Rufina Bazlová je mladá výtvarnice, scénografka a ilustrátorka původem z Běloruska. Už během studií na KALD vynikala precizností, smyslem pro detail a pro materiál, s nímž pracuje. Mimo loutkové inscenace RAW, J+M (Drama Label) nebo Hodina modrých slonů (Studio Damúza) má za sebou i spolupráci s Divadlem Archa a Malým divadlem. Mimo divadlo se také věnuje politicky angažovaným výšivkám, které upoutaly v kontextu současné situace v Bělorusku pozornost domácích i zahraničních médií.
Vystudovala jsi obory ilustrace a socha a prostor na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni a scénografii na pražské KALD DAMU u Kristýny Täubelové. Jak vnímáš vztah výtvarného umění a divadla?
To je otázka, kterou si pokládám celou dobu. Ilustrace se přizpůsobují textu, zrcadlí ho. Podobně to vnímám i u komiksu. V divadle je ale všechno jinak. Když jsem se věnovala ilustracím, bylo všechno na mně, sama sobě jsem byla kritikem a celkový výstup byl pro mě rychlejší. Zatímco v divadle, obzvlášť v tom alternativním, se většinu času člověk domlouvá a dohaduje s celým týmem.
Byla pro tebe velká výzva dostat umění z plochy do prostoru?
Problém pro mě nebyl dostat „výtvarno“ do prostoru, ale do času. Než člověk pochopí, jak divadlo funguje a jaké principy má použít, aby byl celek funkční, čeká ho dlouhá a trnitá cesta.
Jak sis našla vztah k loutkám? Bylo to až na KALDu, nebo sis k nim cestu hledala už předtím?
Přiznám se, že když jsem ještě žila v Bělorusku, neměla jsem divadlo ráda. Nezajímalo mě. Když jsem ale odjela během studia v Plzni na Erasmus do Řecka, posílali nás pedagogové s fotoaparátem do ulic nasávat a užívat atmosféru. Měla jsem spoustu
času přemýšlet nad tím, co bych chtěla dělat, a tehdy jsem se rozhodla, že až se vrátím do Česka, začnu se o divadlo přece jen zajímat. Kamarádka mi doporučila kurz Blanky Josephové Luňákové pro cizince, který vznikl v rámci programu Plzeň 2015, kam jsem skutečně začala chodit. A co se loutek týče, baví mě hlavně výtvarně. Hodně mě k nim nasměrovali spolužáci z KALDu Edita Valášková a Šimon Dohnálek, s nimiž jsme – zatím neoficiálně – založili soubor Sleď pod kožichem. Když tvoříme společně, hodně diskutujeme a řešíme, aby loutky fungovaly jak pro herce, tak vizuálně a s vazbou na diváka.
Co vás spojilo?
Ve druhém ročníku jsme dělali pohádky: režiséři a scénografové vytvořili vlastní koncepty, odprezentovali je hercům a ti se pak přiřadili k projektům, které je zaujaly. Edita se Šimonem pak za mnou přišli s tím, že je dlouhodobě zajímá téma smrti, jehož se dotýkala i naše pohádka a že by chtěli vytvořit něco společně – tak vznikla paralelně inscenace RAW. Společná práce nás baví, i když to byla na začátku vlastně náhoda. Oba vědí, co od loutek potřebují, a dokážou to do inscenace vnést.
RAW se dotýká velmi citlivého tématu, které se odráží i ve zpracování loutek. Jak jsi hledala jejich vizuál? Máš obecně tendenci pracovat se silným tématem a vkládat ho do materiálu?
U RAW byla situace ještě o něco specifičtější, protože postavičky, které leží na nemocničních lůžkách, si vyrobili Edita se Šimonem sami. Další loutky jsme dodělávali podle toho, jaké emoce jsme chtěli v divákovi vyvolat. Snažili jsme se o abstraktnost a nekonkrétnost, aby si každý divák mohl do neotesaných a surových loutek vložit něco svého. Ale proces vzniku loutky se liší i podle instituce – ve velkých divadlech je to také často jinak.
Dala ti škola dostatek kontaktů pro to, abys měla po ukončení studia šanci v tvorbě pokračovat?
Člověk musí vědět, co chce dělat. Já osobně jsem kolísala mezi tím, zda pracovat s tvůrci, kteří moc nevědí, co od scénografie očekávají, a vše musí vznikat kolektivně, nebo s režisérem, který má jasnou představu a já jako scénografka pouze naplňuji jeho vizi. Myslím, že nejdůležitější je najít si tým, což se mi na DAMU podařilo.
Některé klauzurní práce z KALDu si pod sebe bere Drama Label a vyváží je do zahraničí – většina z nich jsou loutkové. Jak vnímáš postavení českého loutkového divadla v zahraničí? Je něco, čím zdejší loutky na mezinárodním trhu vynikají?
S inscenací RAW jsme jezdili do zahraničí hodně. Tvorba je tam úplně jiná, možná svobodnější, zajímavější, a to bezpochyby i vzhledem k financím, které jiné země nabízejí. Viděla jsem, že české loutkářství v zahraničí budí zájem. Je to možná i proto, že v jiných zemích si loutky často vyrábí sami herci, kteří nemají výtvarné vzdělání, nebo je naopak vyrábí výtvarníci, kteří nevědí, jak mohou fungovat na divadle a co k tomu potřebují. Na KALDu se vychovávají scénografové, kteří jsou zvyklí jednak cítit materiál, ale zároveň tvořit v týmu a být u inscenace už od jejího vzniku.
Svět se momentálně ocitá ve velmi zvláštním společensko-politickém období a situace tvého rodného Běloruska je v tuto chvíli jednou z mnoha krizí, jimiž svět prochází. Jak dění nazíráš z pohledu běloruské alternativní umělkyně?
Jsem z toho smutná. S kamarády jsme v Bělorusku pořádali festival Performensk, sháněli jsme finance a došlo nám to, že tam financování pro nestátní kulturu zkrátka není. Každý alternativní projekt je důkladně prověřovaný ministerstvem kultury a nikdo ze zámožnějších lidí a potenciálních mecenášů do nich nechce vkládat finance, aby se příliš nezviditelnil a náhodou neměl problém. Jediný člověk, který alternativní divadlo i ze zahraničí do Minsku dovážel, byl Viktar Babaryka, který je momentálně ve vězení. Hodně lidí proto Bělorusko opouští, veškerá kultura je kontrolovaná
Lukašenkovým režimem.
Chtěla by ses vrátit a svou tvorbou bojovat proti systému a útlaku?
Hodně o tom přemýšlím. Jenže dokud je v Bělorusku stávající režim, nemůžu. Tady mám kontakty a jistotu, že můžu dělat, co bych chtěla. I když vím, že to je potřeba. S RAW jsme se snažili udělat po Bělorusku tour, ale z většiny divadel nám ani neodpověděli, nebo nás odmítli. A bez podpory bychom to zkrátka finančně neutáhli. Kultura se v Bělorusku obecně moc nepodporuje a divadlo ze všeho nejméně. V návaznosti na současné dění se snažím vyjadřovat alespoň tady. Vytvářím výšivky, které vychází z běloruského folklóru, jejichž ornamenty v sobě odjakživa nesly významy a symboly. Je to historie zapsaná ve vzorech a já si řekla, že to, co se děje teď, jednou také bude historie a je třeba ji v ornamentech zaznamenat. Skrze výšivku se tak vyjadřuji k politické situaci. Po Bělorusku se mi stýská a takhle se alespoň můžu vracet ke kořenům, vypíchnout svou kulturu a odlišnost.
Loutkář 3/2020, s. 67–69.
10. 5. 2024
Divadlo jednoho Edy, Liberec
Medvídek Mojko
11. 5. 2024
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Válka světů
Jan Bílek (6. 5. 1949)
Ivan Nesveda (11. 5. 1959)
Vratislav Schilder (28. 5. 1939 – 30. 7. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS