Šlechtová, Ema: Hudba v divadle není mrtvá

Asi si není nutné představovat rodinné zázemí Jana Matáska.

Hudební skladatel, muzikant, herec a pedagog, vystudoval hned

dvě konzervatoře a divadlo ho potkalo náhodou i osudově. Dnes má

za sebou spolupráce s mnohými divadly, jako jsou Divadlo DRAK,

Naivní divadlo Liberec, Divadlo Komedie, Divadlo F. X. Šaldy nebo

Divadlo Viola. Domácím mu ale zůstává Divadlo Minor, kde se již

mnoho let hudebně i herecky realizuje.

Vystudoval jste obor trombon na Konzervatoři v Pardubicích

a kompozici na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka.

Jak probíhala vaše profesní cesta k divadlu? Nechtěl jste

se věnovat čistě hudbě na profesionální úrovni?

Můj profesní život ovlivnilo několik náhod. V Divadle DRAK, kde

jsem vlastně vyrůstal, chodil na zkoušky a blbnul s Kroftovic

dětmi, jsem zjistil, že existuje hudba k divadlu. A že nemusí

fungovat jenom jako podkres, ale něco, co obsahuje téma a vytváří

atmosféru. Hudba umí diváky vtáhnout častokrát víc než světla

nebo kostýmy. Jirku Vyšohlída si vybavuji jako jakousi vidinu toho,

že něco takového může existovat a silně působit. Když pak přesko-

čím několik let, divadelní kariéra se mi nastartovala opět náhodou

v Divadle Nablízko a díky Lídě Engelové v Divadle Viola. I Minor

byl vlastně něčím náhoda. Když jsem přišel na první schůzku se

Zdenkem Pecháčkem, řekl mi: Podívej se, ty nám to pěkně napí-

šeš, na jevišti bude živá kapela a potřebuji využít nástroj z našeho

fundusu – suzafon. Vůbec jsem neměl ponětí, o co jde, ale měl

jsem vystudovaný dechový nástroj a přistoupil na to, že se

za dva měsíce do premiéry na suzafon naučím. A tak začalo

moje působení v Divadle Minor.

Myslel jste na působení v divadle už během studií? Jaké

vůbec byly možnosti uplatnění se v profesionálním hudebním světě po ukončení konzervatoře? Bylo nakonec divadlo spíš výhodnou alternativou?

Myslím, že po absolvování státní konzervatoře možnost pracovat v divadle vůbec nebyla. Vystudoval jsem nástroj a byl jsem přesvědčený, že pokud nebudu pokračovat, nemám šanci se jím živit. Zajímavé je, že momentálně na trombon obden hraji, a vlastně se jím živím. Tenkrát jsem si dokázal představit, že bych mohl kariéru budovat jako učitel na ZUŠ. Ale chtěl jsem jít dál. Psaní hudby mi připadalo svobodné. Ale i skladba má svá pravidla, která jsem se chtěl a rozhodl naučit. O školních pracích na „ježkárně“ mi pak často pedagogové říkali, že komponuji scénické celky, které v sobě mají příběh, spíš než jednotlivé písničky nebo třeba fugy.

Jaké bylo vyrůstat v Divadle DRAK? Měl jste tendence proti divadlu revoltovat anebo právě dětství vás v důsledku k divadlu stočilo?

Myslím, že můj vztah k divadlu nepochybně formovalo dětství. Mám spousta vzpomínek, obrazů nebo jen částí obrazů z divadla. Třeba v inscenaci Jan Žižka u hradu Rábí hořel hrad. Trosky hradu byly natřené napalmem a hořely na scéně. To bylo pro mě jako kluka zážitek. Vybavuji si začátky písniček Jirky Vyšohlída. Už tenkrát mě fascinovalo, že taková hudba může vznikat třeba jen tím, že se tluče na předměty, které ani nejsou nástroje. Tyhle krátké, ale silné impulsy mě rozhodně ovlivnily. Nevzpomínám si, že bych se vymezoval, nebo že bych se styděl za to, co se v divadle, kde jsem vyrůstal, děje. Nakonec jsme vlastně všichni tři sourozenci skončili u divadla.

Už jste zmiňoval, že divadelní hudba je pro vás výrazná a náladotvorná složka inscenací. V čem je pro vás dynamika hudby a jeviště specifická? V čem vás láká?

Co mě láká na scénické muzice? Nastolení atmosféry. Stačí, aby zazněl tón a představivost začne pracovat, člověk má okamžitě nějakou náladu. Tyhle okamžiky, kdy do setmělého sálu zazní první tóny, mám moc rád. Tahle skutečnost bývá často opomíjená, nejenom v divadle pro děti. Vezme se známá hudba a sestříhá se, i když i taková práce nese nějaký význam. Například Tarantino ve svých filmech také pracuje s citací.

S hudbou se pracuje i v televizi, rozhlase nebo funguje samostatně jako umělecký druh. Jaká jsou tedy specifika té divadelní?

Tím, že třeba v Minoru se ve většině případů pracuje s kapelou na jevišti, vzniká moment živosti a proměnlivosti. Hudba může přímo reagovat na diváky i herce. Hudba v divadle není ani zakonzervovaná ani mrtvá.

Když vás osloví divadelní tvůrci, abyste složil hudbu pro inscenaci, kde tvůrčí proces začínáte? Tvoříte samostatně nebo spíš organicky, v těsném kontaktu se vznikající inscenací? Nebo se způsob práce proměňuje s každou novou inscenací?

Pokaždé je to jinak. Záleží jak k hudbě zadavatel, většinou režisér, přistupuje a jakou má představu. U živé hudby býváme na zkouškách a skladba se děje na místě. Mám teď ale i zkušenost s kompozicí baletu pro Divadlo F. X. Šaldy. Pracuji s režisérem Richardem Ševčíkem, který má velmi specifické zadání a to zní: Piš! Dává mi na jednu stranu obrovskou volnost, ale současně i velkou odpovědnost za to, jak se bude balet vyvíjet. Já si rád zjišťuji co nejvíce informací o připravovaném projektu: prostuduji si scénář, zajímají mě návrhy kostýmů a scény, přemýšlím nad tématy a příběhem. Pak můžu začít hudbu rozvíjet. Zadání Piš! je výzva a vlastně mě staví do nejisté role. Najednou sám musím domýšlet několik kroků dopředu.

Ptala jsem se proto, že u divadla pro děti hudba často určuje pointy, udává inscenaci rytmus a musí být přesně načasovaná. Nedokážu si představit, že taková hudba vzniká mimo zkoušky.

Ale i to je možné. Když jsme s Davidem Drábkem připravovali v Minoru inscenaci Sněhurka – nová generace, vznikala hudební koláž, sestříhaná z hitů 80. let, dost odděleně od zkoušek. Měl jsem volnost s výběrem materiálu, zároveň věděl, kde má zhruba co být. A taky to fungovalo. No a s tím rytmem u dětí, asi je nutné zohledňovat, že mají jiné vnímání času. Zároveň si vždy říkám, že to, jakou hudbou děti obklopujeme, vytváří jejich vkus. A zároveň je musíme brát jako plnohodnotné partnery a hudbu pro ně „neodfláknout“.

Za svou kariéru jste pracoval s mnoha loutkovými i činoherními divadly jako Divadlo DRAK, Naivní divadlo Liberec, Divadlo Komedie, Národní divadlo v Brně aj. Co vás ty roky drží u Divadla Minor?

Minor je skvěle vybavená laboratoř se skvělými vědci a vedením. Tvoří se mi tam svobodně a dobře. Divadlo sice nemá stálý soubor, ale třeba zrovna v hudební složce jsme na sebe napojení a fungujeme jako stálá kapela, která hraje i mimo Minor.

Když zmiňujete kapelu napadá mě nešikovný pojem „výkonný umělec“. Je vám pohodlnější showmanství na jevišti nebo se cítíte bezpečněji v introvertním prostředí skladby? Kde musíte posouvat svou komfortní zónu?

Vyhovuje mi kombinace a barevnost toho, že můžu všude něco ochutnat. Jsem rád, že nejsem stavěn jenom do role bezpečí a trepek, ale že můžu zažívat stres. I když se často musím překonávat. Jedna z nočních můr, která se mi opakovaně vrací, je právě herecká situace. Stojím v portále na zájezdě, na sobě teplákový overal, kostým z inscenace Karkulka a červený balónek. (Divadlo Minor, premiéra 30. 11. 2003, pozn. aut.) Vím jenom, že mám obsluhovat kouřostroj, který tam není, že mám mít v ruce trumpetu, kterou nemám, a není kolem nikdo, kdo

by mi řekl, kdy mám jít na scénu. Nepamatuji si ani, co mám říct, i když jde jen o jednu repliku.Tato situace je založená na realitě, opravdu jsem tam takový nástup měl, ale ta hororová část se nikdy nestala.

Hudba v dětském divadle musí *nutně komunikovat se svou cílovou skupinou. Sledujete tedy trendy v současné hudbě a snažíte se pochopit, co dnešní děti zajímá, co s nimi rezonuje v této oblasti?

Není to tak dávno, co jsme s Braňem Holičkem zkoušeli inscenaci Game, která reagovala na Fortnite (multiplatformní videohra, která je zdarma dostupná online, pozn. aut.) a vlnu TikToku. Museli jsme si fenomén podrobně nastudovat, abychom nepůsobili staře a zakonzervovaně, dokonce jsme potřebovali být trochu napřed. Jenže virtuální svět se proměňuje neuvěřitelně rychle a ve chvíli, kdy jsme Game hráli rok a půl, už jsme byli trochu passé. K současné hudbě jsem otevřený. Když začínali The Beatles nebo The Rolling Stones, také byli pro určitou generaci špatně a toho se snažím já za sebe vyvarovat. Nechci šmahem odsoudit nové věci, které v hudbě přicházejí.

Loutkář 2/2021, s. 72–74.

Šlechtová, Ema: Hudba v divadle není mrtvá

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás