Power, Byrne: Za tajemnými dveřmi

V roce 2018 jsem objevil ztracený svět. A to myslím zcela vážně, žádná nadsázka. Vstoupil jsem do místnosti, která byla pro loutkáře něčím jako Tutanchamonova hrobka. Plná pokladů zanesených vrstvami prachu. Pod vším byl podepsán muž, jehož jméno ve světě loutek, loutkových filmů i loutkové animace zapadlo a na kterého patrně zapomněl celý svět. Když jsem viděl, co přede mnou leží, spadla mi brada. Objevil jsem ztracený svět a tvorbu zapomenutého gruzínského loutkového animátora Karla Sulakauriho (1924–2000).

Poprvé jsem do Tbilisi přijel v březnu 2016. Jedno z maličkých muzeí, které jsem se pokusil navštívit, bylo to, které se na internetových stránkách s přehledem gruzínské kultury nazývalo Muzeum animovaných loutek. Odvážně jsem se kvůli němu pustil do boje s neproniknutelným systémem místních autobusů, až jsem se dostal na kýženou adresu Amaghleba 23. Tam jsem našel jenom zamčené oprýskané dveře se starou rezavou cedulkou, na které stálo Karlo Sulakaure – Puppetton Muzeum animovaných loutek. Zazvonil jsem a zaklepal, ale bez výsledku. Okny nebylo dovnitř vidět. Ostatní loutkáři z Tbilisi ani nevěděli, že toto muzeum existuje. Napsal jsem na e-mailovou adresu, kterou jsem našel na seznamu muzeí. Nic.

Napsal jsem bratrům Quayovým. Hned jim došlo, že by se za těmito dveřmi mohlo skrývat něco úžasného. Odepsali mi: Ta cedulka na dveřích je velmi dojemná. Někdo asi vyšel ven, zamkl a pak zemřel. Klíč od těchto dveří existuje jenom jeden a byl pohřben se svým majitelem. A tak bylo pohřbeno i muzeum. Zkus se tam za každou cenu dostat. Tento rozkaz jsem vzal vážně. Ale bez úspěchu. Dveře nikdo neotevíral. Vždycky, když jsem se o nich zmínil někomu, kdo by mohl vědět víc, jsem se setkal pouze s nechápavým pohledem. A tak jediné, co jsem měl v ruce, když jsem z Tbilisi odjížděl, byla tajemná cedulka na fotografii.

Do Tbilisi jsem se vrátil v prosinci 2017, a to na tři měsíce. Setkal jsem se s mnoha lidmi. Občas jsem se na muzeum někoho zeptal. Nikdo nic nevěděl. Na začátku února jsem nad tou starou fotkou opět přemýšlel a vzpomněl si, co mi bratři Quayové nakázali. Řekl jsem si, že to ještě jednou zkusím. Tak jsem znovu napsal na e-mailovou adresu, která na těch stránkách pořád byla.

Uběhlo pár dní, a pak mi odepsal kdosi jménem Daro Sulakauri. Myslel jsem si, že je to muž, ale v gruzínštině se od sebe mužská a ženská jména moc nepoznají. Třeba Tako je dívka, ale Toko je chlapec. Nakonec se ukázalo, že Daro je vnučka Karla Sulakauriho, který od 50. do 80. let, tedy během sovětské éry, točil animované filmy. A že celé muzeum je věnované jeho tvorbě. Daro nabídla, že mi muzeum otevře, abych si ho mohl prohlédnout. Netušil jsem, co v něm najdu. Dostat se dovnitř ale přece jen trvalo o něco déle. Dara je fotografka, která pracuje pro mezinárodní časopisy jako National Geographic nebo Georgian Journal a tráví hodně času v zahraničí. Musel jsem čekat. Což mě zas tak nepřekvapilo. Tohle je Gruzie. Už si na to pomalu zvykám.

Nakonec se ale Daro podařilo návštěvu muzea do diáře vmáčknout. A tak jsem se znovu vydal autobusem na ulici Amaghleba a opět stál před těmi oprýskanými dveřmi. Stisknul jsem zvonek. Nic. Řekl jsem si, že asi přijde odněkud odjinud. To jsem se ale mýlil. Nedlouho před dohodnutou schůzkou otevřela dveře mladá žena s brýlemi, kudrnatými vlasy a přátelským úsměvem. Nevěděla, že tam jsem. Zvonek nefunguje. Měl jsem zaklepat.

Když jsem vstoupil, okamžitě mě okouzlilo krásné barevné schodiště vedoucí do prvního patra. To jsme ale obešli a pokračovali rovně mezi hromadou krabic a dalšího harampádí. Daro otevřela dveře a stiskla vypínač. Já se mezitím zastavil u jakéhosi obrazu na zdi. Pak jsem se teprve podíval dovnitř. Když jsme vešli, zalapal jsem po dechu. Očekával jsem nějaké loutky pro děti. Viděl jsem pár obrázků ve velké knize o gruzínské animaci. A vypadalo to celkem hezky a neškodně. Nic z toho mě ovšem nepřipravilo na to, co jsem v muzeu objevil. Karlo Sulakauri nebyl jen animátor, ale umělec, který měl vlastní všeobjímající vizi. A nikdo o něm nikdy neslyšel.

Daro toho ale věděla hodně. Mluvili jsme dlouho a spoustu věcí mi ukazovala. Po chvíli jsem začal sbírku fotit. Potřeboval jsem to všechno nějak vstřebat. Když jsem se rozkoukal, začal jsem vnímat obrazy tvorů a lidí, které jsem nikdy předtím neviděl. Byl tam starý muž ve voze. Na zdi jsem viděl zvláštní koláže, mnoho let staré, které by se dnes klidně mohly objevit v nějaké galerii umění v Soho. Byly tam zvláštní figury s ještě zvláštnějšími rty. Stromový muž (aspoň myslím) vyrobený ze dřeva, který se tak zvláštně usmíval. Staré plakáty loutkových inscenací z poloviny 20. století. Fotografie Karla Sulakauriho a jeho filmového štábu. Plakátek ke Snu noci svatojánské od Jiřího Trnky. Zvláštně deformované asymetrické loutky. Pletená figura z proutí. Velký pavouk s podivně nabarveným břichem. Dřevěná flétna, která bzučela jako hmyz. Největší dojem na mě ale udělal prazvláštní hybrid hmyzu, ptáka, můry a víly na modrém pozadí, na němž se zle podepsal zub času.

Daro vykládala a před očima se mi začal skládat dohromady Sulakauriův život. A pochopil jsem, jak neuvěřitelně dramatický příběh to je. Později jsem vyslechl ještě jeho další části od Dařina otce a Karlova syna Data. S Daro jsme mluvili o mnoha věcech, až jsme došli k tématu, které je drahé srdci mnoha Gruzínců – k hudbě. Pak mi Daro představila svého manžela, elektronického DJe Giorgiho Kancheliho. Zanedlouho už jsme seděli v jeho studiu, poslouchali hudbu a mluvili o vinylových deskách, kterých má úctyhodnou sbírku. A uvědomil jsem si, že v rozhovoru s Gruzínci je vždy něco zvláštního – to, jak jsou zároveň otevření novým myšlenkám a zároveň mají obrovskou úctu k tradici. Obrazy rozvěšené po celém domě mě ohromily. Mnoho z nich maloval Dato. Zaujal mě jeden gobelín, který fantasticky pracoval se strukturou. Ten vyšívala Nino Kipshidze, Datova žena. Pak mi Daro ukázala portrét své matky zamlada, který maloval Sergei Parajanov, známý filmař sovětské éry a rodilý Armén z Tbilisi. Kreativita celé této rodiny byla velmi pozoruhodná. A brzy jsem zjistil, že to zdaleka není všechno.

Daro nás posadila do auta a jela s námi zapadlými uličkami Tbilisi až do budovy nedaleko Rustaveliho náměstí, která je jinak dokonale skrytá. Je to stárnoucí zdobný dřevěný dům. Ve dveřích nás vítal Dato Sulakauri, který je sám uznávaným malířem, a jeho žena Nino Kipshidze, jež je ředitelkou Gruzínského státního muzea lidového a užitného umění a autorkou fantastických gobelínů vycházejících z tradičních gruzínských motivů. Mě ale zvlášť zaujala Datova tvorba. I ten se často inspiruje gruzínskými tématy. Jeho enkaustické ikony (malované horkým voskem) jsou nádherné v tom, že jsou zároveň primitivní (vidíte v nich ozvěny starého římského umění) a moderní (technikou, stylem i intenzitou), ovšem bez sebemenší stopy klišovité postmoderní ironie. Dato si povšiml, jak moc mě jeho obrazy zaujaly, a daroval mi knihu s jejich reprodukcemi.

Já jsem si ale přišel povídat o jeho otci Karlovi. Nejdřív ale Nino prostřela a přinesla na stůl víno, čaj, zákusky a zavařeninu. Pak už byl ale čas postavit kameru na stativ a namířit objektiv na Data. Tlumočila Daro, která strávila hodně času v USA a umí skvěle anglicky. A tak jsem se seznámil s příběhem Karla Sulakauriho, který mě dojal svou složitostí, dramatem i krásou. Nevím, jestli ho dokážu nějak předat. Možná poslouží jen několik střípků.

Karlo opustil Gruzii, aby se stal loutkářem pod vedením velkého Sergeje Obrazcova. Obrazcov brzy rozpoznal jeho talent a poslal ho zpátky do Tbilisi, aby točil animované filmy. Těch natočil hned několik a řadí se mezi sovětskou klasiku dětského filmu: Bombora, Salamura (což je vážný a těžko zařaditelný hodinový film vycházející z díla básníka Dimitri Kipianiho), Loutky se smějí a jedinečný film nazvaný Pohádka v pohádce. Tyto filmy jsou bohužel k dispozici pouze v podobě rozmazaných kopií na YouTube, které objevíte pouze pokud umíte psát azbukou nebo gruzínsky. A s titulky rozhodně nepočítejte. Některé filmy by se ještě měly nacházet kdesi v moskevských archivech, ale nikdo neví, v jakém jsou stavu.

Problematických věcí na těchto filmech ale bylo víc. Sovětští aparátčíci hráli s loutkami podivné hry. Na konci každého natáčení je přímo před Sulakaurim zničili, aby mohli vykázat peníze na výrobu nových – většina z té sumy ale skončila v jejich kapse. Sulakaurimu se podařilo propašovat ven alespoň několik duplikátů. Celou řadu vzácných originálů mu ale rozřezali přímo před očima. Pak ještě jeho studio v Tbilisi zachvátil požár. S nasazením vlastního života zachránil Sulakauri loutky, jež dnes „žijí“ v jeho muzeu. Samozřejmě měl také problémy s cenzory. Sulakauri měl rád dvojznačné obrazy, jako byla třeba červená budova ve tvaru Kremlu, která byla plná klaunů. Co to asi tak mohlo symbolizovat? Když se ho na to ptali, jejich zcela oprávněná podezření odbýval s tím, že to je prostě dům klaunů. Přinutili ho přemalovat jej na bílo. Symbolika ale zůstala. Jindy zase Sulakauri vložil do filmu podprahový obrázek svatého Jiří. Na to mu ale přišli, když shodou okolností film zastavili zrovna na „špatném“ políčku.

Po pádu Sovětského svazu na začátku 90. let získala Gruzie nezávislost, ale prakticky okamžitě se propadla do občanské války. Brzy se boje rozšířily i na Rustaveliho ulici poblíž Sulakauriho domu. Sulakauri se jen bezmocně díval. Většina jeho díla už byla hotová. I tak ale cítil inspiraci k něčemu novému. Pracoval na tom více než rok. Toužil, aby boje utichly. Pracoval na svém mistrovském díle. Hotový film pak odnesl vyvolat. Právě když film procházel strojem, vypadl proud, což se v Gruzii v 90. letech stávalo často. Celý film byl zničen. Sulakauri se zhroutil. Vzdal se filmařiny a nic dalšího už nenatočil. Zmítal se ve vážných depresích. Pookřál pouze po narození vnoučat. Zemřel v roce 2000.

Jeho sbírka od té doby zůstala prakticky beze změny tam, kde ji zanechal. Pouze na ni usedal prach. A čekala na své znovuobjevení. Malé muzeum čas od času otevřelo. Teď už ale dlouho zůstává zavřené. Dnes už tam nejsou ani ty dveře, ani cedulka. Až jeho vnučka Daro, která v tom domě dnes žije, mi jeho poklady ukázala. Řekl jsem jí, že mě naprosto ohromily a že je mi ctí, že je smím vidět. Také jsem jí řekl, že musíme přepsat dějiny loutkové animace, protože v nich jméno Karlo Sulakauri musí zaznít. Čas, který jsem strávil s rodinou Sulakauriových, mě hluboce dojal. Byl jsem vděčný, že mě do svého světa pustili.

Když jsem dorazil na ulici Vazha-Pshavela, kde jsem bydlel, začal jsem hledat na internetu. Otevřel jsem si archivy Mezinárodního institutu loutkářství ve francouzském Charleville-Mézières. O Sulakaurim ani slovo. Ve Světové encyklopedii loutkových umění nic. Na Wikipedii nic. Na IMDb je zapsán jako Carlo (sic) Sulakauri. Asi ho měli za Itala. Prakticky nic tam o něm nebylo. Dokonce ani letopočty (1924–2000). Byl jsem plně rozhodnutý, že se o něm musí dozvědět i ostatní, a to zejména animátoři. Tento esej a moje fotografie jsou prvním krokem k tomu, aby se o něm mohl dozvědět celý svět. Možná jednou někdo sežene dost peněz na to, aby jeho filmy zachránil z hlubin moskevských archivů.

Dato mi o svém otci řekl ještě jednu věc, která vypovídá o všem. Když bylo Karlovi šest, navštívili jeho vesnici kočovní loutkáři. Pak odjeli a rodina si všimla, že Karlo zmizel. Prohledali celou vesnici. Nikde nebyl. Všichni o něj měli strach. Pak se ale ukázalo, že se Karlo schoval ve vozíku loutkářů zvaném budrugana, aby se připojil k jejich družině.

Loutkář 2/2021, s. 17–21.

Power, Byrne: Za tajemnými dveřmi

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás