Loutkar.online

: Sicilské marionety – opera dei pupi (zapsáno 2008)

Opera dei pupi (podrobně jsme o ní psali v čísle 2/2019, s. 14–15) vznikla na Sicílii počátkem 19. století a těšila se velké popularitě především mezi méně vzdělanými obyvateli ostrova. Loutky pro opera dei pupi se od jiných marionet odlišují jak repertoárem, tak svým mechanismem, způsobem manipulace, jevištní organizací a způsobem recitace.1 Sicilští loutkáři hrají marionetami příběhy inspirované především středověkou rytířskou literaturou, životy svatých i příběhy známých banditů, ale uvádějí i Shakespearovy hry. Dialogy her byly během představení z velké části improvizovány a náměty byly zpracovány převážně jako dlouhé cykly. Tato divadla často fungovala na rodinné bázi. Díky tomu, že byla představení hrána po několik po sobě jdoucích večerů, poskytovala pro místní komunity příležitost pro společenská setkání.

Hospodářské a sociální otřesy 50. let 20. století měly na tradici hraní se sicilskými marionetami značný dopad a ohrozily jeho samotné základy. Začátkem 50. let vyrostla rozmachem televize a levného kina loutkovým divadlům příliš silná konkurence a přiměla mnoho diváků, kteří dříve trávili večery v divadélkách, aby se vzdali této své poslední radosti, stejně jako se vzdali svého sicilského jazyka. V tomto okamžiku se octlo tradiční loutkové divadlo na samém pokraji záhuby.2 Proto vznikla Společnost za zachování tradiční kultury (Association per la conservazione delle tradizioni popolari), která se snaží zachránit nejen fyzické teatrálie, ale také zdokumentovat způsob hraní, aby se jeho znalost uchovala pro další generace. Jednu věc se už ale zachránit nepodařilo: publikum a dlouhou sérii jednotlivých pokračování. Nové publikum, složené převážně z turistů a školních dětí, vyžadovalo rychlý dějový spád a nebylo ochotno se znovu a znovu vracet do divadla. Loutkáři proto přišli s příběhy uzpůsobenými pro jeden večer, vybranými z nejoblíbenějších událostí, což byla téměř vždy smrt milovaného hrdiny nebo nenáviděného nepřítele. […] Tato novodobá představení nejsou improvizována, jako tomu bylo v případě dlouhých cyklů, ale aranžována a organizována. To loutkáři umožňuje pracovat velice rychle a ukázat v jednom večeru co největší množství jevištních triků: mága vyvolávajícího démony, zjevení ráje v okamžiku smrti hrdiny, bitvu s draky a jinými divokými zvířaty atd.3 Lapidárně je to shrnuto v charakteristice statku na stránkách Intangible Cultural Heritage UNESCO: Cestovní ruch přispěl ke snížení kvality představení, která byla dříve zaměřena pouze na místní publikum.4

Poznámky pod čarou:

1 Vibaek, J.: Sicilské loutky a Mezinárodní loutkářské muzeum Antonia Pasqualina, https://unima.idu.cz/janne-vibaek-sicilske-loutky-a-mezinarodni-loutkarske-muzeum-antonia-pasqualina/, cit. 13. 11. 2020.

2 Tamtéž.

3 Tamtéž.

4 Anonym: Opera dei Pupi, Sicilian Puppet Theatre, https://ich.unesco.org/en/search-00795?q=pupi ), cit. 13. 11. 2020.

Loutkář 4/2020, s. 12–13.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.