Švecová, Veronika: Úplně jsem loutkovému divadlu propadl

Málokdy se stane, že pro rozhovor do tematické sekce o loutkovém divadle v různých světových regionech není třeba (byť třeba jen virtuálně) překonávat vzdálenost na druhý konec planety nebo přinejmenším kontinentu. Pro setkání s Arielem Doronem, loutkářem z Izraele, který svá loutková představení úspěšně hraje po celém světě, stačilo zdolat kopec pražského Žižkova. Se svou inscenací Plastic Heroes byl totiž jedním z hostů letošního ročníku festivalu Nekropolis.

Kdy jste si uvědomil, že se chcete stát loutkářem?

Jako dítě, když mi bylo asi dvanáct, jsem měl úplně obyčejnou loutku myši a strašně jsem si ji zamiloval. Natáčel jsem s ní hudební videoklipy k popovým hitům, hlavně Backstreet Boys a podobně. Hrál jsem i pro přátele. Mám tu myšku dodnes. Myslel jsem si původně, že budu natáčet filmy, ostatně filmovou tvorbu jsem vystudoval jako první. Ale do všech svých snímků jsem obsazoval loutky. Hraný film jsem natočil jen jeden a dopadl příšerně. Pak jsem začal pracovat pro Sezame, otevři se a moc jsem si to užíval. Myslel jsem si, kolik nebudu mít práce v televizi a jak to bude fajn. Práce ale nakonec tolik nebylo, tak jsem se rozhodl, že zkusím hrát naživo a úplně jsem loutkovému divadlu propadl.

Je v Izraeli loutkové divadlo populární?

Nemáme takovou tradici jako Česká republika nebo celá východní Evropa. Obecně není kultura v Izraeli tak dotovaná jako třeba v Německu, kde teď působím. Judaismus navíc historicky nedovoluje vytvářet obrazy, sochy a podobně. Podobná tradice je i v islámu. Naše kultura je opřená spíše o písmo, výtvarné umění se tak realizuje třeba v kaligrafii. Nejsou téměř žádné staré židovské obrazy nebo sochy, namísto toho je mnoho textů nebo hudebních děl. Ale nejsem expert, tohle je moje osobní teorie, čímž si vysvětluji i absenci tradice židovského loutkového divadla. Ani nemáme označení pro loutku. Jen ve smyslu „panenka“, tedy hračka pro děti. O loutkách se tedy rozhodně neuvažuje, jako o něčem pro dospělé. Ale protože zde není žádná tradice, kreativní tvůrci mají svobodu se loutek chopit úplně po svém. Nejsme limitovaní tím, že bychom museli dělat marionety, protože se to tak u nás dělá. Loutkářská komunita v Izraeli není velká, ale nadšenci, co se loutkám věnují, dělají opravdu skvělé věci a často jsou pak úspěšní i v zahraničí.

Takže je to spíše alternativní proud.

Ano, je to v podstatě marginální záležitost. Existují dvě nebo tři místa, kde se hraje loutkové divadlo. A když hrajete loutkové divadlo pro dospělé, přijdou vaši přátelé a možná pár dalších lidí.

Ale přesto se loutkoherectví dá v Izraeli studovat – ostatně vy sám jste ho vystudoval.

Neexistuje přímo vysokoškolský program zaměřený na loutky, ale různé semináře a kurzy, které se jim věnují. Spousta lidí se také loutkám věnuje jako svému koníčku. V Jeruzalémě je jedna opravdu skvělá škola, na které jsem měl to štěstí studovat a rozvinout se jako umělec, The School of Visual Theater. Založili ji loutkáři, ale není to loutkářská škola, je to škola umělecká. Učí se tam všechny možné divadelní dovednosti a loutkoherectví je jedna z nich. Studenti získají ochutnávku všeho možného a sami si vyberou svůj směr.

A bylo něco, co vám na škole chybělo? Co jste se musel naučit sám, nebo jste poznal až v praxi?

Myslím, že myšlenka školy spočívala ve vychování svébytných umělců, kteří se sami učí výzkumem a uměleckými experimenty. V Plastic Heroes například pracuji s hračkami. Takže jsem nakupoval hračky a zjišťoval, co nám říkají. Hrál jsem s nimi a zároveň je zkoumal. Škola vám předá svou filosofii a pak už je to na vás.

Takže na řemeslo ale moc prostoru není.

Ne, není účelem naučit se perfektně vodit marionety, maňásky, manekýny, javajky… Není na to čas ani prostor. Jednou jsem pracoval na tradiční inscenaci s maňásky… I když tím asi neohromím, tady mají větší tradici marionety, že? Jak jen se jmenují ti dva legendární chlapíci?

Myslíte Spejbla a Hurvínka?

Ano, ano! Ale to jsme odbočili. Já tehdy pracoval s maňásky. Sám jsem si je vyrobil a všichni to vnímali jako něco radikálního. Tomu se na škole totiž nikdo nevěnoval. Já jsem se k nim prokousal knihami, videi na YouTube. Snažil jsem se vysledovat, jak s nimi po řemeslné stránce co nejlépe pracovat. A škola mi k tomu dala prostor. Naučil jsem se, jak vést vlastní výzkum a zkoumat věci, co mě baví, do hloubky. Dostal jsem pozvání na festival do Francie a ředitelka festivalu se mě po zhlédnutí představení přišla zeptat, jestli jsem studoval u velkých italských mistrů, a sypala slavná jména z rukávu. Já jí odvětil, že jsem jen viděl videa jejich tvorby na internetu. Dost ji to šokovalo. Ale hádám, že tohle je prostě izraelský styl. Je to otevřenější a méně „svaté“ nebo nedotknutelné.

Čeho se svým divadlem snažíte dosáhnout? Jsou všechny vaše inscenace politické?

Každá moje inscenace je do jisté míry politická. Některé opravdu politické, které usilují o to, aby se diváci zamysleli a začali si klást otázky o světě kolem nás, jiné by měly diváky potěšit, pobavit, zahřát u srdce, a některé, třeba jako Plastic Heroes, dokážou obojí.

Myslíte si, že divadlo nebo umění obecně má tu moc změnit svět?

Věřím, že umění sice nemůže měnit svět, ale je součástí neustále se proměňujícího světa. Umění ovlivňuje politika, společnost, vše, co se děje, a umění na oplátku ovlivňuje všechny tyhle věci. Myslím, že umění je extrémně nedůležité, ale i úplně zásadní zároveň.

Hrajete nejen v různých zemích, ale i pro diváky různých kultur a etnik. Vnímá vaše inscenace jinak izraelské domácí publikum, které má podobnou životní zkušenost, a zbytek světa?

Je vždy překvapivé, jak lidé různých národností reagují rozdílně. Dotýkají se jich jiné věci. V zemích, které třeba považuji za dlouhodobě politicky klidné, kde nepředpokládám žádnou zkušenost s válkou, za mnou občas přijdou starší lidé, kterým přece jen moje představení oživilo spoustu vzpomínek. V Evropě hraji převážně pro náctileté a často mezi nimi bývají i mladí uprchlíci, u kterých mé inscenace vyloženě vzbuzují posttraumata. V Izraeli je válečná zkušenost velmi blízká. Najde se spousta lidí, kteří se podobným tématům chtějí zasmát, avšak mnohým to naopak přijde velmi nepatřičné až pobuřující.

Je to i případ Plastic Heroes?

Určitě. Tam je zajímavý i vztah k hračkám, je v každé zemi jiný. V západní Evropě už když vybalím vojáčky a zbraně, tak jsou učitelé i další diváci mírně vyjevení. Česká republika je v tomhle asi bližší Izraeli, hrát si s tankem je tu normální. Ale v některých zemích se zkrátka dětem na hraní zbraně nedávají, někde se vymezují i proti panenkám Barbie a podobně. Pozoruhodné ale je, co mi potvrdilo vícero učitelů ze školek z mnoha zemí, že ačkoliv dětem zakážete hrát si s plastovými nebo jinými zbraněmi, že s nimi zkrátka vůbec nepřijdou do kontaktu, tak stejně jakmile vyběhnou na hřiště nebo do lesa, tak popadnou klacek a začnou po sobě „jako“ střílet. Co je na objektovém divadle v tomhle ohledu úžasné, je, že tentýž objekt dokáže v různých lidech vzbuzovat různé emoce. Když někdo vidí láhev Coca Coly hned si její použití vykládá jako kritiku kapitalismu, jiný zase dostane chuť na osvěžující nápoj. Stejné je to i s panenkou Barbie. Někdo v ní vidí sexy krásku, někdo sexisticky objektivizovanou ženu, někdo jen vtip. Záleží na tom, v jaké společnosti se jedinec pohybuje, jak byl vychován, co formuje jeho pohled na svět.

Co tedy při vaší práci přichází jako první? Vyberete si napřed téma a k němu hledáte objekty, nebo z objektů vyvstane téma?

Vždycky objekty. Témata mám asi někde podvědomě už v mysli. Neřeknu si: Teď potřebuji nakoupit to a to. Ale někam přijdu a spatřím určitou hračku a okamžitě mě napadne, že ji musím použít v nějaké inscenaci. Ale ten důvod, proč ji musím použít, je, že některé objekty pro mě prostě ztělesňují vše, co je v naší společnosti špatně. A může to být i dětská hračka. Pak s předměty hraju, zkouším, občas přizvu i přátele, abych měl autentické reakce, a objevuji příběh, který je zakódován už v samotné loutce. A to je proces, který mě neskutečně baví. Existují loutkové inscenace, kde by mohli hrát i činoherci, nebo kde nezáleží, jaký typ loutky vůbec inscenátoři zvolili. Domnívám se ale, že čím více se zamyslíte nad tím, co daná loutka vypovídá, jaké jsou její možnosti, o to zajímavější pak bude výsledek vašeho odhalení.

Hojně skloňujete slovo proces. Máte nějaký bod, kdy považujete inscenaci za hotovou?

Žádnou inscenaci nikdy nepovažuji za hotovou. Tedy ty sólové, ve kterých hraji sám, u inscenací, které režíruji, je to jinak. Kdykoliv jsem byl někam pozván, milionkrát jsem všechno předělal a poupravil. Ale bylo to vyčerpávající. Pracoval jsem na jiných projektech, hrál jsem a do toho jsem stále přezkušoval jednu a tu samou inscenaci. Takže u Plastic Heroes jsem si řekl: Už je mi to jedno. Možná by to mohlo být lepší, ale už to uzavřu. Na divadle je krásné to, že i když je inscenace hotová, stále se vyvíjí. Nedávno jsem se účastnil několika online festivalů a jediný použitelný záznam Plastic Heroes je sedm let starý. Je opravdu vtipné se pozorovat zpětně. Je to stejná inscenace, změnily se dva tři nepatrné detaily, jinak hraji to stejné. Ale uvědomil jsem si, že já sám jako loutkoherec do představení svou přítomností vnesu spoustu témat, celé vrstvy. A ty se samozřejmě za ta léta notně proměnily.

Co vás na objektech přitahuje? Proč je upřednostňujete před lidmi? Jsou to ty skryté příběhy, možnost animace a vlastní manipulace? Co vám skýtá práce s materiálem?

To je dobrá otázka, ale nejsem si jistý, že na ni mám odpověď. V současné době pracuji čím dál častěji i s herci. Ale stále je tam v hlavní roli objekt. Možná mě přitahuje jiný druh imaginace, jsou to zkrátka jiné vesmíry. A možná mě prostě baví být ten divný osamělý kluk, co si někde hračičkuje a pouští uzdu své fantazii. Realistické filmy mě baví, ale absolutně mě neláká je točit. Mám rád své příšerky, človíčky, jiné světy a na oživování neživého předmětu je něco magického. Miluju to, naplňuje mě to, láká mě to.

Začínal jste ale v televizi. Jaká to byla zkušenost? Asi je značný rozdíl hrát pro živé publikum a hrát pro kameru ve studiu.

Práce v televizi měla úžasnou, velmi intenzivní energii, kterou jsem rád nasával. Teď to musíme natočit, takže všichni na místa a akce! A všichni ztichli a bylo báječné se soustředit na jediný konkrétní záběr. Jako loutkovodič v televizi většinou pracujete s obrazovkou, jste současně hercem, režisérem, korigujete sám sebe, to mě bavilo.

To znamená, že hrajete a současně se u toho sledujete na obrazovce?

Jinak to nejde. Hrajete si nad hlavou a do kamery. Takže chci-li udělat přímý pohled a pozdravit diváky u televize nebo navázat kontakt s živým hercem, který je na scéně, musím být na milimetry přesný. Bez okamžité zpětné kontroly bych nevěděl, jestli se dívám správným směrem, jestli to funguje, nebo zda je to matoucí. Zároveň je ale televize velmi zbrklá a uspěchaná. V divadle je prostor na zkoušení, na chyby. Můžete začít pracovat na inscenaci, aniž byste od začátku věděli, kam chcete dojít. V televizi to nejde. Stojí to čas a peníze, hodně lidí. Musíte udělat přesně to, co se po vás chce, hned teď. A navíc chybí živý kontakt! Je prazvláštní pocit natáčet film nebo show, když víte, že vás lidé sledují, ale nejste s nimi v přímém kontaktu v jedné místnosti. To bude asi další důvod, proč jsem se stal loutkářem. Abych mohl cestovat a potkávat se s lidmi.

To ale v uplynulých měsících asi nebylo zrovna nejjednodušší. Jak zvládáte covidové období?

Dvě inscenace jsem uváděl přímo přes ZOOM. Jednu jsem nazkoušel přímo pro prostředí videokonference a druhá byla adaptací již existujícího kusu. Ale ne jen tak náhodně. Skutečně jsme promysleli, jak inscenaci předělat pro tento typ média. Vzniklo něco na pomezí kina, divadla a počítačové hry. Diváci mohli přímo interagovat díky ovládacím prvkům webového programu. Mohli jsme různě vyvolávat jednotlivé účastníky, aby komunikovali s loutkami. Podařilo se nám jednak vytvořit pocit, že jsme všichni v jedné místnosti, jednak zachovat až filmové kvality snímku použitím různých kamer.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Profesně, nebo v životě?

Dá se to vůbec oddělit?

Pravda, to vlastně nejde. Spíš než jako úspěch to vnímám jako splněný sen. Chtěl jsem cestovat po celém světě a hrát loutkové divadlo, opravdu jsem si to předsevzal a povedlo se mi toho dosáhnout. A to své inscenace ani nijak nepropaguji, a i tak dostávám nové a nové nabídky a pozvání. Plastic Heroes jsem hrál minimálně dvě stě, ale spíš už tři sta krát ve více než třiceti zemích světa.

Čím si ten úspěch vysvětlujete?

Z jisté části věřím, že to je tím, že jsem si to skutečně intenzivně přál. Ale také je tu určitá praktická produkční výhoda. Hraju sám, inscenace se vejde do kufru, je skoro beze slov, takže po technické stránce je hostování i cestování dost jednoduché. Tenhle úspěch má ale také svou daň. Vedu vlastně nomádský život, mám ho rád, ale například není moc možné vytvářet pevné stabilní mezilidské vztahy. Na začátku pandemie koronaviru jsem byl tři měsíce na jednom místě a uvědomil jsem si, že to je poprvé za šest let, co jsem někde takhle dlouho v kuse. Přál bych si se častěji cítit doma.

Loutkář 3/2021, s. 24–26.

Švecová, Veronika: Úplně jsem loutkovému divadlu propadl

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás