Borková, Aneta: Loutky Dudy Paivy

Duda Paiva je nezpochybnitelně jeden z nejznámějších světových loutkářů, jehož tvorba je naprosto nezaměnitelná a který svou metodu práce s pěnovými loutkami šíří vedením desítek workshopů po celém světě. Je tady ovšem jedno „ale“. Dnes už si jen málokdo vzpomene, že s kombinováním tance a tvárných torzovitých loutek nepřišel jako první… A loutkářská autorskoprávní detektivka je na světě! (red)

Duda Paiva je tanečník, loutkář, animátor, performer, choreograf i výtvarník původem z Brazílie, kde se věnoval herectví a tanci. Studoval klasický a současný tanec, a působil například v Národním baletu nebo v tanečním souboru Quasar. Později odjel studovat tanec do Indie a Japonska, kde se začal věnovat místním výrazovým tancům, například butó, kterému se učil u Kazua Ohno. Tento tanec je dodnes velmi výrazným prvkem Paivovy tvorby.

Při tanečním turné po Německu se odjel Duda Paiva podívat za svými kolegy do Nizozemí. Tento výlet byl v jeho životě klíčový, protože se zde setkal se souborem Gertrude Theater, který výrazně ovlivnil jeho budoucí kariéru. Když jsem před deseti lety v Nizozemsku potkal loutkoherecký soubor z Izraele, který mě seznámil s touto disciplínou, bylo to, jako bych našel chybějící část svého těla. Tento soubor, společně s holandským tanečním souborem Itzik Galili, ho přivedly ke studiu loutkářství. Po intenzivní spolupráci s oběma soubory se nakonec v roce 1996 rozhodl do Nizozemí natrvalo přestěhovat.

Společně s Ulrike Quade založili v roce 2000 soubor s názvem Quade & Paiva a společně zkoumali pohyb s loutkou. Vytvořili tři inscenace, jednu o Fridě Kahlo (Dead Orange Walk), druhá se jmenovala Dvě staré dámy (Two Old Ladies) podle textu jednoho nizozemského autora a třetí bylo Hedvábí (Silk) podle bestselleru Alessandra Barrica. Po čtyřech letech však svou spolupráci ukončili.

První vlastní divadelní společnost – Duda Paiva Puppetry & Dance – si Paiva založil v roce 2004, tehdy stále ještě vystupoval pod jménem Eduardo de Paiva Souza. Později změnil název souboru na Theatre Group Duda Paiva, dnes Duda Paiva Company. Společnost hraje po celém světě, avšak nejčastěji v Nizozemí, kde dodnes sídlí.

Umělecký vývoj Dudy Paivy lze dobře dokumentovat i prostřednictvím českých zdrojů – Paivův první výjezd do zahraničí s loutkovou inscenací byl na ostravský festival Spectaculo Interesse a ačkoli měl za sebou úspěšnou dlouholetou uměleckou dráhu jako tanečník a performer, s loutkami uspěl poprvé právě v České republice. Inscenace Dudy Paivy byly nedílnou součástí ostravského festivalu od roku 2005, kdy byla v České republice poprvé uvedena jeho inscenace Anděl. Výhra festivalové Grand Prix zajistila Dudovi Paivovi pozvání na mezinárodní festivaly v zahraničí, kde začal sbírat další ceny. Sám proto považuje Spectaculo Interesse za důležitou zkušenost ve svém životě a odrazový můstek v kariéře.

Co je však specifické a čím Paivova tvorba vyniká, je jeho suverénní jevištní práce s měkkými loutkami, které dokážou iluzivně napodobit pohyb živého člověka, v kombinaci s tancem a fyzickou akcí. Pracuje s jakousi schizofrenií těla, kdy části svého těla prezentuje jako části těla loutky. Vytváří iluzi dvou živých bytostí na scéně, které spolu vedou dialog ať už slovní (dokonale ovládá techniku břichomluvectví) nebo taneční.

Paivovy loutky

Základním a převládajícím materiálem Paivových loutek je molitan, k němuž se přidávají další materiály k dotvoření dané postavy (například vlasy loutky nebo její oblečení). Molitanová pěna je velmi lehká a lehce manipulovatelná, proto je ideálním materiálem pro loutky jakéhokoli tvaru i velikosti. Díky tomuto materiálu jsou i vlastnosti loutky velmi specifické. Paivovy atypické loutky velmi rychle mění svůj tvar, mohou být jakkoli znetvořeny mačkáním a muchláním a umí se zase rychle vrátit do původního stavu. Celá konstrukce loutky však není vždy tvořena pouze pěnovým materiálem. Loutky mohou mít v rukách či nohách připevněné magnety, a pokud je na jevišti položena magnetická podložka, drží nohy loutky stále u země.

Na první pohled nevypadají Paivovy loutky nijak sympaticky. Mají hrubé, výrazné rysy ve tváři, jako by byl jejich obličej jakousi karikaturou. Loutky mají tělesné proporce reálných bytostí, ať už je to lidské tělo, či tělo barokního andělíčka, které tělem odpovídá velikosti malého chlapce. V průběhu inscenace přicházejí loutky o některé části těla, které buď mohou být nasazeny zpátky nebo zůstávají bez nich až do konce představení. Podoba loutek je stylizovaná do různých stvoření, kdy často není specifikováno, zda jde o mužskou či ženskou postavu. V inscenacích Dudy Paivy můžeme pozorovat jeho oblibu pro vytváření loutek představujících nadpřirozené bytosti-anděl, ďábel ad., která mu dává řadu možností k využití potenciálu, který se v pěnových loutkách skrývá. Loutka má většinou neutrální výraz a často jí chybí nějaká část těla, což divákovi skýtá prostor pro fantazii a vlastní dotvoření postavy. Loutkám také často chybí kostým a jsou nahé. Pokud však mají nějaký oděv na sobě, je zpravidla využit na to, aby překryl uchopení, či připevnění loutky. Například když si Paiva k sobě připne trup loutky, má kolem pasu sukni. Nebo jsou k loutce přišity kraťasy, které si herec oblékne a tím si k sobě loutku připevní.

První loutkou, použitou v Paivově sólové inscenaci, byl Anděl. Inspirací pro stejnojmennou inscenaci (Angel; uvedeno na Spectaculu Interesse 2005) se mu stal kamenný anděl střežící hrobku na havanském hřbitově. Socha anděla měla rozčilený výraz, jako by chtěla něco říct, proto se Paiva rozhodl vytvořit inscenaci o tom, že i kus kamene k nám může promlouvat. Vytvořil inscenaci o Andělovi a Tulákovi, kteří spolu vedou dialog o životě a životních strastech. Oba jsou tak ztraceni ve světě, že jejich vzájemné „přátelství“ je pro ně velmi cenné. To se však postupně mění, oba se plní zlostí, a vyústí to až ve scénu, v níž spolu bojují o život. Paiva jako by se touto inscenací snažil zbořit určitý archetyp „dobrého anděla“.

Inscenace Jitřenka (Morningstar; SI 2007) volně navazovala na inscenaci Anděl a byla i založena na stejném principu. Duda Paiva v podstatě obrátil koncept Anděla a pokusil se o polidštění ďábla, na němž demonstruje, že zlo je v každém z nás a záleží jen na tom, jestli ho sami necháme promlouvat. Hlavním poselstvím je tedy, jak se může zlo a teror ve světě šířit. Je to portrét dnešní doby, zcela moderní a aktuální příběh. Paiva loutce Jitřenky propůjčil své nohy a srostl s ní doslova v jednu bytost, kterou jeden recenzent označil za schizofrenii těla, jehož část patří dvěma bytostem zároveň, a které se o něj perou a zároveň musí kooperovat.

V inscenaci Prokletí (Malediction; SI 2009) na scéně nevystupoval Paiva sám, ale přizval si k sobě druhého herce. Pro tuto inscenaci se nechal volně inspirovat románem Wicked od Gregoryho Maguirea, který přepracoval příběh čaroděje ze země Oz na příběh čarodějnice Wicked. Když byla Wicked malá, dával jí otec hračky. A ona si s nimi hrála tak, že je ničila. A když je zničila, začala je hned opravovat, protože byla v jádru sama rozpolcená na kousky a chápala celý svět jako puzzle. A právě tím jsem se inspiroval pro vytvoření inscenace Malediction. Chtěl jsem vytvořit kreaturu, která umí rozdělit své tělo do mnoha kousků, z nichž každý se sám vydá na výlet.

Vladimír Just ve svém článku označil inscenaci Prokletí za „vrchol festivalu“ Spectaculo Interese a okomentoval to slovy: Dudova představení, to je vždy svátek divadla, neutuchající gejzír groteskní jevištní fantazie a okamžitě navázaného kontaktu s publikem. Jeho černý humor není vůbec prvoplánový, ale oplývá mnoha skrytými filosofickými, psychologickými i sociálními přesahy, performer si přitom zpravidla vystačí s několika slovy a všechny důležité významy odehraje buď svým tělem, nohama, rukama, trupem, prsty, maskou, tancem či zpěvem anebo skrze své zlověstné alter ego, neodmyslitelného démona = dvojníka, za nějž mluví a jedná jako pravý kouzelník tak, že to nemáme šanci postřehnout, a přitom to vůbec není podstatné. Podstatné je průběžné téma stínu, všeho iracionálního, ošklivého, agresivně manipulativního a surově erotického, tedy téma inferiorní části naší osobnosti, která nás ovládá o to více, oč méně o ní chceme vědět. – Pro takové představení šel bych světa kraj, natož pak do Ostravy.

Za poněkud vybočující inscenaci se dají považovat Bestiáře (SI 2013), které se od předchozích inscenací se lišily hned několika ohledech. Paiva v inscenaci působil pouze jako režisér, nikoliv jako performer, a to se odrazilo i na podobě loutek a jejich využití. Paivovy „klasické“ loutky, s nimiž pracoval v dřívějších inscenacích, nebyly v Bestiářích vůbec k vidění, na rozdíl od toho byla inscenace plná nadrozměrných soch a zjevů s podivným vzhledem. Bestiáře jsou o řeckém bohovi Cupidovi, který chce pomáhat v dnešní době. Chce pomoci lidem z krize. Zvláště lidem v Řecku. Vnímáme tuto inscenaci jako misi. Hovoříme v ní o aktuálních tématech dneška, klademe si v ní spoustu otázek, podněcujeme k přemýšlení. Paiva tím narážel na řeckou finanční krizi, která ovlivnila celý svět. Zároveň podoba loutek vycházela z antické mytologie.

Další koncept podoby pěnových loutek představují Paivova sólová inscenace Blind a inscenace Marvin, kterou Paiva připravil společně s Mischou van Dullemenem pro ostravské Divadlo loutek. Obě inscenace si byly vizuálně velmi podobné a v obou se objevily loutky s velikou sukní, které měly jiné možnosti manipulace než torza pěnových loutek.

Ještě před vznikem inscenace Marvin Duda Paiva řekl: Každému, koho potkám říkám, že festival v Ostravě je kmotrem Duda Paiva Company. […] A tento náš společný vztah nakonec vyústil v tvůrčí spolupráci. V těchto dnech přemýšlíme nad společným divadelním projektem, inscenací, kterou budu pro Divadlo loutek s jeho herci a s tanečníkem Filipem Staňkem z baletu Národního divadla moravskoslezského vytvářet.

Příběh je o chlapci, který uniká do své vlastní fantazie za svými imaginárními kamarády před zlými tetičkami, které ho drží mezi čtyřmi stěnami. V loutce zlé tetičky se jednoduše schová i dospělý člověk. Nicméně loutka zlé tetičky se na scéně střídala s živými herci v kostýmech, kteří hráli stejnou roli.

V sólovém projektu Blind vykresluje Duda Paiva své dětství, poznamenané nemocí, která pokryla jeho tělo puchýři a dočasně jej oslepila. Inscenace mění tuto zkušenost v metaforu o postižení, zavržení a odhodlání. Výsledkem je intimní divadelní mozaika tance, loutkových adaptací písní jurba s kořeny v brazilsko-africké subkultuře a síly zvuku a světla. Právě světla jsou na scéně vyobrazena jako lampiony či lustry, které se později mění v sukni loutky. Ta tím získává podobné vlastnosti jako loutka zlé tetičky z Marvina. Herec se pod sukní může schovat, ale zároveň přidává velká sukně loutce dojem vážnosti a vyššího postavení, stejně jako v Marvinovi.

Okomentováno slovy Vladimíra Justa: Paiva nikdy neodjížděl z Ostravy bez ceny – až letos. Hned první festivalový den přivezl do nabitého sálu Cooltour autorskou inscenaci vycházející z vlastní traumatické zkušenosti z dětství. […] Vytěžil z toho sentenci, bohužel deklarovanou jen slovně, nikoli inscenačně: Ve světle jsem nalezl bolest a v temnotě krásu. Očekávání převeliké, zklamání ještě větší. Tato inscenace se lišila zejména tím, že kladla důraz na smysl příběhu, nikoliv na manipulaci s loutkou v propojení s tancem jako tomu bylo do té doby. Blind byl prozatím Paivovou poslední inscenací uvedenou na ostravském festivalu, jelikož v programu dalšího ročníku se neobjevil.

Technika vedení loutek

Nejčastější uchopení Paivových loutek je zezadu, skrze krk a hlavu, kdy jedna loutkohercova ruka vede loutku a jeho druhá ruka hýbe s rukama loutky, nebo rukou herec gestikuluje za svou postavu na scéně. Občas je loutka uchopená pouze za některou končetinu a herec s ní manipuluje jako s bezvládným tělem.

Aby mohl Paiva své zkušenosti předávat, vede pravidelně workshopy a zaučil několik tanečníků, kteří se pod jeho vedením stali loutkoherci. Workshopy zahrnují jak výrobu pěnových loutek, tak i následné vzdělávání, jak s nimi pracovat. Pro ulehčení své výuky zavedl pojmy pro vodící techniky, které používá. Jsou jimi „Glovepuppets“, „Seeme“ a „Object Score“.

„Glovepuppets“ definuje tak, že hlavu loutky má vodič na své ruce a loutka může otevírat pusu, tedy hovořit. Úchop loutky opravdu působí jako jakási rukavice, kdy jedna z vodících rukou otevírá pusu loutky a vede loutku a druhá ruka buď vede jinou část těla loutky nebo si může stejným způsobem navléknout rukavici, která je umístěna například na ruce loutky. Technika „Seeme“ je kombinace částí těla tanečníka, herce či loutkáře a loutky. Často jde o přímé napojení loutky k tělu vodiče. Loutka kopíruje pohyby těla tanečníka. Charakteristickým typem Paivovy loutky je torzo těla s rukama a hlavou. Nohy herce či tanečníka představují nohy obou postav zároveň. Například když pohled na nohy zepředu patří ženě/loutce a nohy zezadu zase muži/loutkovodiči nebo jsou nohy cíleně rozděleny jako jedna mužská a jedna ženská a postavy se rozlišují pohledem zboku. V tomto případě je to většinou odděleno i scénograficky, kdy se kostým herce skládá pouze z jedné nohavice a druhá noha je nahá a volně přes ní spadají šaty loutky. Takto kombinované loutky Paiva využívá vzhledem k tanečním prvkům, pro které jsou důležité nohy, ty tančí za obě postavy zároveň a trup může zůstat izolován.

Tento princip můžeme vidět ve většině sólových inscenací Dudy Paivy, např. v inscenaci Bastard, Jitřenka či při výstupech s loutkou Porshie. Porshia je jedna z prvních loutek Dudy Paivy, je to loutka dominantní ženy, která podle situace vystupuje oblečená, či neoblečená. Jde o torzo těla, které se skládá z trupu, hlavy a jedné ruky i s prsty. Druhá ruka má místo prstů rukavici, kterou si loutkoherec navlékne na svou ruku a stává se tak částí loutky. Zároveň si trup loutky připíná kolem pasu tak, aby se částí loutky stala alespoň jedna noha loutkoherce, v některých scénkách i obě nohy.

Tato loutka provází Paivu od jeho úplných začátků, bere ji na své cesty po světě, natáčí s ní krátká vtipná videa z různých míst, která poté umisťuje na její facebookovou stránku. Zde se od Porshie dozvídáme detaily z jejího života a reflektuje i aktuální dění ve světě. Například během lockdownů spojených s Covidem-19, jsme mohli nakouknout do Porshiina života v karanténě: pekla například buchty a koláčky nebo si připíjela sama se sebou sklenkou vína o zrcadlo, což doplnila jednoduchou konverzací: Ooo jak se máš? – Skvěle! S loutkou Porshie Paiva aktuálně připravuje novou inscenaci Break a Ball rekapitulující uplynulých 15 let jeho uměleckého působení.

Paivovy inspirace

Ve vedení loutky ovlivnil Paivu zejména australský loutkář Neville Tranter, zakladatel Stuffed Puppet Theatre, žijící taktéž v Amsterdamu. Tranter pracuje s loutkami v životní velikosti; často mívají podobu nestvůr či podobu známé osoby; například loutka Hitlera v inscenaci Schicklgruber nebo Elvise Presleyho (King). Tranter i Paiva vytváří loutky z molitanu, aby byly co nejlehčí. Rozdíl je v tom, že Neville Tranter je pokrývá latexem a maluje akrylovou barvou zatímco Duda Paiva je nechává bez dalších úprav. Tranterovy loutky tak nemají stejné možnosti jako loutky Dudy Paivy. Loutka pokrytá latexem a akrylovou barvou nemůže hýbat obličejem, většinou je zachována pouze pohyblivost úst nahoru a dolů, složená ze dvou pevných částí čelisti. Jeho loutky mají velmi výrazný obličej s ostrými, hrubě tvarovanými rysy, u nichž jsou na první pohled vidět velké vypouklé, často lesklé oči a jejich emoce i nálada se vyjadřují pouze změnou v jednání a hlasem.

Maďarský teatrolog Géza Balogh poukázal na přímé propojení Paivovy a Tranterovy tvorby ve svém článku Loutkářovi partneři: Herec současně vytváří roli vlastním tělem i loutkami, které jsou většinou stejné velikosti, jako on sám. Vystupuje zároveň jako herec i jako loutkoherec. Mezi nimi vzniká konflikt, společně se stávají hrdiny i antihrdiny dramatu. Nejmarkantněji vyznačily tuto cestu jakožto jednu z možností obnovy loutkoherectví na přelomu století inscenace v Holandsku žijícího Australana Nevilla Trantera Salome (1996), Re-Frankenstein (2000) a Schickelgruber alias Adolf Hitler (2003). Dalo by se tedy říci, že Neville Tranter si v Paivovi vytvořil jakéhosi nástupce – Paiva si Trantera ostatně dodnes zve jako režijního supervizora ke svým inscenacím.

Ovšem zásadní inspiraci pro tvorbu získal Paiva od zmiňovaného, dnes již zaniklého divadelního souboru Gertrude Theater z Izraele, s nímž se setkal v roce 1999. Paiva s nimi nastoupil do společného projektu Loot, kde působil primárně jako tanečník. Nadchl se pro loutky a na základě tohoto projektu se začal loutkám věnovat. V té době už Gertrude divadlo vystupovalo po světě s inscenací Gertrude Show. Inscenace sestávala ze čtyř příběhů o člověku a loutce, která využívala lidské končetiny. Loutka s velkými ambicemi připravovala živého herce o části jeho těla ve prospěch svých potřeb. Tedy inscenace o tom, kde končí loutka a začíná loutkář.

Gertrude Theater mělo pouze dvě členky. Yael Inbar, která zahájila svoji uměleckou činnost jako tanečnice ve společnosti Kol-Demama. Studovala tanec na baletní škole v Tel Avivu a v New Yorku a absolvovala také školu vizuálního divadla v Jeruzalémě, kde se kvalifikovala v oblasti loutkové animace, herectví, choreografie a režie. Druhou členkou souboru byla Revital Ariely, která vystudovala malířství a sochařství na Bezalelské akademii umění v Jeruzalémě, a také divadelní design, animaci s loutkami a režii na škole vizuálního divadla v Jeruzalémě, kde se potkaly s Yael Inbar. Ariely dnes navrhuje loutky pro Divadlo Bavua a vytváří loutky pro televizní pořady. Právě ona vyrobila zmiňovanou loutku jménem Porshie, s níž Paiva vystupuje dodnes.

Porshie je takřka totožná s loutkou-Gertrudou, která vystupovala v inscenaci Gertrude Show, a velmi podobně se s ní i na scéně zacházelo. Yael Inbar jakožto tanečnice vedla loutku velmi ladnými pomalými pohyby, tak jako později Paiva. Její nohy se staly zároveň nohami loutky. Koncept technik vedení, který Paiva praktikuje, tedy není zcela jeho nápad. Svou inspiraci stylem Gertrude Theatre sice přiznává, ale nikde už není přesně popsáno, nakolik jejich koncept převzal – laickým pohledem není mezi loutkami těchto dvou souborů žádný rozdíl. Loutky Gertrude Theatre jsou vyrobeny z pěny, na rozdíl od Paivových jsou však uhlazenější a propracovanější; Revital Ariely si vyhrála i s detaily, jako jsou třeba namalované oči nebo obočí, které působí velmi výrazně. Povrch loutek je pak vyhlazen a opracován tak, aby působil jako lidská kůže, tedy jemně, hladce, bez děr a hrbolků. Jak je vidět na dochovaných fotografiích, pěnová torza loutek mají na jedné ruce rukavičku, do které Yael Inbar vkládala ruku a stala se součástí loutky, zatímco její druhá ruka ovládala hlavu loutky. Stejný princip Paiva později rozdělil na zmiňované dvě techniky „Glovepuppets“ a „Seeme“.

Otázka autorskoprávní

Zajímalo mě, jak na tuto markantní podobnost loutek nahlíží právo a nakolik je autorství loutky „kryté“ z autorskoprávního hlediska. Už z pouhého pohledu na fotografie z inscenací je jasné, že loutky Dudy Paivy a Revital Ariely jsou velmi podobné a zajímalo mě tedy, jestli členky Gertrude Theatre Paivovi svůj koncept předaly, povolily mu ho rozvíjet, nebo zda už nejde o plagiát.

Prof. JUDr. Jiří Srstka (rozhovor s ním publikoval Loutkář v čísle 1/2021, s. 90–92, pozn. red.) tuto záležitost komentoval slovy: Je to v podstatě jednoduché. Celému konceptu dominuje nápad, ten spočívá v tom, že se z pěny dají udělat loutky a připevnit se na tělo, ale nápad podle autorského zákona nejde ochránit. Podle Srstky jde hlavně o myšlenku, postup, principy a objevení nové metody. Pokud někoho něco napadne a šlo by z toho profitovat, mohl by se podle občanskoprávního zákona s někým, kdo jeho dílo okopíruje, soudit – ten dotyčný by tím totiž získal neoprávněné výhody. Pokud však nahlédneme na loutku jako na jakýsi výtvarný artefakt, to už je jako autorské dílo chráněné. Objekt jako výtvarné dílo je chráněný podle občanského zákoníku, paragraf 2358. Pokud by se ale práce obou umělců hodnotila pouze podle fotografií, nejde jednoznačně určit, zda se jedná o plagiát či ne. Bylo by potřeba mít k dispozici 3D snímky, aby se to dalo lépe posoudit.

Výsledek mého pátrání je ovšem velmi prozaický: nakonec se mi ozvala samotná Yael Inbar a popsala, jak to mezi Gertrude Theatre a Dudou Paivou skutečně bylo. I podle samotných tvůrkyň si Paiva z jejich konceptu vypůjčil opravdu hodně, zároveň ale Inbar přiznává, že to udělal s jejich plným vědomím a svolením. Sama uznává, že jejich koncept dotáhl dál svou prací. Možná se jimi tedy opravdu silně inspiroval, ale práce, kterou dělá aktuálně, je podle ní už opravdu jen jeho. Yael Inbar je podle vlastních slov ráda, že byl její koncept pro rozvoj loutkářství tak přínosný, protože ona sama se už zajímá výhradně o filmovou animaci.

Mezi pouhou inspirací a plagiátem se skrývá velmi tenká hranice. Každopádně v případě Dudy Paivy se díky jeho trpělivosti a vytrvalosti udržuje naživu koncept, který by, vzhledem ke změně zájmu původních tvůrkyň, byl možná bez jeho pokračování nadobro zapomenut.

Bakalářská práce Loutky v inscenacích Dudy Paivy byla na katedře divadelní vědy Univerzity Karlovy obhájena v roce 2020. Redakčně upraveno a kráceno.

Loutkář 2/2021, s. 82–86.

Borková, Aneta: Loutky Dudy Paivy

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás