Špalková, Gabriela: Hlavně, aby na to bylo pěkný podívání

Pracovna Ivana Nesvedy v plzeňském Divadle Alfa pohltí náhodného návštěvníka okamžitě. Jako byste vstoupili do kouzelného světa za zrcadlem a stali se součástí zvláštního universa podivuhodných bytostí. Shlížejí na vás skici indiánů i desperátů, na velkém starém rýsovacím prkně je rozfázován pohyb velkého bizona a vám připadá, že v příštím okamžiku seskočí na zem a proletí dveřmi na chodbu, na stole jsou vyřezané hlavičky loutek, které zanedlouho dostanou i těla, a přijdou herci, kteří oživí jejich duši. Tu duši, která je vepsána už v návrzích výtvarníka a kterou cítíte, jakmile vstoupíte do jeho fantazijního světa.

Hlavně, aby na to bylo pěkný podívání

Rozhovor: Gabriela Špalková

Méně poeticky se tomu může říct tvůrčí proces, nebo zcela nepoeticky práce. Na všechny tyto charakteristiky během rozhovoru s oceňovaným výtvarníkem, spolutvůrcem poetiky Divadla Alfa, došlo. Veškeré práce Ivana Nesvedy mají své jedinečné kouzlo. Jsou pečlivě vypracované, jedna složka podporuje druhou, jedinečně se doplňují. Těžko spočítat, ke kolika inscenacím dělal výpravu, kolik loutek navrhl. Hned několik originálních a poetických autorských inscenací připravil pro své domovské divadlo Alfa – Osamělý obr (2004), Ach, ta paní Myšuta (2006), Břízová Růženka (2010), O rytíři Wyndovi a zakleté Markétce (2012). Zatím poslední – Umanutá princezna aneb Tak teď už vím, kam chodí krab od dvanácti do tří (2018) publikum jako mávnutím kouzelného proutku přenesla do světa tajemství a nádhery proslulých benátských paláců. Ivan Nesveda o nich umí vyprávět velmi barvitě, s nakažlivým zaujetím. Stejně tak vypráví o tom, jak pátrá po starých příbězích, polozapomenutých pohádkách, dávných legendách, jak rozplétá jemné předivo historie jejich inspiračních zdrojů. A dostáváme se k literatuře, hudbě, minulosti a ke zdánlivě docela obyčejným lidem ze zapadlých koutů někde v Katalánsku, na jihu Francie či na Sicílii. Zjišťujete, že Ivan Nesveda je mužem mnoha tváří. A tehdy pochopíte, v čem tkví kouzlo jeho inscenací. Nejen v jeho bohaté invenci, ale i v hloubce záběru, s nímž je tvoří. A taky si uvědomíte, jak jedinečně jej vystihuje název nové expozice věnované Divadlu Alfa, která byla otevřena 1. července loňského roku v plzeňském Muzeu loutek – pobočce Západočeského muzea v Plzni. Vedoucí muzea Markéta Formanová ji nazvala Ivan Nesveda – Nikdy v klidu!.

Vypadá to, že opravdu nejste nikdy v klidu. Navíc první, co u vás v pracovně uvidím, jsou pádící bizoni…

To opravdu nejsem, ale vždycky jsem být chtěl, jen mi to zatím tak nějak nevychází… Ale k těm bizonům. Teď připravujeme s naším uměleckým šéfem Tomsou Legierskim a dramaturgyní Petrou Kosovou novou hru Blahoslava Fajmona a Martina Marka, jmenuje se Pádístepí náčelník bizonů. Bude to spagetti western s tradičními maňásky, zkoušet ji začneme hned po Novém roce, premiéru plánujeme na 15. února. Jo a dál tu máme samozřejmě plno indiánů, bandu padouchů, šerifa, „hopsandy“ ze saloonu, kojota a taky párek psounů prériových. Tohle je hlavní hrdina, mladý indián Pádístepí, a tady vidíte, jak se formovala jeho podoba, ke které jsme se nakonec ve shodě s režisérem a dramaturgyní postupně dobrali. Sama víte, že v divadle obvykle nejde ani tak o to, kdo co vymyslel, ale co se pak ve výsledku přes forbínu fakticky přenese na diváky. A pro ten výsledek je důležitá osobní iniciativa nejen tvůrců, aktérů, ale i realizátorů a vlastně všech v divadle. A jisté je jedno, že bez ní by nic z toho, o čem dnes chcete hovořit, zřejmě vůbec nevzniklo.

Jak jste přistupovali k novému westernu?

Rád užívám metodu, kterou Emanuel Frynta ve vztahu k dílu mnou adorovaného Antona Pavloviče Čechova nazval „mystifikací realismem“. Spočívá v tom, že podáte jasný přesný, přehledný obraz skutečnosti, ve které se divák jako pozorovatel cítí bezpečně. Jenomže pak nepozorovaně otevřete druhý plán, fantaskní a dějově vystavěný tak, aby sám divák připustil, že se ve své jistotě mohl mýlit, tak jak se v životě často stává. No a my mu pak přispěcháme na pomoc s řešením, které v naší interpretaci ještě rád přijme.

Indiány jste už navrhoval v inscenaci Kašpárek a indiáni v roce 2007 a na mezinárodním festivalu v srbské Subotici jste za tuto výpravu dokonce získal cenu. V čem byli tito maňásci jiní než ti, které chystáte pro Pádístepí?

V Pádístepí máme maňásky, kteří jsou oproti těm v Kašpárkovi o hodně menší a ne tak výrazně karikované. Jsou variantou tradičních neapolských maňásků, je to přeci spagetti western. Mají italskou živost, snadno manipulují s rekvizitami i spoluhráči, mohou zkrátka dělat to, co uděláte rukou v rukavici.

V každém případě Kašpárek s indiány už zakotvili v Muzeu loutek – vraťme se tedy k vaší „neklidné“ autorské expozici. Není to předvídatelná výstava…

Já doufám, že není. Doplňuje ty stávající, tradiční, vědecké s vitrínami, které jsou nutné, pokud pracujete s historickými artefakty. Osvícené vedení Muzea loutek mi umožnilo novou expozici Divadla Alfa udělat jinak. Použil jsem nejen loutky, ale i části zachovaných dekorací našich inscenací a z nich jsme s kolegy z divadla vytvořili interaktivní objekty, které je možné částečně rozpohybovat. Expozice tak může alespoň částečně představit i dramatickou, tím mám na mysli činnou, složku loutkového divadla, bez níž by loutky zůstaly pouhými objekty. Návštěvníci mohou loutky alespoň zčásti sami animovat, někde potěžkat, jinde se zase mohou do varietní loutky obléknout. Máme radost, že je to opravdu baví. A nás zase baví, když chce například značně urostlá důstojná dáma za každou cenu rozpohybovat loutku Žabáka na motorce, což lze jen šlapáním na mrňavém dětském kole. Anebo když se jednou hledala malá holčička a záhy se zjistilo, že si zalezla do perníkové chaloupky a tam jako Růženka usnula. Funguje to zkrátka moc hezky, jakkoli to vyžaduje z naší strany nezbytný servis a vylepšení. Tady se zase učíme my.

Navíc k tomu připočtěme workshopy v Muzeu loutek…

Takzvané edukační činnosti v Muzeu loutek bych se rád věnoval i více. Novinkou je hříčka Kameňačka z pytlíku předváděná pracovníky muzea s použitím papírových muppeťáků, které si pak návštěvníci pod jejich vedením mohou sami vyrobit a navíc… To už ale prozradit nemůžu. Další pořad, japonskou pohádku Hráčova cesta do nebe, scénovanou formou ilustrovaného vyprávění kamishibai, a opět spolu s workshopem, bychom rádi představili, když situace dovolí, těsně před Skupovkou 2022.

Expozice vašich prací je i na zámku ve Svojšíně. Chystáte tam něco nového?

Na Svojšínském zámku vystavujeme tři kompletní dekorace inscenací Divadla Alfa, a to díky zápůjčce Západočeského muzea, v jehož v sbírce dnes jsou. Letos jsem chtěl svojšínskou expozici doplnit o další, pro mne zásadní akvizici – loutkami a dekoracemi z inscenace Umanutá princezna, která měla streamovanou derniéru loni na jaře. Chtěl jsem z nich udělat podobný interaktivní objekt jako z těch v Muzeu loutek. Ale nedošlo k tomu. Pan ředitel Alfy Jakub Hora nabídl bez mého vědomí celou výpravu jako dar chrudimskému Muzeu loutkářských kultur. Já jsem s tím jako autor textu, režie a výpravy, na jejíž realizaci jsem se v nemalé míře podílel, sice opakovaně nesouhlasil, ale zvrátit se mi ho nepodařilo. Umanutá byla odvezena do pro mne velmi nevyhovujících prostor v Chotči a podle slov pracovníků MLK v Chrudimi, kteří inscenaci přebírali, bude trvat až pět let, než bude inscenace zaevidována, opravena a připravena k vystavení. Pevně proto doufám, že to bude dříve a že se s Chrudimí též domluvím alespoň na dlouhodobé zápůjčce. Dlouhým skladováním v nevyhovujících prostorách by výprava, především velkoplošné deskové malby a sametové čalouny benátských paláců, byla zřejmě nevratně poškozena.

Umanutá princezna byla dramatizací italské pohádky Princ krab a působila jako nádherný výlet do Benátek. Měla kouzelnou italskou atmosféru, bylo v ní všechno – iluzivní scéna i s labyrintem polozatopených chodeb, tajemný krab a pouliční muzikanti. A výborná hudba. Maňásci tam hráli i na housle, a dokonce tančili tango!

Umanutou princeznu jsem napsal a vypravil na základě zážitku z Benátek a každá scéna v Umanuté je konkrétní kus jejich nádhery. Chtěl jsem vytvořit prosluněnou atmosféru středomoří, kouzelné Benátky, kde se tak často prolíná sen se skutečností, hudba s tichem laguny, voda s pevninou. Byla to vlastně pohádka vodní a hudební zároveň… Použil jsem v ní svérázné katalánské maňásky, které dosud používá jeden z posledních tradičních katalánských loutkářů Sebastià Vergés.

Hodně vás inspiruje právě Itálie a Katalánsko?

Do Středomoří, a hlavně do Benátek a Barcelony se opakovaně a rád vracím. Uchvacují mne zcela jedinečnou invencí a kreativitou. Tam totiž stále ještě přežívá království krásy, tak jak vyrostlo z antického umění a pod nejrůznějšími vlivy se dynamicky vyvíjelo až k velkým osobnostem 19. a 20.století, jako byli Fortuny, Casas, Gaudí, Dalí, Miró a další.

Jaká témata vás lákají, když si můžete sám vybírat? Ta středomořská?

Láká mě řada témat jak z Itálie, tak Katalánska, které spojuje i společná historie. Celá řada katalánských pohádek a legend má základ v Pentameronu nebo v Proměnách. Mám jednu zvlášť oblíbenou o chlapci, který se částečně promění v rybu – Člověk obojživelník pro pamětníky, nebo Tvář vody pro současníky. Je to zvláštním způsobem zplanělý příběh o rybáři Glaukovi, který se stal mořským bohem a který také najdete v Ovidiovi. Ovidius je další z mých autorů nejmilejších…

Takže na vás čekají Proměny?

Čekají, ale zatím jen na nočnímu stolku… Momentálně na mě čeká tolik věcí, že Proměny jsou teď, a ještě nějakou dobu budou, jen krásným čtením.

Co vás tedy čeká v té aktuální budoucnosti?

Ilustruji slovníček loutkářských pojmů, metodickou příručku pro regionální a městská muzea, kterou připravuje Muzeum loutek spolu s Pavlem Vašíčkem. Jsem milovníkem starých ilustrovaných slovníků a dělám to v tomto duchu.

Narodil jste se v Chebu, kam se vaše rodina přestěhovala z Brna. S plzeňskou Alfou jste profesně spjat přes čtyřicet let. Sice jste navrhoval i pro jiné scény, ale Alfa je vaší scénou domovskou. Proč?

Do Alfy jsem poprvé nastoupil v roce 1978, zhruba týden po maturitě na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově, jako technolog a řezbář a tehdy jsem se potkal s Karlem Makonjem. Nejprve jako se spolubydlícím na ubytovně, dramaturgem a režisérem, a když jsem po roce šel do Prahy na loutkářskou katedru DAMU i jako s pedagogem, ale zejména jako s mysteriózním průvodcem, který mne provedl všemi „Kruhy“, jakkoli nápis nad branou hlásal: Naděje vší vzdej se ku návratu. A pak jsme se už jako kolegové, a doufám i přátelé, potkávali ještě mnohokráte. Ale zpátky k otázce. Pro Alfu jsem pracoval i na škole a vrátil jsem se sem i po vojně. Něco mě na Plzni lákalo, i když jsem tehdy přesně nevěděl co. Pravda je, že jsem měl opět štěstí a tu možnost potkal se s takovými osobnostmi, jakými jsou režisér a dramaturg Pavel Vašíček, Vláďa Čada a jakým býval i Míra Pokorný, ale i s dalšími, a ještě později mne přizval ke spolupráci nyní již režisér Tomáš Dvořák.

Stala se z vás osvědčená dvojice!

Pro Alfu jsme připravili, spolu s již zmiňovaným dlouholetým dramaturgem Divadla Alfa Pavlem Vašíčkem a později i s Vítkem Peřinou, řekněme řadu nejrůznějších inscenací. Ale zpátky k té Plzni, já si myslím, že to, co mě na ní tak lákalo, byla nejspíš tradice. Tradice loutkářské rodiny Nováků, Josefa Skupy a Jiřího Trnky. Příští rok mají shodou okolností všichni tři výročí – Karel Novák se narodil 1862, Josef Skupa 1892 a Jiří Trnka 1912.

Mluvíte velmi sugestivně, hrál jste později sám divadlo?

Jako kluk jsem v hrál chebské v činohře, no hrál, spíš vystupoval v dětských roličkách. (Otec Ivana Nesvedy, Ing. Zdeněk Nesveda, pracoval od roku 1961 jako inspektor provozu v chebském divadle, pozn. aut.) Na jevišti jsem promluvil, a to velmi špatně, až když mi bylo dvanáct, a rozhodně mě to nelákalo. Ovšem na repertoáru chebského divadla jsem vyrostl. Nadprůměrná dramaturgie tehdy uváděla Tennessee Williamse, Brechtovu Matku Kuráž s paní Chramostovou, hráli tehdy Steinbecka, Ionesca, Čapka, Kohouta… To mě zřejmě formovalo. A také celé prostředí nejzápadnější výspy socialismu, zejména krajina a její dějiny. Když jsem pak v patnácti přišel do Prahy, zažil jsem trochu kulturní šok, asi jako když jsem se později poprvé dostal do Středomoří.

V jakém slova smyslu?

Poprvé jsem viděl a zažil tu poměrně homogenní, kontinuální, tradiční a zejména „vícegenerační“ kulturu prostřednictvím svých pražských spolužáků. Z mých spolužáků v Chebu vlastně nebyl skoro nikdo, kdo by měl někoho z blízkých u nás na hřbitově, rodiče skoro všech, stejně jako naši, přišli do Chebu až po roce 1945 a těch několik málo německých spolužáků „záhadně“ zmizelo v osmašedesátém po uvolnění hranic se Západním Německem. A rodiče jiných pocházeli z nejrůznějších částí Čech a Moravy, byli to Slováci, Rumuni, Ukrajinci, co utekli před Stalinem, Wasserpolaci, Volyňáci, Židé a Cikáni, jak se tehdy říkalo Romům, kteří přišli hromadně osidlovat pohraničí z ghett na východním Slovensku. Moje maminka pracovala na chebské patologii, snad nejméně atraktivním lékařském zařízení v celé tehdejší ČSSR, a tento fakt se odrazil i na internacionálním složení tehdejšího personálu. A krajina mého dětství mě dostihla ještě i po letech, už na vysoké, když jsme měli malovat „českou krajinu“ u pana profesora Oldřicha Smutného. Já tam nejel a doma namaloval pohled na Lajnbruk, jak jsme si ho počeštili, s neprostupnými hraničními hvozdy v pozadí. On se na to chvíli nevěřícně díval a pak jen hlesl: Co to je? – To je ta česká krajina pane profesore …u nás. Chvíli bylo ticho, ale on jen nakonec poměrně laskavě ucedil: Vy divochu… Už nevím, jestli ta česká krajina měla být do Prodanky, ale zřejmě očekával něco úhledného, jihočeského a já přinesl náš podmračený Slavkovský les.

Cítíte se Plzeňákem, nebo jsou vazby „divocha“ ze Slavkovského lesa silnější?

V Chebu jsem se narodil a vyrostl, Plzeň, kde nyní žiji, mám rád kvůli lidem. Kvůli svým přátelům a kolegům. Cítím se být součástí západočeského regionu a jeho kultury, zakládám si na tom, že jsem zarytý „regionál“, a vadí mi některé centralistické tendence, jako třeba teď, když čtu zrovna tady v Loutkáři diskusi o Domě loutek v Praze. Má-li Praha tuto potřebu, ať pěkně prosím čerpá ze svého vlastního potenciálu! Bojím se, že by to celé mohlo dopadnout i tak, že vyzobe a zestátní jako akvizice to nejlepší z regionů, aby zvýšila na jejich úkor svou atraktivitu, jakkoliv se na jejich vzniku nepodílela! Já ale, pokud chci vidět Dalího, pojedu do Figueras, a ne do Madridu, pokud mne zajímá Carpaccio pojedu do Benátek, a ne do Říma. Fuj, to jsem se zbytečně rozčílil!

Vraťme se tedy zpátky do „regionu“.

Cheb a Plzeň pro mě spolu ale souvisí i jinak. Jak jsem říkal, v Chebu jsem se narodil, a to zhruba v době, kdy tam přišel pracovat a žít slavný plzeňský řezbář Gustav Nosek, který má shodou okolností příští rok také půlkulatiny, 135 let od narození. A na studia, a vlastně už navždy z Chebu, jsem odešel v roce 1974, když zemřel. První loutky, které jsem v životě viděl, byly ty Noskovy, a Bůh ví, že mě okouzlily. Ne, že bych si tehdy řekl, že chci dělat loutky. Ale jejich estetika a představení, v kterých účinkovaly, mě ovlivňují dodnes.

Jak?

Dodnes si například ošklivím odkryté vodění, mísení žánrů, projekci a všechny ty postmoderní a bůhvíjaké nesmysly. Ne že bych se v minulosti takovýchto ohavností aktivně nezúčastňoval, ale na svou obranu musím říct, že jsem „podlehl špatnému vlivu nevhodných kamarádů“. Ale vážně, zajímavé bylo bezesporu to, že jsem se s Noskovými loutkami a žánrovou čistotou znovu po letech setkal, když jsem začal působit ve spolkovém Divadle v Boudě v Plzni. Tam jsem ji pro sebe a později i pro jiné znovu objevil. A to zase díky vzácným lidem, jakými jsou například Juris Fiala a jemu podobní. Díky nim jsem se znovu stal vyznavačem krásy a poslání, které podle mě loutky mají mít.

Proč máte tak rád právě tyto loutky?

Byl jsem teď nedávno v Boudě na odložené premiéře hry Vládi Pecha Kašpárek s Honzou – poslední dobrodružství a po představení mně Juris ukazoval, jak nově přebudovali sklady. Vše vzorně uloženo podle inscenací. I Jossile Golem. A kde je rabbi Loew, ha?!, ptám se Fialy naoko přísně a on skoro provinile doznává: Víš, Ivane, on teď hraje v Honzovi toho Větrného dědečka. A já si v duchu říkal: A i za dalších třicet nebo padesát let bude hrát, až budeme hlínu žrát, třeba poustevníka nebo Praotce Čecha. A proto je mám rád.

Hovořili jsme o tématech, která vás lákají. Co vás naopak neláká?

Já takhle o tom nemůžu přemýšlet. Je to zkrátka moje práce, profese. A měl bych i v tom ohledu být profesionál. Často se mi stává, že lidé, s nimiž rozmlouvám, konstatují, ba i trochu závistivě: Vás to musí asi moc bavit. A já na to říkám: Práce není od toho, aby bavila, ale aby se udělala. A pokud výsledek stojí za to, jistě pak přináší uspokojení i radost, a to mě ve výsledku může i bavit… Ale to je asi u každé profese. A pak jsou věci, často mimo mou profesi, a ty jsou mým koníčkem. Ano, ty mě bezesporu baví.

Jaké to jsou?

Staré legendy, pohádky a jejich často bizarní vyobrazení na románských hlavicích a tympanonech nejlépe někde v zapadlých kostelích, třeba v Pyrenejích nebo někde v Apulii…

Proč zrovna v Apulii?

Na základku jsem chodil na Jánském náměstí, co by kamenem dohodil od chebského hradu. Ten byl naším klukovským rejdištěm, ale největší frajeřinou bylo se nepozorovaně dostat do hradní kaple sv. Erharda a Uršuly, kde jsou v patře románské sloupy, které tam v roce 1212 nechal přivést Fridrich II. ze své rodné Apulie. Co nás na nich tak lákalo? Na hlavici jednoho z nich je totiž vyobrazen „skandální pán“, kunsthistoriky odborně nazývaný „chebský onanista“. Pro mě ten závan post-antického Středomoří dodnes znamená mnohem víc než bombastická katolická propaganda na Karlově mostě. A když jsem pak po letech zjistil, kde Apulie leží, a i to, že se tam dá už bez problémů dostat, tak jsem ji bez váhání zařadil mezi svá nynější rejdiště.

A co když zrovna necestujete?

Tak třeba sbírám stará leporela Vojtěcha Kubašty. Ty mám taky moc rád. Představují pro mě zajímavou dramatickou formu rozpohybovaného ilustrovaného vyprávění.

A nechcete se sám věnovat takovým leporelům autorsky? Ilustrace, příběh, divadlo v jednom.

Proč ne, ale není na to pořád čas, snad až půjdu za rok do penze, tak se k tomu třeba dostanu. Jak jsem se už zmínil, v Japonsku existuje jedna podobná forma ilustrovaného vypravěčského divadla, jmenuje se kamishibai. Vypravěč, ale i herec přímo na ulici předvádí příběh ve výměnných kulisách divadélka, které má umístěno na nosiči svého kola. Je to tradice stará, kdy budhističtí mniši, tehdy ještě bez kol, takto předváděli fantaskní morality před chrámy. Dnes se používá i ve školkách, knihovnách, kromě Japonska hlavně v románských zemích a v latinské Americe. Ilustrace s texty se vydávají i jako seriály. Jsou to tradiční i moderní příběhy a velcí vypravěči okolo toho dělají samozřejmě i „velké“ divadlo. A malí vypravěči se učí svůj příběh dramaticky členit do klíčových okamžiků a pomocí obrázků, co sami nakreslí, jej sdělit ostatním. Kamishibai mě taky velmi láká.

A nebyl by to ideální workshop k vám do Studia Alfa Dole, tedy pokud byste přece jen do té penze hned tak nešel?

To záleží na hlavně na divadle, bude-li o něco takového stát. Zatím je hlavní náplní studia doplnit praktickými ukázkami výklad o divadle, který návštěvníkům zprostředkují po představení herci na jevišti. Ukázat, jak se rodí scéna i loutka od návrhů po realizaci, a umožnit si i prakticky vyzkoušet, jak se ovládá, prozradit něco málo, ale opravdu málo z divadelních triků.

Jaké divadlo máte rád, nepočítám-li to loutkové?

Dobré, jak jinak! A pokud si můžu vybrat, preferuji řecké, jmenovitě Eurípida – to je můj další oblíbený autor. A mou velkou vášní jsou i antické amfiteátry. To ohromení, když si stoupnete například v Pergamonu nahoru na zadní ochoz a pod vámi se otevře ten ohromný kráter, nebo v Miletu a Syrakusách – divadla, kam se vešlo obyvatelstvo, tedy vesměs svobodné obyvatelstvo, celého města. A herci? Ti to museli uhrát. A teď si vezměte loutku, v kolika aspektech připomíná herce antického dramatu. Postava navýšená koturny, maska, která zvětšuje obličej a dává mu určitou neměnnost, stylizované gesto i stylizovaný text. Propojení slova, gesta, dramatické akce a i vizuálu. A nepřekonaným vrcholem stylové čistoty dramatu je pro mne na jevišti jednota času místa a děje.

Máte tedy nejraději antické divadlo?

To rozhodně ne. Mám rád například italskou operu, ale moc se mi jí tu nedostává… Francouzské a italské konverzačky a také Shakespeara a již zmíněného Čechova a jistě i ty dramatiky, o kterých jsme mluvili na začátku. Ale své nejoblíbenější autory si raději jen čtu, než bych na ně dnes šel do divadla. Doma mám nejrůznější překlady a taky klid na snění. Sám si je pak inscenuji po svém, jen tak v hlavě, a jsem si i svým vděčným divákem.

Co si myslíte, že je pro diváka nejdůležitější?

Kdysi jsem chodil k jednomu masérovi, a jak se tak někdy při službách tělu vedou řeči, tak se mě ptá: Kdepak vlastně děláte? A já na to, že v Alfě. Kde že to? – No v loutkovým. – Jo v loutkovým? A to jó, to bych mohl někdy vzít vnučku, dumá a já kuju železo, dokud je žhavé: Jak je slečna vnučka velká, aby se jí to líbilo? – To je jedno, pane Nesveda, drtil mezi zuby, když mi předtím málem ulomil ruku. Hlavně, uf…, aby na to bylo, uf…, pěkný podívání. Pojmenoval přesně to, co jsem po léta podvědomě hledal: Hlavně, aby na to bylo pěkný podívání.

Inspiruje vás hudba? Hodně o ní mluvíte…

V tomto ohledu mám velkou oporu v Michalu Vanišovi. Ale on o ní nemluví, on ji dělá a je v tom naprosto neuvěřitelný! Když jsme připravovali Wynda, neváhal odletět do Skotska, aby tam s místní interpretkou pořídil autentické nahrávky keltské harfy. Nikdy jsem podobné nasazení u nikoho nezažil. Do Umanuté jsem si vybral neapolské písničky a česky je otextoval. A Michal nejenže připravil úžasné úpravy, instrumentaci, zajistil jako excelentní zvukař kompletní nahrávky, zrežíroval operetní a muzikálové pěvce Divadla J. K. Tyla, ale zkomponoval i nádhernou scénickou hudbu, nefalšovanou benátskou.

Nemáte vy tu Umanutou princeznu ze všech svých věcí nejraději?

Mám, co bych zapíral. Pokud tedy člověk smí mít některé ze svých dětí nejraději…

Vypadá to, že není ani místo na světě, které byste měl nejraději. Řekla bych dokonce, že máte hned několik domovů. Plzeň, Benátky a Barcelonu.

Domovů… Ony to nejsou domovy ve slova smyslu místa k obývání, ale místa, kde žijí a pracují lidé, kterých si vážím a které mám rád.

Loutkář 4/2021, s. 4–10.

Špalková, Gabriela: Hlavně, aby na to bylo pěkný podívání

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás