Loutkar.online

Něudačina, Natálie: Animovaná studie lidské nedokonalosti

Bakalářský film Dcera Darii Kashcheevy, režisérky a zvukařky ruského původu a současné studentky katedry animované tvorby (KAT) na FAMU, vyvolal v loňském i letošním roce ve světě české kinematografie oprávněný rozruch. Intimní loutkový snímek o komplikovaném vztahu otce a dcery byl totiž ověnčen dvěma cenami na největším festivalu animovaného filmu v Annecy, vyhrál cenu na festivalu Sundance, získal studentského Oscara a byl posléze nominován i na toho „dospělého“ v kategorii nejlepší krátký animovaný film.

Tvorbu Kashcheevy lze bezpochyby zařadit k tomu nejlepšímu, co v současnosti na poli českého animovaného filmu vzniká. Autorské filmy studentů a absolventů KAT v poslední době zažívají nebývalý vzestup doma i v zahraničí – díky experimentování s různorodými animačními technikami a odvaze zpracovávat osobní témata, jež však mají univerzální přesah, se o těchto mladých tvůrcích čím dále častěji hovoří jako o zástupcích nové vlny českého animovaného filmu.

Dcera je toho zářným příkladem. Film střídá dvě časové linie: linii přítomnosti, v níž dospělá dcera navštěvuje svého nemocného otce, a linii vzpomínek, které sahají do nedávné minulosti i vzdáleného dětství. Zároveň je zde však přítomna třetí rovina s motivem ptáčete – symbolická rovina představ a snů, jež dává průchod potlačeným citům a ukazuje hrdinčiny skryté tužby.

Jedná se o vůbec první loutkový film, který systematicky využívá dynamickou, kvazi-dokumentární kameru, kdy se téměř v každém okénku pohybuje jak loutka, tak kamera. Kashcheeva se tímto postupem přiznaně inspirovala u renomované režisérské dvojice bratří Dardennů. Ve svižných scénách třesoucí se obrazy evokují ruční kameru, která jako by byla o krok pozadu za loutkou, při těch statických zas nepatrný pohyb kamery vytváří zvláštní chvění a posiluje emocionální napětí scény. Kamera jako by se v Dceři sama stávala postavou, jež pozoruje, co se kolem ní děje, a právě s jejímž pohledem se divák nejlépe identifikuje. Díky neustále pohybující se kameře loutky rovněž mnohdy působí jako živí herci. Hlavním zdrojem zdání života je však pohyb očí, jenž na jinak nehybném obličeji odráží veškeré emoce postav.

Náročná technika pookénkového přemalovávání očí se však vyplácí. Frekventované detailní záběry na němé tváře loutek prozrazují, že sebemenší pohled hrdinů má podstatný význam. Vzájemné odcizení otce a dcery je demonstrováno ustavičným vyhýbáním se pohledu toho druhého, dceřinu nejistotu a úzkost prozrazuje těkavý pohled ze strany na stranu, otcovu přemýšlivost a uzavřenost zase dlouhý a strnulý pohled. Zavřené oči pro změnu vyjadřují vnitřní uspokojení, úlevu či únik z reality. Kashcheeva ve svém filmu vykazuje nesmírné observační schopnosti, vynalézavost a cit pro detail, a to jak ve vztahu k autentickému zachycení sociálních interakcí a psychologie postav, tak i při zobrazování fikčního loutkového světa, jenž se blíží tomu skutečnému na mnoha rovinách.

Přestože loutky s dřevěno-kovovou kostrou působí vysoce stylizovaným dojmem, jelikož jsou inspirovány masopustními maskami a jejich povrch je vytvořen technikou papírmaše, právě ono vrstvení drobných kusů toaletního papíru na obličeji postav připomíná skutečnou lidskou kůži ve vší její nedokonalosti – s vráskami, zarudnutími, skvrnami i zhrublými výstupky – a umožňuje vhodně zachytit proces stárnutí. Autentické vzezření umocňuje pečlivý výběr široké škály rozličných textilních látek použitých na kostýmy (moderní džínová bunda dospělé dcery, modrý vlněný svetr otce, kožešinové kabáty a barevné hedvábné šátky účastnic karnevalu), na nichž se vyjímají záhyby a rozličné textury. A přestože je většina kulis vytvořena z kašírovaného papíru, řada povědomých výjevů (např. staré dlaždice v kuchyni, odřené dveře či osamělý zkroucený kaktus na okně) působí neobyčejně autenticky a výstižně evokuje skutečný svět. Na druhou stranu, hra s materiály nás rovněž zavádí do fantaskního světa dětské imaginace, v níž se dívenka může jednoduše proměnit v ptáka, jenž se schovává v proutěném hnízdě, a kus červené látky zase v louži krve. Nejpůsobivějším fantaskním okamžikem je pak scéna, v níž loutka otce v životní velikosti svírá v rukou maličkou loutku dcery v kostýmu ptáčka.

Neméně významná je realistická zvuková stopa filmu. Ta nás, podobně jako ve filmech Jana Švankmajera, pomocí frekvence, ozvěn, intenzity a hlasitosti vtahuje do atmosféry konkrétních scén a buduje napětí. Režisérčina letitá zkušenost se zvukovým designem je v Dceři poznat – použití nahrávek reálných ruchů zde neslouží jako pouhá zvuková kulisa, ale hraje důležitou roli při výstavbě narace. Upozorňuje diváka na mimoobrazovou akci a poskytuje mu částečný prostor pro vlastní interpretaci. Když sledujeme malou dceru v jejím pokojíčku, slyšíme přes stěnu, jak její tatínek v kuchyni rychle pochoduje a šoupe různými předměty, což poukazuje na jeho neustálou zaneprázdněnost. Hlasité tikání hodin a pípání EKG v nemocnici zase vyzdvihuje neúprosnost plynutí času. Prudké pískání zavírajících se dveří vlaku představuje dceřino razantní odmítnutí komunikace s otcem. Kashcheeva uděluje pozornost dokonce i dechu postav, díky němuž loutky působí o to živějším dojmem. Zvuk zde rovněž slouží jako vodítko k rytmizaci jednotlivých scén. Zatímco v dynamických scénách zobrazujících náhlé emocionální poryvy hrdinky převládají ozvěny a hlasité kombinace vícera ruchů (rychlé stoupání po schodech, chůze skrze karnevalový průvod či běh nemocničními chodbami ve snaze nalézt otce), klidnějším scénám, jež budují napětí a představují fázi určitého očekávání, vévodí čistý izolovaný zvuk.

Vzájemné propojení unikátních stylistických prostředků filmu ve výsledku utvářejí sevřenou animovanou mozaiku, která se stává manifestací autorčiny ambicióznosti, pracovitosti a oddanosti vlastní vizi. Dcera je nejen pouhou oslavou kreativního i významového potenciálu animace, ale i promyšlenou intimní studií charakteru člověka, jenž je ze své podstaty nedokonalý a chybující, a křehkých mezigeneračních vztahů, které se mohou zbortit při sebemenším nedorozumění. Bezbranným ptáčetem se ve výsledku stávají jak dcera, tak otec – oba jsou uvězněni v kleci svých potlačených citů a nevyřčených křivd. Kashcheeva ve svém filmu ovšem neztrácí víru v lidskou empatii, kterou vnímá jako jeden z nejdůležitějších rysů člověka a jako klíč ke vzájemnému porozumění a odpuštění.

Loutkář 1/2020, s. 82–83.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.