Slavíčková, Sarah: (Pře)žít jako divadelní profesionál

Kontinuální vývoj loutkového divadla kupředu, neustálé překvapování a posouvání hranic v experimentování s podobou loutky na profesionální platformě, již mimo svou almu mater, zprostředkovává dospělým i dětským divákům režisér a dramaturg Jakub Maksymov. Mladý, skromný, svědomitý, důsledný a snad i trochu neklidný tvůrce hovoří o svých začátcích a nových zkušenostech na pouti divadelní džunglí a o přežití v loutkářském oboru.

Začnu úplně od tvých počátků. Pokud vím, s loutkami ses poprvé potkal v ZUŠ v Jaroměři na literárně-dramatickém kroužku vedeném Jarkou Holasovou a poté jsi sklízel úspěchy na Loutkářské Chrudimi.

Ve spolupráci s Jarkou se mi povedlo vytvořit sérii menších projektů, které prošly vyřazovacími koly krajských loutkářských přehlídek, občas jsem za ně dostal nějakou cenu, občas doporučení na Hronov, ale tím ty úspěchy končily. Čistě statisticky vzato jsem byl lepší průměr.

Loutky a divadlo ale v téhle době ještě nebyly tvojí prioritou. Před maturitou ses rozhodoval, jestli půjdeš na jadernou fyziku, nebo na DAMU. To je dost kontrastní výběr.

Divadlo pro mě prioritou jednoznačně bylo. Jen jsem váhal, jestli se mu mám věnovat profesionálně. Ani poté, co jsem byl přijat na DAMU, jsem si nebyl úplně jistý, zda jsem zvolil správně. Ale to období váhání už je za mnou. Žádná zadní vrátka nemám.

A byly to nakonec loutky, které tě přesvědčily věnovat se divadlu a vybrat si právě studium režie na katedře alternativního a loutkového divadla pražské DAMU? Co pro tebe v tomhle věku loutky znamenaly – jestli tedy vůbec něco?

Můj výběr vysoké školy nejspíš nejvíce ovlivnilo to, s jakými pedagogickými osobnostmi jsem se během svého studia potkal. Studoval jsem na gymplu v Jaroměři, což byl žalostně nekreativní proces. Výuka většiny předmětů se sobě navzájem hrozně podobala. Velký důraz byl kladen na memorování a vznikalo jen málo příležitostí přemýšlet a tvořit. Ač jsem měl výsledky dobré, neměl jsem ke škole vztah. Bavila mě matematika a fyzika, vlastně všechny přírodní vědy, ale učitele-osobnost jsem potkal až na jaroměřské ZUŠce v literárně-dramatickém oboru. Byla to již zmiňovaná Jarka Holasová, velmi motivovaná, urputná a energická pedagožka. Měla o divadlo velký zájem, chtěla ho dělat dobře a posouvat se v něm. V Jaroměři jsem jiného podobně nastaveného učitele, který by byl živý a stále se vyvíjel, nepotkal. Bylo skvělé být vedle ní a jít loutkářskou cestou společně. Jarka byla tedy první důvod, proč jsem se loutkového divadla chytl. Druhým důvodem bylo hraní na divadelních festivalech, které mě v mých počátcích hodně motivovalo. Bavila mě atmosféra a lidi okolo. Taky mě bavila ta možnost vymyslet a vytvořit si vlastní malý svět, který funguje na určitých pravidlech…

Jarka Holasová pro tebe tedy byla zásadním životním i profesním mentorem a velkou inspirací…

Jarka je velká loutkářka, ač se nezabývá pouze loutkami. Loutku vnímá šířeji – pracuje například s objekty, využívá loutkářské principy v jiných divadelních formách, ať už si pod tím představíme cokoli. Byl jsem k loutkovému divadlu zkrátka vychovaný. Nevím, jestli bych vydržel tak dlouho u hereckého divadla. Co jsem na loutkovém divadle oceňoval a doteď oceňuji, je to, že tvůrci pracují s materiálem, kterým nejsou oni sami. Baví mě ta situace na zkoušce, kdy se s herci společně díváme na hmotu a tu zvnějšku formujeme, přemisťujeme, aranžujeme, animujeme…

Při tvém studiu na KALD DAMU se hodně mluvilo o inscenaci Thunder. Enter the Three Witches. a především o Tisíci tuctech v produkci Plata company, MIR.theatre a MikroMicro, s níž jste navštívili mnoho festivalů v ČR i mimo ni. Kdo nebo co jsou všechny tyto soubory?

Thunder. Enter the Three Witches. byla moje magisterská inscenace, která byla uváděna jednu sezónu v Divadle Disk, a Tisíc tuctů je zase moje bakalářská práce. Plata Company je náš nezávislý soubor, který nicméně momentálně funguje dost nepravidelně. Během vytváření a následného hraní projektu Tisíc tuctů jsme zjistili, že nám to dohromady nějak jde a že bychom spolu rádi udělali ještě něco. Začali jsme vyjíždět na festivaly, trávili hodně času společně. Potom jsem ovšem na rok odjel studovat do Gießenu na aplikovanou divadelní vědu, kterou tenkrát ještě vedl profesor Heiner Goebbels, a tím se nám v souboru poněkud přetrhla nit. Pokusili jsme se navázat již zmíněným projektem Thunder, ale ten se v lecčem od Tisíc tuctů lišil. Přibrali jsme několik dalších lidí do týmu a jeho zkoušecí proces byl značně bolavý. Vyjet s Thunderem na festival bylo navíc o mnoho složitější – především kvůli komunikaci s Diskem, ale i s širokým hereckým týmem – a to tak, že se nám nakonec vyjet vůbec nikam nepodařilo ani přesto, že jsme dostali řadu pozvání. Náladu v souboru neposílilo ani to, že Thunder nebyl Diskem přijat právě nejvřeleji. Vyšly na něj sice pěkné recenze, ale diváků chodilo málo. Teď nám už dlouho leží na stole Moby Dick. Koncept je vymyšlený, scénografie je takřka hotová, ale největší problém je se sejít. Teď po škole zjišťuji, respektive zjišťujeme, co to vlastně znamená (pře)žít jako divadelní profesionál. Jako režisér na volné noze mám různé projekty na různých místech a s tím spojenou spoustu přejíždění. Stává se mi, že třeba čtvrt roku v kuse nejsem v Praze. To se pak těžko navazuje…

Chápu ale dobře, že ústřední dvojicí, jádrem Plata Company jsi ty a Dominik Migač? (Rozhovor s Dominikem Migačem naleznete na straně XX.)

V Plata Company figuruje pět jmen: Dominik Migač, Eliáš Jeřábek, Štepán Lustyk, Milan Vedral a já. O jakési obnovení značky se snažíme v rámci projektu Prefaby, který jsme sice tvořili především já s Dominkem, ale na akustickém komponentu se podílel například i Štěpán Lustyk a Milan Vedral. Tak snad ten pokus dává trochu smysl.

A MIR.theatre a MikroMicro?

To je právě Dominikova „značka“ a platforma.

Jaký je vlastně váš vztah s Dominikem? Ty mu děláš dramaturga, on tobě dvorního loutkoherce, společně tvoříte ve zmíněných několik souborech…

Jsme spolužáci ze stejného ročníku KALD DAMU a teď spolu pracujeme už na pátém projektu. Něco nás k sobě rozhodně váže – možná je to právě láska k loutkovému divadlu a snaha hledat v něm nějaké nové formy a způsoby vyjádření.

Původně jsi uvažoval o studiu jaderné fyziky, možná se váš průsečík nachází také ve společném zájmu o techniku a technologie, jak je vidět i ve zmiňované inscenaci Prefaby (recenze vyšla v Loutkáři 4/2019, s. XX).

Dominik je z nás dvou ten technolog. Než se do čehokoli pustí, potřebuje domyslet všechny detaily. Pracuje jako filmový tvůrce. Vše si vymyslí, velmi pečlivě rozkreslí do storyboardu a pak podle plánu vytvoří. Do výroby mě nepustí. Zkoušení je až poslední fáze, která ani moc dlouho netrvá, neboť všechno už bylo vymyšleno. Na Dominikově projektu nejdéle zabere příprava – všechno chce vyladit a dotáhnout. Vychází z vizuálního komponentu. U tvorby Prefabů byla moje práce napasovat do těch betonových kostek nějaký obsah. Tím nechci říct, že jsme neměli předem dané téma. Ale bylo nutné vymyslet mikro-situace, které by byly sdělitelné těmi minimalistickými prostředky, které Dominik nastolil. Byla to až matematická práce. Když jsme to vymýšleli, připadal jsem si, jako bych luštil sudoku.

Co se týče Dominika jako herce, tak s ním pracuji moc rád. Má spoustu energie, všímá si detailů, které já přehlížím, nebo si je nechávám na konec. Já se naopak potřebuji co nejdříve prokousat k celku, který potom cizeluji. Dominik se ale dokáže pěkně zaseknout na jedné věci. Bývá to tedy zpravidla dlouhý a trochu otravný proces, ale jeho perfekcionismus prokazatelně přináší ovoce. Neslevuje ze svých požadavků. Je to velká osobnost a je výzva s ním pracovat.

Společně pracujete i v kladenském Divadle Lampion, kde jste nyní oba v angažmá…

S Lampionem spolupracuji externě. Máme s divadlem gentlemanskou dohodu, že bych měl mít jednou za rok pohostinskou režii. Ale Dominik je tam od nového roku hercem na plný úvazek.

Mimochodem nedávno měla v Lampionu premiéru tvá třetí inscenace Stín kapradiny. Jak vůbec souzníš s jeho dramaturgií a kolik zde dostáváš volnosti?

Myslím, že s dramaturgem Matoušem Danzerem souzníme, byť klade větší důraz na text, který já mám tendence podceňovat. V divadle více věřím tomu, co vidím, než tomu, co slyším. Matouš tohle umí kompenzovat. Stín kapradiny je Matoušův objev a já jej velmi rád přijal. Na dramaturgii Lampionu obecně se mi líbí, že má odvahu na to začít realizovat inscenace pro dospělé. Tento projekt plánují rozvíjet dlouhodobě a myslím si, že ze začátku budou nejspíš hodně narážet a bude zapotřebí velkého úsilí, aby se vybudovalo divácké povědomí, že do Lampionu stojí za to chodit i bez dětí na večerní představení. Celková dramaturgie je velice pestrá, v něčem možná nesourodá. To ale vychází z toho, že každou inscenaci vytvořil jiný režisér. Některé projekty jsou nadprůměrné, některé velmi dobré, některé slabší… To je ale nejspíše pro tento typ organizace divadla bez kmenového režiséra, který by kontinuálně určoval celkovou estetiku divadla, zcela přirozené a jinak to být nemůže.

Vnímáš přece jenom nějaké rozdíly mezi prací ve statutárních divadlech a na volné noze?

Na DAMU jsem za své studium zaslechl mnoho žehrání na statutární divadla, že jsou to nefunkční zkostnatělé instituce plné demotivovaných lidí. Je pravda, že každé statutární divadlo, s nímž jsem se zatím setkal, má své nepochopitelné podivnosti. Nikdy se mi však zatím nestalo, že bych například narazil na herce, kteří by neměli chuť tvořit, byli vyčpělí nebo demotivovaní.

A prostor pro experimentování je také srovnatelný?

To už trochu méně. Největší omezení vyplývá z toho, že si nevybírám diváckou adresu, ale navazuji na to, jakým způsobem a v jakém kontextu daná instituce funguje, což samozřejmě respektuji. Beru ohledy na to, pro jakého diváka inscenaci tvořím a v jakém divadle. Je jasné, že divadlo netvořím jenom pro sebe.

Minulý rok jsi hostoval v Bratislavském bábkovém divadle a nastudoval zde inscenaci Chronoškriatkovia (recenze vyšla v Loutkáři 4/2019, s. 42–43). Kde všude jsi už v zahraničí působil?

S Tucty jsme byli na třech zahraničních festivalech – v Bulharsku ve Varně, v Kragujevci v Srbsku a ve Švýcarsku v Badenu na festivalu Figura. Nyní plánujeme další „balkánskou tour“, která vypadá velice nadějně, máme už potvrzeno hraní v Chorvatsku a rozjednanou Černou Horu. Pro festival českého divadla v Paříži Na skok do Prahy jsem připravil projekt Malá úvaha o manipulaci. Jak se také ukazuje, moje práce často cestuje i nezávisle na mně. Inscenace Na vukovom tragu, kterou jsem dělal v loutkovém divadle v Novém Sadu, poletí například v květnu na festival ASSITEJ do Japonska, z čehož mám velkou radost.

Na podobných – nejen – zahraničních festivalech vás navíc zastupuje Drama Label (rozhovor se zakladateli viz na s.xx).

Ano, to je naše další platforma, o niž se starají produkční Adam Svoboda a Johanka Urbanová. Oba nás produkčně zaštitují už od Tuctů. Nechci mluvit za ně, ale domnívám se, že nápad založit Drama Label tak trochu vyplynul po jejich zkušenostech s výjezdy do zahraničí s Tucty a inscenací μSputnik.

Věnuješ se divadlu pro děti i dospělé. Jaká jsou podle tebe jejich specifika, rozdíly a úskalí?

Vždycky hodně přemýšlím o tom, kde, s kým a pro koho divadlo dělám. Thunder. Enter the Three Witches. byl školní projekt, tedy v rámci platformy, která by z principu měla být otevřena i těm nejdivočejším experimentům. Dovolil jsem si tedy experimentovat a riskovat hodně. Většina mé práce ve statutárních divadlech je však určena pro dětského diváka. U takovéto práce je potřeba velmi citlivě zacházet s jeho pozorností. Jde o to neustále nabízet nové podněty, ale také nezahlcovat atrakcemi. Na dětech každý hned pozná, jestli je představení baví. Jejich zpětná vazba je okamžitá a naprosto upřímná. Na děti působí divadlo jaksi víc napřímo. Bez rozdílu se však pokouším malému i velkému divákovi nabízet něco, co si může užít. Teď jsem uhodil hřebíček na hlavičku!

Jak to myslíš? V čem konkrétně?

Když jsem studoval u Heinera Goebbelse a někdo mu prezentoval komplikovaný koncept, z kterého nebylo jasné, co jím tvůrce zamýšlí, tak se vždy zeptal: Co si na tom mám užít? Myslím si, že o tom to je – vždy nabídnout něco, co divák může ocenit, za čím může jít. A vědět, co to je, je naprosto zásadní dramaturgické rozhodnutí při tvorbě jakéhokoli projektu. Rozhodně tím nemyslel, že se má tvůrce pokoušet diváka co nejefektivněji zabavit. Tím, co si divák má užít, může být i poznávání něčeho neznámého, nebo dokonce luštění složitých konceptů. Divadlo má být pro diváky výzva.

Jaká témata tě na divadle zajímají? V jednom rozhovoru jsi mluvil o tom, že raději než s divadelními hrami pracuješ s prozaickým texty, ale i ty pro tebe někdy bývají příliš svazující. Co chceš tedy divákovi, dětskému i dospělému, přinášet?

To je otázka, kterou si sám často kladu. Výběr tématu je pro mě složitý proces. Zkouším si vždy znovu odpovědět na to, jakou má divadlo roli ve společnosti. Hledám těžiště trojúhelníku, jehož jedním vrcholem je publikum, druhým tým lidí, s nimiž pracuji, a třetím jsem já. Byl bych rád, aby moje tvorba měla politický přesah, ale na druhou stranu se děsím toho, kolikrát v historii byli tvůrci angažovaného umění úplně vedle. Je nesmírně obtížné neopakovat klišé, která visí ve veřejném prostoru. Co se týče tvorby pro dětského diváka, považuji za nutné se věnovat univerzálním tématům. Hledáme totiž průsečík mezi zájmem pětiletého dítěte a mým. Jde o to najít motiv a téma, ve kterém si budeme schopni porozumět.

Jako první si vybíráš text, nebo se necháváš inspirovat vizuálním komponentem – scénografií, loutkami, materiálem?

Vždycky vycházím z nějakého narativního základu. Nyní už na třetím projektu velice úzce spolupracujeme se scénografkou Olgou Ziębińskou, taktéž absolventkou KALD DAMU. Vytvořím bodový scénář, pak se o něm bavíme a nějakým způsobem se nám začíná formovat scénografie. Reaguji na nápady a podněty od ní a až potom píšu dál. Snažím se o rovnocennou komunikaci a symbiózu.

Vrátím se ještě k tvému studiu na KALD DAMU. Nezdá se ti, že z této katedry loutky čím dál tím víc mizí?

Tohle kňourání nemám rád a podobné věty a stesky slyším pořád. Na KALD jsem přišel se zájmem o loutkové divadlo, ovšem ze všech stran jsem jenom poslouchal, jak mladí nemají o loutky zájem. Jestli jsem někdy o loutkovém divadle zapochyboval, tak to bylo právě na základě téhle loutkářské frustrace. Tohle žehrání je neskutečně demotivující pro ty, kteří loutky dělat chtějí, i pro ty, kteří by mohli, ale ještě to nevědí. Ano, katedra chce mít širší záběr, ale to je podle mě zdravé a dost možná nutné i z hlediska přežití samotného loutkového divadla jakožto současné divadelní formy. Lidé, kteří se chtějí zabývat loutkovým divadlem, mají možnost se jím zabývat hlouběji a zároveň se seznamovat i s tím, co se děje mimo něj. Moderní loutkář by se měl orientovat v tanečním divadle, konceptuálním umění, měl by chodit na výstavy…

Myslíš tedy, že je to čistě individuální a kdo o loutky zájem má, prostor i znalosti dostane?

Přesně tak. Chápu, když lidé začnou skuhrat, že u nás není žádná škola, která by udržovala řemeslo. Nicméně mám pocit, že z hlediska hraní s loutkou něco takového není příliš podstatné, pokud tedy nechceme dosahovat nějaké ekvilibristiky, kterou oplývá například Duda Paiva a Neville Tranter. Nevím ovšem, zda právě oni reprezentují následování hodnou cestu. Abych dosáhl nějaké přesnosti, nebo se naučil cítit temporytmus, nemusím ztrácet dlouhé hodiny tím, že si sedám s maňasem nebo navazuji marionetu. A kdo to vyloženě chce umět, ten si na to za chvíli přijde sám, i bez učitele. Mnohem podstatnější je mít k loutce vztah a umět ho k ní zaujmout na jevišti. Se scénografií je to ale asi trochu jiné. Proces výroby loutky je časově i materiálově náročnější záležitost a zde by nejspíš dávalo smysl, kdyby na katedře byla možnost nějakého intenzivního ročního kurzu řemesla pro studenty, kteří by o něco takového měli zájem. Co se ovšem týče herců a režisérů, myslím si, že platí, že čím větší přehled o současných divadelních formách mají, tím lépe pro ně i pro loutkové divadlo.

Na lednové Debatě pro loutky, která se věnovala tématu loutkového divadlo, padla poznámka o tom, že o loutkové divadlo není zájem a že nemá smysl. Co myslíš ty – je o tuto divadelní formu zájem a má ještě smysl?

Těžko se hledá odpověď na tak obecnou otázku. Má smysl divadlo a umění? Všechno je to na vodě. Člověk si ho musí hledat neustále. Pro mě loutkové divadlo smysl má. Můžu skrze něj navazovat na hlubokou a dlouhou tradici. Zároveň se jedná o formu, skrze niž můžu, a snad i nějak umím, vést dialog s divákem. Je to jakási částečně kodifikovaná forma. Díky tomu s herci nezačínáme úplně z nuly, ale pracujeme s nějakým rejstříkem, odrážíme se z určitého místa, máme z čeho vyjít. Loutky jsou mi blízké v rozvíjení metaforického myšlení. Nutí člověka vyjadřovat se nepopisně, čímž rozvíjejí fantazii. Ale neodvážil bych si tvrdit, že loutkové divadlo je lepší než například pohybové divadlo. Nejde o nic posvátného. Loutkové divadlo je jedna z alternativ a já jsem měl to štěstí, nebo smůlu, že jsem jím velice brzo načichl a nedokázal jsem, nebo jsem nechtěl, se ho zbavit.

Jakub Maksymov

V současné době studuje doktorské studium na KALD DAMU. Jako režisér a dramaturg na volné noze vytváří inscenace pro česká divadla (Malé divadlo, Geisslers Hofcomoedianten, Divadlo Lampion), ale také zahraniční (Bratislavské bábkové divadlo nebo Loutkové divadlo v Novém Sadu). Se svými spolužáky je spoluzakladatelem souboru Plata Company, s nímž navštěvuje mnoho českých i zahraničních festivalů. Ve své tvorbě experimentuje s materiály, objekty a loutkami.

Loutkář 1/2020, s. 72–75.

Slavíčková, Sarah: (Pře)žít jako divadelní profesionál

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás