravánové jeviště je velké asi metr; na třech stranách je zakryté látkou a loutky jsou voděny zezadu. Před scénou stojí hráči na buben (khol) a činely (tal), kteří zahajují představení invokací bohů (vadana) a písní. Následně přicházejí komické postavy Kalu a Bhelu, kteří ceremoniálně zametou podlahu. Humorný komentář k ději dodává postava zvaná Čenga či Mastor. Hlavní loutkář používá piščik.

Jedním starým loutkovým souborem z Ásámu je Mohakhali Putala Natch z Nalbari založený v roce 1885, který dnes vede Banikanta Dev Burman. Dalším tradičním souborem putul nač, který hraje dodnes, je loutkové divadlo Rupi z Kamrup, které vede Abani Sharma.

Manípur

Laithibi džagoi („tanec panenek“) je marionetová tradice z Manípuru, která pracuje s višnuistickými tématy, zejména příběhy o Rádze a Krišnovi z knihy Raslíla, doprovázené na buben (mridanga) a khon-pung. Uvádí se, že tato loutková forma vznikla za vlády mahárádži Čandrakirti Singha (1850–1886). Známým loutkářem laithibi džagoi byl Uddhab Singh (1890–1961); začátkem 20. století byl významný také rodinný soubor, který vedl Brajomohan Sharma. Loutkami se hraje na tři metry vysokém jevišti, přičemž často slouží jako mezihra mezi tanečními výstupy.

Ostatní indické regiony

V Sikkimu, Kašmíru, Himáčalpradéši a dalších regionech v podhůří Himálaje se často využívají masky a někdy i loutky v představeních ’čam a tanečním dramatu lhamo, na nichž je zřejmý tibetský vliv. Tyto formy rozšiřují indickou tradici divadla objektů. Severní částí indického subkontinentu dříve kočovali loutkáři, kteří pravděpodobně dál pokračovali i do oblastí, které jsou dnes součástí Pákistánu, Afghánistánu a Íránu. Hinduismus jako náboženství, které si libuje v ikonografických zobrazeních božských i démonických bytostí, má velmi rozvinutou sochařskou tradici. Vyřezávané figury byly někdy součástí procesí ve „slavnostech vozů“, jež často s loutkářstvím nějak souvisejí – příkladem může být slavnost rátha jatra boha Džagannátha („pána vesmíru“), v níž je spolu se dvěma dalšími bohy převážen z jednoho uríského chrámu do druhého ve třech obřích vozech tažených věřícími.

Výtvarné zobrazení dokáže dát podobu jinak neviditelným silám. Buddhisté, džinisté, hinduisté a dokonce i moderní šiřitelé osvěty o HIV/AIDS se už dlouho spoléhají na sílu loutek.

Moderní indické loutkářství

Od vyhlášení nezávislosti existuje v Indii moderní umělecká scéna. Městské loutkové divadlo nese stopy kulturních výměn s ostatními asijskými, evropskými i americkými státy. Objevily se nové formy i umělecké techniky a současní indičtí umělci už se při oživování stínového a loutkového divadla nespoléhají jen na prastaré techniky, ale také zavádějí nové styly objevené v zahraničí. Umělci z měst dobře znají moderní literaturu, výtvarné umění i divadlo a využívají loutkářství jako nástroj, jak představit svou vizi a šířit osvětu.

V 50. letech v Kalkatě působil Raghunath Goswami (1931–1995), který ve svém studiu Putulpuri (dnes The Puppets) poprvé začal kombinovat různé typy loutek. V Bombaji založil Madhulal Master Indický loutkový institut, s nímž nastudoval inscenace s velkými spodovými loutkami (které ovládali nevidomí loutkáři) kombinovanými s marionetami. V Udajpuru založil spisovatel a pedagog Devilal Samar centrum Bharathya Lok Kala Mandal, které zahrnuje muzeum, školu a loutkové divadlo. V Ahmadábádu ve státu Gudžarát sehrála klíčovou roli Meher Rustom Contractor (1918–1992), která studovala výtvarné umění v Londýně a následně působila ve škole Shreyas a na Akademii divadelních umění v Ahmadábádu (1957), kde vedla loutkářskou katedru. Inspirovala se moderní vizuální poetikou a využívala různé manipulační techniky i mnoho stylů stínového divadla, v nichž kombinovala západní a indické tradice.

Hostování loutkářů, jako byl Bill Baird, různé sovětské soubory, rumunské divadlo Ţăndărică, australští Tintookies, stockholmský Marionnetteatern Michaela Meschkeho a mnoho dalších, vyvolalo zájem mladých indických loutkářů i veřejnosti o tuto divadelní formu; to vedlo ke studijním cestám a výzkumným projektům, jež pomohly položit základy moderního uměleckého přístupu k loutkovému divadlu.

V letech 1960–1961 studovali čtyři indičtí loutkáři, Suresh Dutta (nar. 1934), R. N. Shukla Rahi, Dilip Chatterjee a B. Sahai, v moskevském Ústředním loutkovém divadle pod vedením Sergeje Obrazcova. Po návratu do Indie založil Suresh Dutta soubor Calcutta Puppet Theatre, kde vychoval celou generaci loutkářů inspirovaných výpravným ruským stylem. Kalkata, kde už působil soubor Ragunatha Goswamiho, se tak stala centrem pro další rozvoj moderního profesionálního loutkového divadla. Tato indická „škola“ respektovala kreativitu jednotlivých účinkujících a kladla důraz na témata spojená s politickými, společenskými, ekonomickými i uměleckými problémy moderní Indie.

Po vyhlášení nezávislosti sehrála průkopnickou roli ve výzkumu, uchovávání a popularizaci lidových umění a řemesel Kamaladevi Chattopadhyay (1903–1988). Jako ředitelka Akademie Sangeet Natak Akademi se zvlášť zaměřovala na loutkářství a například se zasadila o obnovu kéralské maňáskové formy pavakathakálí. Významnou roli sehrála také Kapila Vatsayan (nar. 1928), teoretička tance, divadla a výtvarných umění, která výrazně ovlivňovala kulturní politiku Indie a byla aktivní i v UNESCO. Založila a vedla Národní centrum umění Indiry Gándhíové, kde podporovala výzkum a vzdělávání v loutkářství a dalších oborech.

Dnes lze moderní loutková představení vidět v Bengálsku, Dillí, Ahmadábádu, Hajdarábádu, Kalkatě, Kérale a Tamilnádu. Objevují se ve vzdělávání i v podobě inscenací pro nejširší publikum, které se zaměřují především na situace ze skutečného života.

Ranjana Pandey a její soubor Jan Madhyam (založen v Novém Dillí v roce 1980) se soustředí na témata týkající se potřeb žen a dětí. Ratnamala Nori z Centra loutek a umění Nori (založeno v roce 1987 v Hajdarábádu) se věnuje vzdělávání a prosazování sociálních změn. Sudip Gupta a členové jeho Loutkového divadla Kalkata (založeno 1990) jsou levicově smýšlející umělci, kteří upozorňují na sociální nerovnost a touhy obyčejných lidí.

V Dillí se často inscenují rozměrnější produkce. Dadi Pudumjee, který se učil u Meher Contractor a studoval a pracoval ve Švédsku s Michaelem Meschkem, založil první indické loutkové divadlo s moderním repertoárem Sutradhar (1980, později přejmenováno na Loutkové centrum Shri Ram) při Centru umění a kultury Shri Ram v Novém Dillí. Od roku 1986 pak vedl organizaci Ishara Puppet Theatre Trust. Již zmíněný Puran Bhatt mísí ve svých inscenacích tradiční i moderní pohled na svět. Kapil Dev, který studoval v nevládní organizaci pro práci s dětmi z ulice Salaam Baalak Trust (založeno 1988), ve své sociální práci hojně využívá loutky. Anurupa Roy (nar. 1977) je vypravěčka, loutkářka a performerka, která se v divadle Katkatha Puppet Arts Trust (založeno 1997) zaměřuje na situaci žen v kontextu války i míru. V roce 2006 získala cenu mládeže Ustad Bismillah Khan Yuva Puraskar.

V Ahmadábádu pracuje Mansingh Zala se svým souborem Meher (jehož jméno je poctou Meher Contractor); také zde tvoří Mahipat Kavi, který dříve spolupracoval s Meher Contractor a jehož maňásky a spodové loutky jsou inspirované gudžarátským folklórem.

V Kalkatě působí Hiren Bhattacharya (nar. 1926) z Lidového divadla (založeno 1977), kde se věnuje tématům sociální spravedlnosti.

Tito a další moderní loutkáři se snaží vytvořit nové tradice v zemi, která je tradic plná. Navzdory všem očekáváním se jim daří přežívat a nabízet syntézu minulosti a současnosti. Inspirují se tím, co vidí kolem sebe – barvami, formami i příběhy. Vědí, že loutka stejně jako život není odříznuta od světa a že potřebuje, aby jí vdechl život sútradhar, vypravěč, „ten, kdo drží provázek“.

Indická vláda přitom výjimečnou práci současných loutkářů oceňuje – důkazem mohou být ceny Akademie Sangeet Natak pro osobnosti, jako jsou Meher Contractor (1983), Suresh Dutta (1987), Dadi Pudumjee (1992), Hiren Bhattacharya (2001) a Mahipat Kavi (2011). Suresh Dutta (v roce 2009) a Dadi Pudumjee (v roce 2011) také obdrželi za svůj přínos indickému loutkářství od prezidenta Indické republiky jménem vlády cenu Padmashree, jež je čtvrtým nejvyšším oceněním v Indii.

V roce 1986 byla založena indická pobočka UNIMA a indičtí loutkáři se zapojili do činnosti organizace UNIMA International, jíž se Dadi Pudumjee stal v roce 2008 prezidentem. Meher Contractor a Kamaladevi Chattopadhyay byly obě čestnými členkami UNIMA.

Zahraniční umělci projevují o indické výrazové formy velký zájem. Fascinuje je přitom síla jak mytologických příběhů, tak samotného umění. Nejenom, že indické loutkářství studují, ale také se jím inspirují ve vlastní tvorbě. Michael Meschke ve Švédsku a Massimo Schuster ve Francii inscenovali příběhy z Rámájany a Mahábháraty a ukázali, že i mimo Indii a v synkretickém estetickém podání si mohou uchovat svou velkou sílu.

Text vznikl pro Světovou encyklopedii loutkářského umění (Encyclopédie mondiale des arts de la marionnette) vydanou UNIMA v roce 2009, která je zpřístupněna také online (https://wepa.unima.org). Publikováno se souhlasem UNIMA International.

Loutkář 4/2021, s. 12–23.

Pudumjee, Dadi; Foley, Kathy: Indie

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás