Slavíčková, Sarah: Člověk musí přežít depresi, aby mohlo přijít to lepší

Drobná a usměvavá režisérka a zvukařka Daria Kashcheeva při rozhovoru vytahuje z batůžku jednu z momentálně nejznámějších loutek současné české i světové kinematografie. Loutka dcery ze stejnojmenného filmu je svou velikostí o něco větší než panenka a vedle Dáši vypadá skoro jako její dvojče.

Daria Kashcheeva, pro kamarády a známé Dáša, se narodila v Dušanbe v Tádžikistánu. Po krátké době se však s rodiči přestěhovala do Moskvy. Bakalářské studium zasvětila hře na klavír na Moskevské hudební konzervatoři a to magisterské hudební režii na Moskevské hudební akademii sester Gněsiných. Pracovala také v několika divadlech včetně studentského divadla přidruženého ke slavnému MCHATu, kde u některých inscenací plnila funkci hlavní zvukařky. Zde se také seznámila s tamějším hercem a svým budoucím manželem a spolutvůrcem (podílí se zejména na střihu a scénáři) Alexanderem Kashcheevem. Oproti velké svobodě a prostoru pro kreativní činnost při studiích se však Dáša v divadle setkala se stagnací a nemožností dalšího uměleckého růstu. Naštěstí jí přišla nabídka vytvořit zvuk pro animovaný film. Seznámila se s animátory a ihned se jí zalíbila práce ve studiu, kde, podle jejích slov, celý den seděli ve tmě a šoupali na multi-plánu s plastelínou. Doma si poté zkoušela animovat mandarinky a banány. Cítila, že může skrze animovaný film vytvořit de facto z ničeho úplně nový svět. Alexander, který byl se svou profesí taktéž nespokojený, se začal zabývat dokumentárním filmem. Společně se dozvěděli o FAMU a o neplaceném studiu na této škole za podmínky, že se naučí česky. Z obrovské a přecpané Moskvy byli unavení a jejich existenční krize i touha studovat na jedné z nejlepších filmařských škol sílila. Dáša se na první pokus na katedru animované tvorby (KAT) nedostala, Alexander na katedru střihové skladby (KSS) ano. Celý rok se – už v Praze – zabývala kresbou, nikdy předtím totiž nekreslila. Po přijetí na FAMU posléze vytvořila několik animovaných filmů, které představují pestrou škálu různých animačních technik, např. kreslená Oáza (2017), animovaný dokument Praha očima cizinců (2017) nebo animovaný loutkový V popelnici (2017). Její film To Accept (2017), v němž zkombinovala techniku stop motion a pixilaci, dokonce vyhrál mezinárodní soutěž Nespresso Talents v Cannes. Nyní mluví celý kinematografický svět o jejím bakalářském filmu Dcera (2019), který tematizuje složitý vztah rodičů a dětí, konkrétně vztah otce a dcery. Dcera procestovala mnoho festivalů a získala řadu ocenění. Nejvýznamnější z nich jsou dvě ceny z největšího světového festivalu animovaných filmů ve francouzském Annency, vítězství v kategorii krátkometrážních animovaných filmů na americkém Sundance, Studentský Oscar 2019 a nominace na Oscara 2020 či cena za nejlepší studentský film na Českých lvech. Dáša kromě režie, hudby, scénáře a výroby kulis i loutek také animovala ve snímku všechny loutky a jako vůbec první rozhýbala v animovaném filmu i ruční kameru. Na čtrnáctiminutovém snímku pracovala zejména kvůli náročnosti pookénkové (stop motion) animace, při níž v jednotlivých záběrech pečlivě v řádu milimetrů pohybovala jak s kamerou, tak s objekty a loutkami, ale i postprodukce zhruba rok a půl. Jak už mnohokrát zmiňovala, film pro ni byl jakousi autoterapií.

Jedna z prací, které jsi na FAMU vytvořila, byl krátký animovaný dokument, tzv. anidoc, s názvem Praha očima cizinců (2017), jenž reflektuje pocity cizinců a zahraničních studentů, kteří u nás momentálně žijí a studují. Jaký máš ze života v Praze pocit ty? Setkala ses tady s nějakými negativními reakcemi? Například ohledně toho, že jako Ruska reprezentuješ Českou republiku na Oscarech nebo jiných mezinárodních festivalech?

Když jsem pracovala na projektu Praha očima cizinců, nebylo důvodem pro výběr tématu nějaké nutkavé trápení. Na konci druhého ročníku jsme měli zadání vytvořit animovaný dokument na téma město. Měla jsem několik nápadů, ale nejvíc mě zajímaly otázky, které jsem si sama kladla – co pro mě jako cizinku Praha znamená a jak ji vnímám? Tak jsem se rozhodla, že se na to pokusím odpovědět. Samozřejmě, že to pro mě bylo zajímavé také proto, že jsem v Česku nezažila jen příjemné momenty. Od lidí, kteří mě už dobře znali, nebo od lidí ze školy, jsem nikdy nic negativního nepocítila. Nicméně nepříjemní lidé jsou všude na světě. Když jsem mluvila s cizinci, kteří se do takových situací dostávali, viděla jsem, že záleží na tom, jak si člověk ty trpké poznámky bere. Jedna z respondentek byla neustále nešťastná, zdálo se jí, že ji jako Rusku všichni nenávidí. Druhá byla naopak nadšená, otevřená a přátelská. Při práci na tomto filmu jsem pochopila, že záleží právě na tom, jak se člověk na svět dívá, a i mně pomohl takové výpady ignorovat. Samozřejmě vím, jaké diskuse probíhají kvůli tomu, že jsem cizinka, ale zastupuji ve světě českou kinematografii… V Rusku bych možnost natočit podobný film vůbec neměla. Na FAMU mě nechali v ateliéru dva měsíce volně tvořit ve větším ateliéru, což mi hodně pomohlo, jinak jsem měla k dispozici téměř půl roku menší. Všem jsem za podmínky, které tady mám, moc vděčná. Chápu, že mají Češi vůči Rusům předsudky kvůli historii, ale neberu si je osobně a snažím se nevšímat si jich.

Tvoje dosavadní tvorba – např. Oáza (2017), To Accept (2017), nebo zmíněná Praha očima cizinců (2017) – je nejen kvůli využití rozdílné techniky velice rozmanitá. Vytvořila jsi kreslený film, anidoc či stop motion animaci objektů ve filmu V popelnici (2017). Proč sis pro Dceru zvolila loutky?

Pro dceru jsem si vybrala techniku stop motion, což znamená pookénkovou či fázovou techniku animace, kdy před kamerou – kterou jsem také animovala – v každém záběru hýbu nepatrnými posunky s loutkami či objekty, abych po spojení jednotlivých snímků vyvolala iluzi spojitosti, pohybu a akce. U filmu V popelnici se jednalo o tzv. ploškovou/papírkovou animaci, kde je pracovním prostředím stůl se skleněnou plochou, podle náročnosti animace se mohou přidávat další skla, a celá práce se snímá kamerou připevněnou shora. Takto upravenému stolu se říká multi-plán. Ve zmíněném filmu nebyly přímo loutky, ale objekty, které jsem animovala na vrstvách skla. První dva roky na FAMU jsme totiž jenom kreslili. Já jsem to před nástupem na školu upřímně řečeno moc neuměla. Ne že by mě kreslení nebavilo, ale měla jsem s takovými úkoly velké potíže. Když jsem dělala film V popelnici, cítila jsem, že to si opravdu užívám – práci se světlem, kamerou, objekty… Tak trochu se mi vrátily vzpomínky na předchozí práci v divadle. Při zkoušení inscenací jsem vždycky sledovala, jak magicky světlo na jevišti funguje. Když na podlaze ležel nenasvícený špinavý kufr, byl to jenom špinavý kufr. Když se ale dobře nasvítil, bylo z něj něco úplně jiného. Práce se světlem mě velmi inspiruje a baví mě sledovat, co všechno umí a jak dokáže předměty proměnit. To můžu realizovat a zkoušet právě v technice stop motion. Nebaví mě sedět celý den před počítačem a kreslit. Baví mě sahat na věci, být špinavá, vybírat si materiál… Při psaní scénáře k Dceři jsem si ještě nebyla úplně jistá, jestli zvolím animaci plochých postaviček, nebo loutek. Když jsem přišla s nápadem využít ruční kameru, tak se mi práce s loutkou stoprocentně potvrdila. U dalšího filmu u techniky stop motion sice zůstanu, ale chtěla bych tentokrát využít i herce. Experimentovat, střídat scény s loutkami a herci podobně, jak to dělá Jan Švankmajer, který je pro mě mimo jiné velkou inspirací. V Rusku jsem se na jeho filmy dívala s velkým obdivem a těšila se, že pojedu do České republiky, odkud tento geniální tvůrce pochází.

Jak vnímáš loutku jako médium, jehož prostřednictvím komunikuješ s divákem? Jaké jsou výhody i nevýhody jejího využití pro film? To se samozřejmě týká i animace ruční kamery, s níž jsi v Dceři tímto způsobem pracovala jako první na světě. V každém záběru se totiž pohybuje jak loutka, tak kamera.

Ve třetím ročníku máme povinnou loutkovou etudu. Každý si tedy práci s loutkami vyzkouší, ale ne každý to cítí. Moje spolužačka raději překreslí určitou fázi pohybu, já ji raději pečlivě naplánuji dopředu a následně zanimuji. V animaci loutek mě baví spontánnost, pohotovost při řešení jednotlivých titěrných změn a pohybů, improvizace. Loutka se sama nějak začne chovat a pohyby, které jsem sice dopředu naplánovala, jí pak nesedí, nebo se nakonec ani nedají provést. Práce s loutkou je vzájemná spolupráce. Skrze kameru jsem měla také možnost improvizovat, experimentovat a neustále zkoušet nové věci. Stačilo trošku změnit úhel, přiblížit, oddálit… To je jedna z velkých výhod oproti kreslené animaci, stejně jako to, že jsem nemusela výtvarně zjednodušovat. U loutky a stop motion jsem si vytvořila vizuální podobu postavy tak, jak se mi líbí, a dál už jsem s ní „jen“ pohybovala a nemusela řešit, jak je normálně zvykem, její neustále se měnící vizuální podobu.

Když si vytvoříš loutku a přes rok s ní pracuješ, vzniká asi docela intenzivní vztah, že? Kdy tě vůbec loutky začaly zajímat a fascinovat?

Na přijímací zkoušky jsem natočila animovaný loutkový film, protože jsem špatně pochopila zadání. Měla jsem poslat nějakou animaci, a tak jsem natočila krátký pětiminutový film s animací plastelíny. Pedagogové se hodně divili. Už tehdy mě bavila práce s předmětem. Pak ale přišlo zmíněné kreslení a já jsem myslela na to, jak mě bavil filmeček s plastelínou. Při práci na snímku V popelnici jsem si naštěstí tenhle pocit oživila.

V několika rozhovorech zaznělo, že je pro tebe Dcera jakousi autoterapií. Myslíš, že může tvůj film sloužit jako určitá forma terapie i pro diváky?

Myslím, že ano. Hodně cestuji po festivalech a diváci za mnou často chodí a pláčou. I starší lidé. Jednou za mnou právě takový starší pán přišel a říkal, že při promítání Dcery plakal kvůli svému tátovi. Také přišla jedna mladší maminka a říkala, že při filmu přemýšlela o svých dětech a jejich vztahu. Moje máma mi dokonce prozradila, že můj starší bratr, který má pět dětí a musí nejen kvůli nim hodně pracovat, řekl: Daria o mě natočila film, a byl z toho smutný. Doufám, že Dcera může divákům, stejně jako mně, pomoci pochopit složitý vztah rodičů a dětí a být i pro ně jakousi autoterapií. Náš vztah se po filmu zlepšil. Přestože jsme se o tom nikdy nebavili a nemluvili o tom, cítím to.

Když se ohlédnu za tvými předešlými filmy a jejich tématy – pocity jedinců mimo svou rodnou zemi (Praha očima cizinců), útěk z každodenního shonu (Oáza) – tak jimi autoterapeutické prvky prostupují a zároveň, alespoň na mě jako na diváka, působí velmi silně. Také jsou v závěru optimistické – plné naděje, víry v lepší zítřky a povzbuzení…

Po natočení Prahy i Dcery byly reakce docela podobné. Diváci mi psali, nebo mě odchytávali po promítání, že to, co viděli na plátně, znají a cítí to samé. Dramaturgie Prahy byla postavena na třech stádiích, která se odehrávají po příjezdu cizince do jiné země. První je nadšení, druhé jsou deprese kvůli nedorozumění a pocitu osamělosti, třetí je zlepšení a zakotvování – obklopování se kamarády, progres v jazyce atd. Když se zamyslím nad terapeutickým smyslem a účinkem filmu, tak by jeho poselství spočívalo nejspíš v tom, že je velmi důležité uvědomit si, že existuje naděje. Člověk musí přežít depresi, aby mohlo přijít to lepší. Ale musím se přiznat, že mým cílem opravdu není vytvářet terapii pro diváka, filmy spíš vytvářím pro sebe a pro vlastní terapii. Ale jestli to někomu funguje podobně, mám radost.

K filmu Dcera jsi vytvořila scénář, zároveň i hudbu, vyrobila jsi loutky z papírmašé i detailní kulisy… Je obdivuhodné, kolik jsi toho sama zvládla, nemluvě o tom, že jsi sama animovala kameru i loutky…

Nejzábavnější bylo asi vyrábění kulis. Na FAMU máme dílnu s pilou, kde jsem ji poprvé vzala do ruky. Musela jsem to všechno zvládnout sama, protože by mi to nikdo jiný neudělal. Naučila jsem se díky tomu spoustu věcí a byla jsem moc ráda, že jsem to nakonec zvládla se všemi prsty. S animací to bylo stejné. Využívala jsem záběry velkých detailů, a tak jsem si animování často trošku ulehčila. Pohyb kamery také některé nedokonalosti a nešikovnosti schoval. Například scénu běhu po schodech nahoru animace kamery zachránila a zakryla kostrbatou a ne úplně stoprocentní animaci loutky. Po Dceři jsem několik měsíců pomáhala na celovečerním loutkovém filmu Kristýny Dufkové. Přístup k animaci loutek ve snímku byl úplně jiný. Velké široké záběry, statická kamera a při chůzi po schodech záběr na celou figuru. To bylo strašně těžké a já pochopila, že animovat vlastně neumím. Byl to boj. Dělat to, co řekne režisér, a ne že si sama můžu udělat velký detail a ulevit si, abych v danou chvíli pohnula například jen rukama nebo prsty, jak jsem to dělala v Dceři. Při tomto procesu vzniku celovečerního animovaného loutkového filmu zevnitř jsem získala mnoho zkušeností a praxi pro svou přihlášku do magisterského studia.

Pokud vím, píšeš si scénáře sama a zatím si vždy vycházela z vlastních zkušeností, pocitů a potřeby se vyjádřit. Nelákala by tě adaptace cizí látky?

Ano, scénáře jsem si doposud vymýšlela sama. Jedním z důvodů byla nemožnost s někým spolupracovat, druhým intimnost tématu, které jsem si zvolila a které se mě velmi niterně dotýkalo. V nadcházejícím filmu ale na textu spolupracuji se scenáristkou a dramaturgyní. Píšeme společně, což je pro mě skvělé. Cítím, že se scénářem potřebuji pomoci. V Dceři teď zpětně nějaké problémy v dramaturgii vidím. Nic bych na filmu samozřejmě neměnila, ale vím, že například při tvorbě celovečerního filmu, o němž uvažuji, bych rozhodně chtěla pracovat se zkušeným scenáristou, nebo dokonce s hotovým scénářem, který by mě inspiroval. Myslím, že nejsem schopná a nemám potenciál na vymyšlení a napsání scénáře pro „celovečerák“, a to je pro takový film nezbytný základ.

Stalo se ti při natáčení Dcery, ale i předchozích autorských filmů, že ti naopak to osobní a intimní téma působilo problémy? Myslím ve smyslu emocionální náročnosti nebo odstupu.

Ano. Při tvorbě Dcery jsem byla hodně ponořená do svých myšlenek. Něčím mi ten příběh přijde dokonce až moc sentimentální, jelikož jsem ho po dobu vzniku prožívala bez odstupu. Proto hledám k dalšímu filmu inspiraci v knihách, příbězích a reálných událostech, aby to nebyly pouze moje zkušenosti, které se vyčerpávají. Stále ale platí to, že se mě téma musí dotýkat osobně.

Myslím, že jsi v Dceři kromě již zmíněného prokázala také talent rychle se učit, pohotově pracovat, a co se týče animace, také velkou zručnost. Neplánuješ vrátit se k divadlu a zkusit si animaci loutek a objektů tam?

V poslední době mě divadlo v přípravách filmu opravdu hodně inspiruje a obohacuje. Rozhodně neříkám ne, ale v dohledné době se tam vrátit neplánuji. Film mi oproti divadlu vyhovuje tím, že je to jakási konzerva, která se nikdy nezmění. Viděla jsme totiž, že první reprízy nové inscenace proběhly dobře, ale poté se začínala bortit. Režisér své dílo dál nekontroloval a nastal chaos. S tím bych měla problém, protože jsem velká perfekcionistka. Nejraději jsem, když tu konzervu v daný moment udělám tak, jak nejlépe dokážu.

Musím přiznat, že jsem viděla poměrně dost inscenací, které se hrají více než deset let a z nichž se tempo, kompaktnost a mnoho dalšího opravdu vytratily… Když se vrátíme zpět k Dceři, úspěchy jste s týmem sklízeli na mnoha zahraničních festivalech. Už je tato „festivalová“ šňůra už u konce? Co vás ještě čeká?

Dcera bude po festivalech cestovat i po celý rok 2020, ale nejspíš už beze mě, protože se potřebuji soustředit na další film. V září a říjnu jsem byla stále pryč, což bylo velmi náročné – navíc pro animátora, který rád sedí v tmavém pokojíčku. Najednou se po mě vyžadovalo hodně mluvení, setkávání s cizími lidmi… Mám ráda festivaly jako divák, dám si pět promítání denně a večer je vstřebávám. Když jedu s Dcerou, je to pro mě neskutečně psychicky náročné.

Jak se vůbec daří animovanému filmu v Rusku? A jak se tam daří Dceři?

O mém filmu se tam mluví hodně. Jedním z důvodů je kritička, která se už dřív zamilovala do zmiňované Oázy a mou tvorbu intenzivně sleduje. Něco o mně psala, pak viděla Dceru, dělaly jsme spolu rozhovor… Dcera také získala v Rusku několik cen a je tam zájem o její promítání. O mně se mluví jako o ruské migrantce, která natočila film v Česku a dostala se s ním do nominací na Oscara. Mimochodem, z Ruska se do tzv. short listu také dostal jeden animovaný film – snímek od režiséra Konstantina Bronzita. Ale pokud se ptáš na současnou ruskou animaci, neděje se skoro vůbec nic. Ambiciózní mladí tvůrci z Ruska raději odchází do Francie nebo do Německa, jako třeba animátorka Dina Velikovskaya, která tvoří opravdu krásné loutkové filmy, jež mě hodně ovlivnily a inspirovaly. Autorská tvorba se v Rusku potýká s omezeními a také velkými finančními problémy. Nejsou tam ani peníze na podporu prezentace domácí tvorby v zahraničí, takže pro mě vůbec nepřipadá v úvahu, že bych se do Ruska vrátila.

Kdo nebo co jsou tvoje inspirace?

Kromě zmiňovaného Jana Švankmajera je to určitě Jiří Barta. Když jsem se ještě o animaci příliš nezajímala, tak mě hodně inspirovala estonská animace a tvorba Matiho Kütta, který vytváří takové až freudovské loutkové filmy. Z poslední doby mě velmi ovlivnil francouzský celovečerní film Můj život cuketky od Clauda Barrase. Když jsem film viděla, tak jsem si opravdu řekla, že loutky umí ukázat emoce. To byl pro Dceru zásadní poznatek a další důvod, proč jsem loutku zvolila. Film jsem důkladně studovala a sledovala, jak v něm tvůrci pracují s očima, protože díky živé práci s nimi loutky ožívaly. V minulém roce mě také inspiroval hodně odvážný polský 3D snímek Acid Rain od Tomasze Popakula. Snažím se zkrátka sledovat, co se tvoří kolem mě a na festivalech.

Byly v letošních nominacích na Oscara nějaké další loutkové filmy?

I s mým celkově tři, což je skvělé. Jeden byl francouzský od Bruna Colleta, který se loutkovou animací zabývá přes dvacet let, další byl z Číny od režisérky Siqi Song, která je původem z Číny, ale film vznikl v CalArts, a tvůrkyně momentálně žije v Los Angeles – jednalo se o nádherný příběh, který tematizuje čínskou politiku jednoho dítěte. Další dva byly kreslené v produkci Pixaru a Sony. S ostatními režiséry a francouzskými distributory jsme konstatovali, že je obrovský pokrok, že jsou v nominaci tři loutkové animované filmy. Už tato skutečnost je velká výhra. Snad svojí tvorbou měníme přístup k animaci. Loutková animace totiž byla před pár lety vnímána jako zastaralá forma.

Nakonec ale vyhrál kreslený krátký film od Sony Pictures s názvem Hair Love, který ukazuje černošskou rodinku vypořádávající se s rakovinou, také se silným akcentem na vztah otce a dcery. Jak velkou roli hraje na Oscarech jméno a reklama?

Sony Pictures měly obrovské promo. Když jsme se dostali do nominací, tak nám všichni opakovali, jak důležitá oscarová kampaň je. Ale my na ni neměli rozpočet. Zavolal nám náš francouzský distributor a dopředu nás na možné scénáře připravoval. Film Hair Love totiž na své mediální publicitě pracoval čtyři měsíce a do reklamy vkládal obrovské peníze. V posledním kole Oscarů totiž hlasují všichni členové akademie, což je osm tisíc lidí. Na ten tzv. short list filmy vybírali jenom odborníci na animovaný film, což je v akademii zhruba pět set lidí. Ve finálním kole ale hlasovali i ti, kteří animovaný film moc neznají a neorientují se v něm. Také není podmínkou, aby všichni hlasující viděli všechny filmy, takže pak opravdu častokrát záleží na dobré reklamě. Na Oscarech jsme se setkali v mnoha členy akademie, odborníky na animovaný film, kteří nám říkali, že je podle nich Dcera něco nového a výjimečného. Ředitel Annency Marcel Jean mi dokonce říkal, že kam přijde, tam se o mém filmu mluví. Mám obrovskou radost z toho, když vím, že odborníci a lidé, kterých si vážím a mám je ráda, nám fandili a drželi palce. Na Oscarech jsem ale cítila, že ten systém není úplně zvládnutý a počítala jsem se vším.

Dcera naopak uspěla na největším a nejprestižnějším festivalu animovaného filmu na světě v Annency nebo Sundance, což je pro filmaře možná mnohem cennější, i kvůli odbornosti poroty.

Samozřejmě. Vůbec ale Hair Love nechci shazovat, sdělení příběhu je také silné, ale pro mě až příliš prvoplánové.

Sleduješ, co se děje ve světě loutkového divadla?

Moc ráda chodím na klauzurní festival KALD Proces. Mám na KALDu kamarádku Annu Romanovou, a ta mě vždycky zve na nové inscenace. Také chodím do Disku, ale přiznám se, že jenom na alternu. Naposledy se mi moc líbilo Moře klidu – zejména kvůli živé animaci a dobrému užití live cinema. Předtím než jsem přijela do Česka, jsem také měla předsudky, že je loutkové divadlo jenom pro děti. Když mě ale Anna začala zvát na Proces, pochopila jsem, že je to úplně něco jiného. Myslím, že loutkové divadlo má velký potenciál a dají se v něm vytvářet nádherné a neuvěřitelné věci.

Daria Kashcheeva (1986)

Narodila se v Dušanbe v Tádžikistánu, bakalářské studium hry na klavír však absolvovala v Moskvě, stejně jako magisterské v oboru hudební režie. Od roku 2016 studuje katedru animované tvorby na FAMU. Mezi její školní filmy patří např. Vítr správným směrem (2016), Oáza (2017), Praha očima cizinců (2017) a také její bakalářský snímek Dcera (2019), který získal několik ocenění – např. na festivalu v Annecy nebo Sundance, vyhrál také Studentského Oscara 2019 a dostal se do nominací na Oscara „dospělého“ v kategorii nejlepší krátký animovaný film. Byl oceněn také Cenou Magnesia za nejlepší studentský film na Českých lvech i Cenou české filmové kritiky.

Loutkář 1/2020, s. 78–81.

Slavíčková, Sarah: Člověk musí přežít depresi, aby mohlo přijít to lepší

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás