Vondráková, Adéla: 8000 kilometrů naděje

Za prostým názvem The Walk, do češtiny asi nejlépe přeloženo jako Cesta, se skrývá bez nadsázky fantastický a nesmírně fascinující divadelní projekt organizace Good Chance a slavné Handspring Puppet Company. A přitom je to projekt vystavěný kolem jedné jediné loutky, navíc představující devítiletou holčičku Amal. Jenže ta má tři a půl metru na výšku a za posledních pět měsíců ušla 8000 kilometrů od syrských hranic až do Británie.

Pouť malé velké Amal, jejíž jméno v překladu znamená „naděje“ či „nadějeplná“, začala v červenci v tureckém městě Gaziantep, které se nachází v blízkosti syrských hranic. Příběh, který The Walk zpracovává, je až nepříjemně současný, prostý a mrazivý zároveň: Amalina matka totiž jednoho dne odešla z domu, aby zkusila sehnat trochu jídla, a už se nikdy nevrátila. Malé Amal tak nezbylo než opustit rodnou Sýrii sužovanou válkou a vydat se do světa hledat nejen svou mámu, ale i svou budoucnost a místo, které by se mohlo stát jejím domovem.

Amalina cesta má hluboký význam. Dětí s podobným životním příběhem jsou přinejmenším desetitisíce. A tak je úkolem loutkové Amal upozornit na jejich osudy a osudy mladých uprchlíků obecně, kteří jsou nuceni opustit svoje domovy, kteří se nacházejí v zoufalých životních situacích, jsou mnohdy sami a odděleni od rodičů a běžně prožívají život ohrožující situace. Malá Amal se vydává na cestu proto, abychom na tyto děti nezapomněli, píše se na oficiálních stránkách projektu.1 Tří a půl metrová loutka je proto tak veliká, aby ji a společně s ní i její poselství nemohl nikdo přehlédnout, nebo dokonce ignorovat.

Amalin projekt není první akcí svého druhu. Organizace Good Chance se dlouhodobě věnuje projektům akcentujícím důležitost umění v dobách humanitárních krizí, jeho schopnosti lidi spojovat, podporovat jejich empatii, vyprávět příběhy, které společnost musí znát. Organizace vznikla už roku 2015, když v uprchlickém táboře v Calais, přezdívaném Džungle, založila divadlo. Bylo to první z divadel, která od té doby Good Chance pojmenovává jako „Theatres of Hope“, tzn. Divadla naděje, a která začala posléze zakládat i jinde po světě. Good Chance se navíc daří humanitární i uměleckou stránku projektů propojovat smysluplně a držet obě strany v rovnováze. To dokazuje i fakt, že z původního projektu vznikla oceňovaná inscenace The Jungle (Džungle), která se od roku 2018 s úspěchem hrála na prestižní scéně divadla Young Vic na londýnském West Endu.

Smutnou ironií je, že projekt The Walk vyvrcholil v době, kdy se divadla zavřela a téma uprchlické krize odsunul do pozadí covid-19. Režisér projektu Amir Nizar Zuabi však smysl Amaliny cesty pojmenoval jasně: Právě proto, že svět svou pozornost momentálně upírá jinam, je důležitější než dříve znovu podnítit diskusi o uprchlické krizi a změnit její narativ. Ano, uprchlíci potřebují jídlo a deky, ale stejně tak si potřebují zachovat i důstojnost a být vyslyšeni. Účelem The Walk je poukázat na potenciál, který v sobě uprchlíci mají, ne jenom na jejich zoufalou situaci.2 Není tedy divu, že se mezi ambasadory (např. herečka Noma Dumezweni, kterou mohou čeští diváci znát třeba ze seriálového hitu HBO Mělas to vědět) i v samotném týmu doprovázejícím Amal (např. loutkář Mouaiad Roumieh) objevují tvůrci, kteří mají se statusem uprchlíka osobní zkušenost. The Walk rozhodně není jen manifestací za lidskost, empatii a důstojné jednání s lidmi, které nesnesitelné životní podmínky vyhnaly z domovů. Je také oslavou společenské i kulturní diverzity.

Projekt The Walk překračuje hranice na mnoho způsobů, pro začátek je to však nejlépe vidět na mapě. Cesta malé Amal vedla celkem osmi státy: z Turecka do Řecka, následně z jihu Itálie postupovala Amal na sever, mimo další i přes Řím, až do Milána, odkud se stočila opět dolů a pokračovala do Francie, do Marseille a Lyonu, zastavila se na skok ve Švýcarsku v Ženevě a Bernu, přešla do Německa, kde navštívila Stuttgart a pokračovala na sever do Recklinghousenu, následně se stočila na západ do Belgie (mj. Brusel) a vrátila se do Francie. Strávila pár dní v Paříži, prošla se po plážích Dunkirku a pokračovala samozřejmě i do Calais. Z Francie se přesunula do Velké Británie a od bílých útesů Doveru putovala na sever přes Londýn, Oxford, Birmingham až do své cílové destinace, kterou se stal Manchester.

Celý projekt byl koncipován v podstatě jako putovní festival, protože všude po cestě obří loutku doprovázely další kulturní, komunitní a osvětové akce, kterých byly dohromady za těch pět měsíců stovky. Někdy šlo o průvody, happeningy, představení a koncerty pro Amal i představení, jejichž byla Amal přímou součástí. Jindy se loutka Amal chovala jako běžná turistka a navštívila třeba místní pamětihodnosti, někde ji přijaly významné osobnosti – ve Vatikánu se například setkala s papežem.

Stálý tým Amal složený z umělců z dvanácti různých zemí, který s ní prošel celou trasu, sestával z necelých dvou desítek loutkářů, techniků a technologů, produkčních a kameramanů, kteří se starali nejen o dokumentaci, ale i o materiál pro online projekty, které se staly nedílnou součástí The Walk. V období pandemie měla The Walk jako převážně venkovní akce určitou výhodu, i tak ale online svět posílil na důležitosti. Vzhledem k internacionálnímu charakteru projektu také internetové výstupy umožnily divákům sledovat Amalinu cestu po celou dobu jejího trvání a dosah dívenčina příběhu bylo možné dokonce i z těch úctyhodných 8 000 km značně rozšířit. Kromě fotografií, videí, živých streamů a dalších (konvenčních) dokumentaristických materiálů vznikla i řada dalších interaktivních výstupů, apelujících na nejrůznější kategorie mezinárodního publika – za všechny jmenujme třeba interaktivní aplikaci Little Amal, jejíž výtvarné zpracování je umělecky velmi zajímavé a kterou si může kdokoliv zdarma stáhnout do svého telefonu.

Gros Amalina stálého týmu, doplňovaného lokálními umělci, tvořili význační loutkáři, ne vždy spojení jen s jihoafrickou Handspring Puppet Company. Jednou ze společných kvalit všech zúčastněných bylo, že to byli umělci mnohostranní. Tým tak kombinoval tvůrce, kteří měli velké zkušenosti s prací s textem od dramaturgie po vlastní autorství a performativním uměním v nejširším slova smyslu, s jeho nejrůznějšími žánry od pouličních klaunů přes devised theatre až po běžné kukátkové jeviště.

Také zakladatelé Handspring Company, režisér Adrian Kohler a producent Basil Jones, kteří se před časem odebrali do divadelního důchodu, se rozhodli na The Walk opět aktivně podílet. Basil Jones se zapojil do produkce celého projektu, Adrian Kohler je pak autorem hlavy a zejména obličeje loutky Amal, jehož mimika je ovládána pomocí složitého systému lan zevnitř loutky (občas nazývaného harfou).

Samotná konstrukce loutky zkouší pružnost hranic toho, co by se ještě dalo pokládat za možné v rámci loutkového divadla. Dlouhá a namáhavá cesta vedoucí nejrůznorodějšími terény v nejrůznějším počasí si vyžadovala unikátní konstrukci loutky. Ta musela být dostatečně pevná, aby vydržela zátěž, a zároveň dostatečně lehká, aby tu zátěž vydrželi i loutkáři. Na konstrukci bylo proto využito nejrůznějších materiálů – od rákosu po uhlíkové vlákno.

Loutka Amal byla konstruována pro čtyři vodiče. Dva loutkáři vedli ruce a jeden podpíral tělo, obojí bylo upevněno na tyčích (stejně jako třeba u manekýnů). Další loutkář byl umístěn dovnitř konstrukce, kterou měl na sobě připevněnou podobně jako kvalitní krosnu – dva polstrované popruhy přes ramena a jeden kolem pasu. Tento loutkář byl zodpovědný za ovládání hlavy loutky, a její mimiky, tzn. pohyblivých víček a brady. Stál na chůdách, přičemž chodidla měl na úrovni Amaliných kolen a hlavu tím pádem kdesi na úrovni Amalina podpaží.

The Walk překročila i řadu pomyslných ale neméně reálných hranic: těch jazykových, politických, kulturních i náboženských. Vpravdě megalomanský projekt podpořilo takové množství organizací, významných osobností i dalších jednotlivců, že jejich výčet by stačil na vyplnění všech stránek určených tomuto článku v Loutkáři. Jsou mezi nimi třeba Amnesty International či UNICEF, londýnské Národní divadlo, Festival Charleville-Mézières, Theatre du Soleil a nespočet dalších. Ambasadory festivalu se nestali jen významní umělci jako třeba Gillian Anderson nebo Jude Law. Byli jimi třeba také spisovatelé, jako je autorka Monologů vaginy Eve Ensler nebo Michael Morpurgo, autor románu War Horse, jehož inscenace v britském Národním divadle z roku 2007 vystřelila Handspring Puppet Company na špičku popularity nejen v rámci světové loutkářské scény. Že u The Walk nešlo jen o do sebe zahleděnou kulturní akci, dokazuje i to, že jedním z ambasadorů byl i slavný anglický fotbalista Gary Lineker. Je také příznačné, že mezi podporovateli vedle sebe stojí jak bývalý canterburský arcibiskup Rowan Williams, tak rabín Jonathan Wittenberg a imám Ibrahim Mogra.

Je zřejmé, že volání The Walk po semknutí společnosti a táhnutí za jedno lano zarezonovalo už v rámci vlastní organizace projektu. Silný zájem médií i běžných diváků a široké, mezinárodní publikum svědčí zas o nesporném uměleckém úspěchu projektu. A nezbývá než doufat, že ono silné lidské poselství nezůstává stranou. Ostatně to, co nyní – po konci Amaliny poutě – zůstává, je založený The Walk’s Amal Fund (spravovaný chooselove.org), na který může kdokoliv přispět na podporu dětských uprchlíků.

Poznámky

1 https://www.walkwithamal.org (citováno 10. 11. 2021).

2 https://www.walkwithamal.org (cit. 10. 11. 2021).

Loutkář 3/2021, s. 33–36.

Vondráková, Adéla: 8000 kilometrů naděje

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás