Šaldová, Lenka: Od Kašpárka po Kukyho aneb Show bratří Formanů

Od Kašpárka po Kukyho aneb Show bratří Formanů

Pavel a Marie Jiráskovi začali v polovině 80. let budovat soukromou sbírku loutek zaměřenou především na rodinné a spolkové divadlo. V roce 1996 ji ve spolupráci s Moravským zemským muzeem v Brně poprvé výrazněji prezentovali na výstavě v Paláci šlechtičen. A od té doby vydali či spoluvydali několik pozoruhodných publikací, jež spojuje především zájem o loutku jako výtvarný artefakt, který je možný zkoumat i mimo divadelní kontext.

Text: Lenka Šaldová

Česká loutka (2008, Kant) tak má podtitul odborná obrazová publikace o výtvarném fenoménu české loutky, kniha Loutka a moderna (2011, Arbor vitae) podtitul vizualita českého loutkového rodinného divadla, spolkového divadla a uměleckých scén v první polovině 20. století jako osobitý odkaz avantgardních a modernistických snah českých výtvarných umělců. Jsou to krásné, exkluzivní, výpravné publikace opírající se o umělecké fotografie loutek i scénografie – stejně jako ta zatím poslední, Umění loutky (2019, Kant), ve které manželé Jiráskovi komentují vlastní sbírku.

Zaujetí pro výtvarnou podobu loutek promítl Pavel Jirásek coby scenárista a režisér také do televizního cyklu Česká loutka – nabízí v něm efektní záběry loutek z veřejných i soukromých sbírek, celky i detaily. Nicméně tentokrát s kunsthistorickým pohledem nevystačí, v sedmi půlhodinových dílech nahlíží české loutkářství z různých úhlů pohledu, sám v rozhovoru mluví o klíčových okamžicích vývoje, které jsou známy i v zahraničí a díky nimž získalo české loutkářství ochranu UNESCO v oblasti nehmotného dědictví. Je si vědom toho, že nelze obsáhnout všechny jeho peripetie a vývojové zvraty,1 zvláště když se kromě divadla věnuje i animovanému filmu a loutkám v televizi. Ano, každému z nás, kdo se loutkovým divadlem trochu zabývá, jistě v cyklu chybí nějaká témata a fakta. S podivem je třeba už to, že v souvislosti s kočovnými loutkáři nezazní jediné jméno řezbáře, jakkoli se tu řekne mnoho o jejich díle. Ve zlaté éře (míněna první republika) ani zmínka o tom, že právě v Československu byla založena první mezinárodní loutkářská organizace UNIMA. Poměrně málo se toho ostatně dozvíme také o tom, jaké umělecké ambice vlastně měly amatérské scény, které si v prvních desetiletích 20. století daly slovo „umělecké“ do názvu. A tak trochu to vypadá, že amatérské loutkové divadlo zaniklo ve chvíli, kdy se transformovalo do profesionálních scén. Leckteré jméno výtvarníka či režiséra zůstává utajeno, stejně jako leckterá klíčová inscenace. Mnohá, vlastně téměř všechna jména, jsou vyslovena jen jakoby mimochodem, mezi řečí. Téměř po celou dobu stranou zůstávají (snad s výjimkou dílu o těsně poválečném divadle) otázky dramaturgické…

Jistě je v tom do značné míry záměr. Zjevnou ambicí autora a jeho spolupracovníků je vypíchnout podstatné tendence: zaznamenat proměny loutkového divadla, divadelního stylu i organizačního modelu, vše v politicko-společenském kontextu. Nejde o portréty lidí ani portréty divadel. Nejde o vyčerpávající, souvislý výklad. Každopádně formát, který Pavel Jirásek zvolil, mu nic takového ani neumožňuje. Našel inspirativní historické nahrávky, k tomu si vypomohl rekonstrukcemi, které pro něj natočil soubor Buchty a loutky. Oslovil řadu lidí, kteří se loutkovému divadlu věnují – historiky, kritiky, umělce. A nechá je vyprávět: shrnovat fakta k určitému období, tématu, vzpomínat na inscenace, které viděli, nebo (méně často) na nichž se podíleli. Zvláště, a to zcela pochopitelně, se spoléhá na odborné znalosti Jaroslava Blechy, Niny Malíkové a Kateřiny Leškové Dolenské, ale za kamerou se vystřídalo hostů mnoho, jen namátkou Alice Dubská, Josef Novák, Michal Drtina, Milan Knížák, Jan Dvořák, František Vítek, Věra Říčařová, Lukáš Richter… Točilo se v různý čas na různých místech, aniž jeden zpovídaný věděl o druhém. A když Pavel Jirásek rezignoval na to, že by dořekl či uvedl jednotlivé sekvence v nějakém spojovacím komentáři, tak nemůže zabránit tomu, že se na jedné straně informace opakují, na druhé straně mnohé zůstane nedořečeno, na některé vůbec nedojde. Zazní spousta důležitých a zajímavých detailů, postřehů, ale těžko pevně držet nějakou vyprávěcí linku. Pavel Jirásek prostě diváka nikterak nevede za ruku, spoléhá na jeho pozornost a schopnost si z rychle se střídajících útržků informací a ukázek poskládat obraz o českém loutkářství.

Místo centrálního vypravěče jsou tu dva průvodci: Petr a Matěj Formanovi. Mají zjevně přitáhnout pozornost širšího diváctva a jejich lidové, jakoby spontánní mudrování kontrastovat se snahou „expertů“ precizně, věcně vykládat historické události. Formani se průběžně vyznávají z lásky k loutkovému divadlu – a chvílemi není nezajímavé sledovat, jak si pro sebe objevují jeho historii. Nicméně nevím, do jaké míry z nich měl nakonec Pavel Jirásek opravdu radost, protože svým osobitým viděním zrovna nepodporují jeho záměr ukázat, že české loutkářství ve svých vrcholných projevech mělo ambici vymanit se z okraje kultury. Petr Forman kontruje v první sekvenci: Mě na tom loutkovym divadlu nejvíc baví – to je vlastně žánr, kterej spíš považuju za takovej neoficiální, lidovej, upřímnej, takovej kus kumštu, kterej vlastně jde víc za lidma. Při vší úctě k bratřím Formanům, způsob, jak si před kamerou glosují historii českého loutkářství, mi připadá poněkud nesnesitelný. A ještě více scénky, kterými k výkladu nic moc nepřidají, jen na sebe strhávají pozornost: když inscenují rozhovor redaktora fiktivního pořadu Socialistický divák – divák budoucnosti se zelinářem či policistou, nahlídnou k výtvarníkovi Makoňovi, aby předvedli, že „je divnej“… Občas si neodpustí drobné invektivy – vůči současné výuce loutkářství či stálým divadlům. A velmi se Pavlu Jiráskovi divím, že je nechal zakončit cyklus podivným, pro mě nesrozumitelným, ale patrně vůči někomu konfrontačním sdělením: Je otázka, co vlastně způsobí to, když někdo na něco dostane relativně to, co potřebuje. Je otázka, jestli to, co děláme, nebo to, co dělají jiný lidi, co vzniká z jakýsi vášně nebo z jakéhosi vnitřního popudu lidí-umělců – lidí, co nemyslí jenom komerčně –, aby prostě to, že někdo má tolik, aby si moh’ dovolit všechno, jestli je to opravdu důvod, že pak vznikají ty nejlepší věci. A vo to de – vo ten balanc. Těžko říct, co si z toho všeho vezme televizní divák-laik. Snad se přece jen příběh českého loutkářství od Kašpárka po Kukyho – přes všechny výše uvedené pochyby rozhodně pečlivě a s odbornou erudicí skládaný z mnoha inspirativních rozhovorů a unikátních ukázek – za show bratří Formanových tak docela neztratil.

Poznámky pod čarou:

1 Více viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/12160206195-ceska-loutka/12409-rozhovor-s-pavlem-jiraskem/ (citováno dne 30. 6. 2020).

Loutkář 2/2020, s. 40–41.