Švecová, Veronika: Stačí málo a fantazie se rozjede

Kdyby existovalo encyklopedické heslo „autor loutkových her“, byla by vedle definice fotografie Víta Peřiny. Jeho hry se úspěšně hrají v divadlech napříč republikou a v meziročních anketách zdatně konkurují činoherním textům. V rozhovoru prozradil, kde čerpá inspiraci a jak vnímá svou roli dramaturga.

Ptát se vás čistě na práci dramaturga by byl pozoruhodný přečin, jelikož jste zároveň nejvýraznějším autorem loutkových her, zejména pro Naivní divadlo Liberec. Jak vypadá vaše psaní pro domovskou scénu? Přicházíte na první čtenou už s hotovým tvarem, nebo vzniká text až během zkoušení?

Ano, jedná-li se o inscenaci, založené na textu, mám ho na první čtenou hotový. Samozřejmě v něm pak škrtáme, upravujeme, to je klasika. Ale třebas naše „studiovky“ pro ty úplně nejmenší, které režíruje Míša Homolová, tam se jedná většinou o jakýsi rozepsaný scénosled, který teprve při zkoušení domýšlíme a rozehráváme. Finální scénář, často bezeslovný, vzniká až v této fázi a za velkého přispění herců a všech tvůrců.

Liší se to v jiných divadlech? Máte možnost konzultovat text, potažmo inscenační podobu i s „přespolními“ režiséry, kteří si u vás objednají hru?

Zas až tak moc se to neliší. Všichni ti přespolní režiséři jsou v naprosté většině kamarádi a vznik textu s nimi konzultuji úplně stejně, jako když píšu pro naše divadlo. Výjimkou jsou situace, kdy si někdo vezme můj již hotový text a požádá mě třeba o drobnou úpravu.

A do třetice, zkuste přiblížit, v čem spočívá činnost dramaturga, jestliže text k divadelnímu zpracování pochází od jiného autora.

Je známá věc, že dramaturgové loutkových divadel mají oproti těm činoherním jednu velkou nevýhodu, že nemají moc z čeho vybírat. Her pro loutky je k dispozici mnohonásobně méně než her činoherních, navíc ty hry stárnou výrazně rychleji, a především – hotové texty jsou většinou příliš spjaté s výtvarnými a technickými potřebami inscenací, pro které vznikaly. Takže dramaturg v současném loutkovém divadle není ani tak člověk, který vybírá, jaký text bude divadlo hrát.

Jaká je tedy role dramaturga v loutkovém divadle?

Je spíše iniciátorem či partnerem v debatě s osloveným tvůrčím týmem či autorem a řeší s nimi, jaké téma zpracovat, jakou knihu případně pro jeviště adaptovat, proč je či není daná látka vhodná pro loutky a pro konkrétní divadlo. Dále se podílí na následném vzniku textu, kdy by měl být pečlivým komentátorem každé verze scénáře, která pro inscenaci vzniká. Tuhle fázi mám osobně moc rád, když k ní dostanu příležitost dříve, než jde inscenace do výroby. A pak samozřejmě zásadní je dramaturgova úloha jako spolupracovníka režiséra při zkoušení, jeho druhé oko. To vše je tvůrčí proces, který mám moc rád a který se zásadně liší případ od případu.

Jak konkrétně se tento proces proměňuje? A podle čeho?

Například v závislosti na tvůrčím přístupu tvůrců, nebo podle toho, jaká je výtvarná podoba inscenace. Vysvětlím to na příkladu našich dvou posledních hostů – Anička Klimešová s Klárou Flekovou připravovaly Hvězdného posla, ale od začátku se pracovalo s tím, že finální scénář bude vznikat až na jevišti, že jeviště bude otevřené všem možným akcím, že se bude hrát s manekýny a hodně činoherně a že můžeme vymýšlet leccos až při zkoušení. Naopak nyní píše Boris Jedinák hru podle bajek o lišákovi Renardovi pro Martina Tichého, a jelikož se bude jednat o marionety v iluzivním kukátku, text musí být hodně konkrétně dotažený již před začátkem výroby, takže půl roku před první čtenou jsem už měl v ruce tři verze hry a každá další se vyvíjela i podle připomínek režiséra, výtvarníka a mne coby dramaturga.

V předchozích rozhovorech jste uvedl, že žádá-li si od vás nějaký režisér text, jste rád, když k objednávce připojí rovnou i nějaké zadání, motivační výzvu. Dokázal někdo přijít s úkolem, k němuž se vám nepodařilo najít cestu, nebo se vám vždy hned rozjela fantazie na plné obrátky?

Dříve než fantazie na plné obrátky se mi vždycky rozjedou oči šejdrem při pohledu do diáře, neboť to vzrušující inspirující zadání typu napiš mi něco o trampech bývá většinou doplněno lakonickou poznámkou do Vánoc. Ale vážně – nevybavuji si, že by se mi nějaké zadání vymstilo. Spíš jsem z některého sám vycouval v průběhu psaní z nějakých konkrétních důvodů.

Podělíte se o ty důvody?

Například Míša Homolová po mně léta žádala Šípkovou Růženku se slovy, že chce zjistit, co se dělo tou dobou, kdy Růženka spala. To byla přesně ta výzva, kterou mám rád. Přišel jsem s koncepcí, která ji nadchla, že by to byl takový historický exkurz do dvacátého století, které Růženka prospí. Hodilo se nám to i ke stému výročí založení republiky. Jenže jak jsem zároveň dramaturgem divadla a řeším jeho provoz, tak mně do vymýšlení tohoto textu, který nutně divácky cílil minimálně na druhý stupeň ZŠ, „hodil vidle“ Filip Homola s překrásnou inscenací Jsou místa oblíbená tmou. Ta vznikla neplánovaně a narychlo, coby změna programu za zrušený projekt. A já najednou neměl chuť do divadla přinášet další titul pro mládež. Téma – a tím i věkovou adresu – jsem se rozhodl posunout výrazně níž, byť tam ten motiv s historií na pozadí nakonec zůstal, ale ve výrazně menší míře, než jsme plánovali.

Jaké jiné výzvy vám utkvěly?

Z výzev, které mě příjemně zaskočily, a nakonec snad i inspirovaly, si vybavuju mnohé od Tomáše Dvořáka, například jeho přání – napiš mi něco o motorkářích. Anebo jeho syn Vojta nám u piva jednou zmínil, že v divadle pro děti nikdy neviděl nic o komárech a my s Tomem jsme hned zajásali. Někdy stačí málo a fantazie se rozjede. Tedy až po těch očích.

Ve své tvorbě se nevyhýbáte ani hrám pro předškolní děti, dokonce máte na kontě hru pro batolata. Jak se píše text pro inscenaci beze slov?

To je zase úplně jiná zkušenost, za kterou jsem strašně vděčný. Po pravdě – práce na bezeslovném scénáři typu Šššš. Šššš. Hůůů. Haf! je pro mě vlastně náročnější než napsat úplně původní konverzační komedii. Vymyslet bezeslovné, takřka bezdějové nic, které ale musí nutně mít silné téma a sdělení, jasně srozumitelné a loutkovými akcemi naplnitelné situace, zajímavé charaktery postav a musí být inspirujícím vodítkem pro výtvarníka, aby včas navrhl scénu, to je výzva z největších. Naštěstí je to vždy společná tvorba s Míšou Homolovou, Robertem Smolíkem a dalšími. A posléze při zkoušení s herci. A je obrovskou výhodou, když se právě s ostatními spolutvůrci můžete nad vývojem loutkové nonverbálky potkávat pravidelně a setrvale a celé to společně upéct.

Nepřehlédnutelný je váš vztah ke klasickým pohádkám, které však zpravidla obléknete do nového kabátu, dáte jim netradiční rámec. Jsou pro dnešní děti – případně pro vás – konvenční zpracování pohádek nuda?

Tak už slovem „konvenční“ si asi odpovídáte sama. Já osobně nesnáším manýrismus na divadle a takové to teď udělám něco strašně jinak, aby si všichni sedli na zadek. Ale stejně tak mě vůbec nebaví, když je něco očekávané. Jak pravil klasik Cimrman, divadlo je tu přece od toho, abychom se divili. Tak proč dětem převyprávět notoricky známou pohádku stejně, jak ji už znají? Jenom jí dáme nějakou naši konkrétní výtvarnou podobu, ale jinak se žádné velké divení konat nebude. Proto se velmi rád dívám na ty notoricky známé pohádky nějakou novou optikou. Ale zároveň se opravdu snažím, aby ten posun nepůsobil právě jako ta manýra a schválnost. Aby děti tu klasickou pohádku v tom novém hávu jasně rozpoznaly a užily si ji i takto nově – a třeba si ji pak porovnávaly s tou klasikou.

Ostatně na to, jak je v dnešní době čím dál tím náročnější divadlem konkurovat moderním technologiím a jiným atrakcím, jste rovněž upozorňoval v minulých rozhovorech. Jak – a jestli vůbec – proti tomuto trendu bojovat?

My máme v Naivním divadle na repertoáru na toto téma dokonce nezamýšlený dvojblok inscenací, které se vzájemně doplňují. Jedna je psaná René Levínským přímo na tělo teenagerům, tedy Řekl bych nějakej vtip a pak bych umřel smíchy, a je to o virtuálním světě, kterým děti dneska žijí, a o tom, jak se tomu všemu snaží porozumět jejich rodiče. A vedle toho hrajeme pohádkově-trampskou komedii O hodině navíc aneb Potlach v hustníku, a ta je určená menším dětem z prvního stupně. A je to v ní přesně naopak, postava otce se v ní snaží – zcela marně – přiblížit dnešním mobilním dětem, ale jelikož ty jeho jsou ještě malé, dokáže je – asi naposledy v životě – nadchnout pro dobrodružství a přírodu.

Jak by měl vypadat ideální dramaturgický plán loutkového divadla? A daří se se v běžném divadelním provozu tohoto ideálu držet?

V běžném divadelním provozu by paní produkční chtěla na podzim Budulínka, v zimě Perníkovku, na jaře Zlatovlásku a na konec sezóny bych si mohl vybrat mezi D-Š-B a Karkulkou. My máme obrovskou kliku, že náš ředitel, pan Doubrava, po nás nic takového nepožaduje, právě naopak. Žádný ideální dramplán v loutkovém divadle ale neznám. Vzhledem k tomu, co jsem již zmínil, tedy že loutkoví dramaturgové nevybírají ze zásobárny hotových textů, ale pracně bojují za vznik textů zcela nových, které se často rodí na poslední chvíli, tak nějaký konceptualismus v tvorbě dramplánů na jednotlivé sezóny opravdu nehrozí, z těchto ambic jsem vystřízlivěl hodně rychle. Takže se primárně samozřejmě snažíte, abyste v kontextu celé sezóny oslovili kompletní spektrum diváckých adres. Osobně jsem rád, když se podaří jednou za rok vytvořit i nějaký projekt takzvaně bokem, určený čistě večernímu publiku. Tyto projekty pro radost, čerpající z momentálního tvůrčího přetlaku v souboru, třebas pro nějakou jednu dvě reprízy ve studiu, jsou myslím strašně potřebnou duševní hygienou v divadle, které odehraje tři stovky představení ročně čistě pro děti.

Co je největší noční můrou dramaturga?

Nevím, jestli by měl mít dramaturg loutkového divadla vůbec nárok na nějaké profesní noční můry. Od toho jsou přeci jen závažnější profese. Nebo se ty můry týkají spíš entomologů. Maximálně mě napadají takové ty administrativní průšvihy. Opomenuté licence a vůbec oblast autorského práva. Nebo třeba proto, že u nás z velké části obsluhuji webovky a propagaci, tak jsem setrvale v napětí, kde si přehlédnu jaký renonc a dostane se to ven. A programy či publikace, které mám v divadle na svědomí, po vytištění zásadně ani neotvírám, abych tam nenarazil na nějakou chybu. Bohužel je za mě otvírají kolegové a hned mi vše bezodkladně hlásí.

A co je naopak splněný sen?

Splněný sen je, že mám zaměstnání, kvůli němuž netrpím nočními můrami. A coby dramaturg si nejvíce cením vzniku čistě původních věcí. Když pro naše divadlo napíše autor kvalitní, originální, nepodbízivý text, který je určený opravdu dětem a zároveň rovnocenně i jejich rodičům. Třebas mohu zmínit titul Babu a papoušek Petra Vodičky, to byl ukázkový příklad, kdy se to sešlo. A také si strašně libuju, když cítím, že tým, který u nás zrovna tvoří, dělá inscenaci pro děti s radostí a s hrdostí, dělá ji s nadhledem a dělá ji dobře.

Hádám, že většinou při psaní textu musíte mít na paměti předem danou věkovou kategorii diváků. Je to omezující mantinel?

Je to samozřejmě extrémně omezující mantinel, ale to slovo „omezující“ nevnímám negativně, spíš to vždy beru jako výzvu. A trefit to správně je myslím čistě záležitostí zkušeností, mých i režisérů, s nimiž nejčastěji spolupracuji – Tomáše Dvořáka a Míši

Homolové. Mám obrovskou kliku, že právě oni dva mají tvorbu pro děti tak rádi a nemají s ní problém. Tomášovou devízou jsou především inscenace takzvaně rodinné, od té třetí třídy výš, kdy už můžeme právě pracovat s humorem blízkým dospělým, Míša zase lyričností a poetičností svých režií nejlépe trefuje inscenace určené mateřinkám a začínajícím školákům. No a já ze zkušeností obou dvou čerpám už víc jak patnáct let a každou další inscenací se učím.

Má podle vás divadlo plnit vzdělávací či výchovnou funkci?

Určitě. Bavíme-li se o loutkovém divadle pro děti, tak pro ně je jeho návštěva často prvotní estetická a možná i etická výchova v životě. Loutkové divadlo navíc vychovává budoucí diváky divadel činoherních, to také stojí za to! Nebráním se ani čas od času pracovat přímo na edukativním typu představení, s Míšou Homolovou máme za sebou několik takových projektů, povětšinou na téma český jazyk. Ale musí to být inscenace s humorem, a především poučná, nikoliv poučující. To je pro mě asi hlavní premisa takového typu tvorby.

Neunavuje vás občas psát pro loutky? Přece jen tento typ divadla neunese příliš mnoho textu. Nemáte třeba nutkání se věnovat čistě prozaické literatuře, kde by slovo a práce s ním mohla dostat více prostoru?

Jestli mě unavuje psát pro loutky? Rozhodně. Jsem strašně unavený z psaní pro loutky. Ale kdybych psal pro činohru, budu ještě unavenější. Tam je vět! Tam je stran! Tam je postav! Tam je dějství! A próza? No to bych padl únavou už v první, nejpozději ve druhé kapitole. Zlaté loutkohry! Pepa: Bum tě! Karel: Jáuvajs! No, proč tuhle krásu zkoušet prózou?

V uplynulé sezoně se dramaturgie NDL hodně obracela k dramatizacím významných českých spisovatelů. Z jeviště zaznívá Mácha, Komenský i Petr Sís. To nejsou zrovna nejčastěji uvádění autoři v loutkových divadlech. Co vás vedlo k této volbě?

Sezóna tří literárních předloh, to se spíše náhodou sešlo a vtipně zrovna ve výroční sezóně divadla, které na adaptace dost „peče“. A když už někdy jdeme touto cestou, snažíme se, aby to právě nebyla žádná notorika. Malého prince v Naivním prostě neuvedeme. A například Máchova Pouť krkonošská byl vysněný titul našeho pana ředitele, který pro něj nadchl Filipa Homolu, a vznikl takový audiovizuální bonbónek, tradičně spojený i s Filipovou hudbou. A jméno Komenský se do Kabinetu zázraků dostalo až tři týdny před premiérou! My jsme pořád řešili styl jazyka několika málo slov, které v tomto našem divadelním úvodu o planetě Zemi pro malé děti zazní. A najednou výtvarník Honza Bažant zmínil, že většina našich témat je vlastně obsažená v Komenského Orbis pictus. A měl pravdu. Tak jsme ho tam trochu zpětně naroubovali. Padl tam Amos jak poklice na hrnec, a ještě to celé působí jako koncept. Co víc si přát? Miluju divadlo.

Loutkář 3/2020, s. 37–39.

Švecová, Veronika: Stačí málo a fantazie se rozjede

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás