Loutkar.online

Vondráková, Adéla: Debata pro debatu, loutky pro loutky

Debata pro debatu, loutky pro loutky

Patřím k té skupině lidí, která věří, že vše se dá vyřešit domluvou. Že slovo a potažmo diskuse jsou jedním z klíčových nástrojů člověka. Možná i proto mě víc než kdejaký horor děsí názorové výměny ve veřejném prostoru, které skutečnými diskusemi nejsou, protože si jednotlivé strany nenaslouchají a jen po sobě bezhlavě házejí floskulemi. Dalo by se tedy předpokládat, že budu ideálním divákem nového projektu studentů Katedry alternativního a loutkového divadla s názvem Debata pro loutky o sedmi jednáních. Jenže opak je pravdou.

Text: Adéla Vondráková

Debata pro loutky o sedmi jednáních je z teoretického hlediska těžko uchopitelný projekt na pomezí divadla, jehož cílem je rozproudit diskusi oproštěnou od všech zbytných přívlastků. V anotaci inscenace doslova stojí: Máme dost zbytečných lidských předsudků. Máme dost lidí, kteří už na základě vzhledu, nebo vzdělání hodnotí druhého člověka. Lidé nejsou schopni mluvit s druhými, aniž by si už dopředu tvořili názor na jejich myšlenky.

V praxi to znamená, že projekt nemá zafixovanou podobu a je primárně diskusí. S každou reprízou se mění téma, společně s ním pak samozřejmě i pět diskutujících hostů a moderátor. Diváci sice vědí, na jaké téma přišli, diskutující však neznají. Ti jsou navíc přiváděni na scénu v dlouhých černých kápích – takže to zpočátku vypadá jako iniciační ceremoniál nějaké sekty – a usedají za paraván. Aby byl systém dokonalý, ani samotní diskutující nevědí, kdo sedí za zbylými paravány, a promlouvají do mikrofonů, které jim zkreslují hlas.

Před pěti paravány stojí malé kukátkové jeviště, na kterém skrytí vodiči iluzivně vodí pět marionet vybraných pro konkrétní událost. Loutky se sice mezi reprízami obměňují, jejich propojení s tématem diskuse však není nijak výrazné – ale třeba při ekologické diskusi využili tvůrci loutky Broučků. V případě diskuse o loutkovém divadle, které se budu věnovat zejména, zasedly marionety bez nějakého bližšího určení: Drndálek, Vašek, Zrzka, Azura a Pivoňka.

Každý diskutující má přidělenou jednu loutku, kterou herci během jeho řeči animují. Tvůrci tak v podstatě využívají klasického rozdělené interpretace, nicméně předvádějí zejména to, jak se to dělat nemá. Dělené vedení je už samo o sobě v současném loutkářském světě přežitkem, zde navíc tvůrci narážejí na nedostatečnou techniku a překážky kladené samotnou inscenací. Předně, herci nikdy nevědí, kdo kdy promluví, a tak veškerá animace probíhá s drobným zpožděním. To je stejně frustrující jako sledování filmu se špatně načasovanými titulky. Formát diskuse je kromě toho pro loutky silně nevhodný. Herci v podstatě nemají co animovat. Loutky proto postávají, neurčitě rozhazují rukama, občas udělají krok a občas si sednou. A to je pro diváka celkem nezáživná podívaná – diskuse navíc trvá poměrně dlouho a herci nepůsobí dojmem, že by marionety měli zrovna v paži.

Pokud se tvůrci zaštiťují jakýmsi hledáním objektivity v diskusi, jejím odosobněním a jakousi neutralitou, nemohou v druhém plánu jakkoliv komentovat jednotlivé promluvy. Diskutující totiž loutky nevidí, nemají tušení, jakým způsobem je (bude) jejich promluva animována. Přitom animace řeči je choulostivá záležitost, protože herci hledají každou sebemenší příležitost ozvláštnit nedostatečný pohybový rejstřík loutek. A tak se stává, že loutky dělají nesmysly a herci jimi nepřímo komentují probíhající promluvu – respektive opatřují ji svými vlastními vykonstruovanými příznaky.

V diskusi o ekologii se například ozvaly salvy smíchu ve chvíli, kdy jeden z diskutujících uvedl, že nevěří ve změny klimatu a bude rád, pokud budou komerční aerolinie létat stejně jako doposud. V té chvíli totiž loutkový Brouček roztáhl krovky, nadšeně poletoval nad jevištěm a kopal nožičkami. Stejně tak si v diskusi o loutkovém divadle mohla jedna loutka sednout na klín druhé – to celé ve chvíli, kdy daní dva diskutující vstoupili do mírného názorového střetu.

Troufám si tvrdit, že takhle vstřícné ani neutrální prostředí pro debatu nevzniká a ani nikdy nevznikne. Nezávisle na tom, k jakému názorovému táboru člověk patří, je respekt a schopnost pozorně poslouchat klíčovým prvkem jakékoliv zdravé diskuse. A jedině zdravá diskuse může přinést i něco jiného než změť negativních emocí. Sami tvůrci se tímto přístupem dostávají do pozice těch, kteří brání vzniku objektivní diskuse (pokud vůbec něco takového existuje) a kteří podkopávají nohy svým vlastním hostům – což je, když už nic jiného, neetické.

Přiznám se, že důvod využití loutek v tomto druhu projektu je pro mne záhadou. O kvalitu loutkářské práce nejde, loutky tvůrcům život spíše komplikují, než aby něco přinášely. Pro přehlednost diskuse se skrytými účastníky by šlo využít množství jiných a méně náročných triků (třeba nasvícení). Marionety v tomhle případě zkrátka nejsou ničím víc než důkazem tvůrčí rozpačitosti.

Diskuse o loutkovém divadle proběhla v rámci klauzurního festivalu Katedry alternativního a loutkového divadla Proces, o to bylo překvapivější, že se tvůrci rozhodli uvést debatu krátkým filmem. Předložili divákům dokument, který vznikl pro potřeby UNESCO. Je určený pro vysílání naprostým laikům a musí být srozumitelný po celém světě. Jsem si celkem jistá, že na naší planetě existují lidé, kteří v životě neviděli marionetu. Stejně tak jsem si ale jistá, že je nepotkám na DAMU. Dokument si v sále vysloužil salvy smíchu – oprávněně, protože jeho tón zní na půdě KALD poněkud naivně. K smíchu to ale ve skutečnosti nebylo, protože tenhle film vybrali studenti vyšších ročníků KALD. Nevím, jestli jej použili proto, že jim samotným připadal přínosný, nebo proto, že diváky považovali pomalu za analfabety. Nevím ani, která z těchto variant je horší.

Vstup do diskuse, která začíná v podstatě zesměšněním probíraného tématu, je také poměrně problematický. Moderátor – pro večer s loutkovým divadlem jím byl Ludvík Píza – bude jen těžko zachraňovat situaci. Formát diskuse mu navíc notně ztěžuje práci, protože naslouchat a pohotově reagovat na zkreslené hlasy lze jen velmi těžko. Vést odbornou diskusi je navíc velký úkol a studenti v rolích moderátorů jsou takřka odsouzeni k nezdaru. Zde by studentům zřejmě prospěla užší spolupráce nebo konzultace s profesionály, případně studenty a pedagogy jiných oborů. Otázky do diskuse byly totiž těžko uchopitelné, návodné, nebo příliš široké a vágní, velmi laické (Jaký je rozdíl mezi divadlem a loutkovým divadlem?), nebo naopak doplněné sáhodlouhými a matoucími citacemi. Moderátor diskutující vyvolával jako ve škole a diskusi nijak nerozvíjel ani nekorigoval. Sveřepě se držel seznamu otázek na svém papíře. Z celé diskuse nakonec nebylo jasné, proč vlastně vznikla. Co bylo cílem, proč je třeba právě v tuto chvíli mluvit na toto téma?

Během první poloviny se ke slovu dostávají za pomoci nesouvisejících otázek diskutující. Diváci se sice mohou také přihlásit o slovo, příliš to ale nedělají. V druhé polovině se zbývající diváci s hosty sesednou do kruhu a společně mají reflektovat předchozí dění. Druhá polovina je svým pojetím vysloveně bizarní a definitivně potvrzuje, že základním problémem tvůrců je neschopnost formulovat svá očekávání, požadavky, cíle, důvody, proč se do projektu pustili. (Ty by jim zřejmě také pomohly vyjasnit vhodný inscenační klíč.) Pět odborníků – o loutkách diskutovali Nina Malíková, Kateřina Prášilová, Michal Drtina, Filip Homola a Miki Kirschner – má na závěr formulovat určité poselství pro budoucí generace. Jenže jediným pevným bodem je sousloví loutkové divadlo. Přesto, že se tvůrcům podařilo sezvat lidi, kteří o loutkovém divadle, jeho historii, současnosti, teorii i praxi mohou poučeně mluvit hodiny a hodiny, diskuse se nakonec definitivně rozplyne do neurčita, zůstávají z ní jen kusé výkřiky bez spojitostí a hloubky. Bez otázky totiž odpověď neexistuje.

Viděla jsem jen málo inscenací, kde se autorský záměr natolik míjel s realitou. Studentům se vlastně podařilo vytvořit přesný opak toho, po čem v anotaci volají. Je to škoda, protože experiment a aktivismus k vysoké škole typu DAMU patří. Experiment pro experiment ale zpravidla nic nepřináší a s aktivismem je to stejné. Dramaturgie je totiž věc, kterou je třeba si hýčkat nejen v divadle, ale i mimo něj. Ostatně, to by mohlo být tím poselstvím dalším generacím.

Divadlo Disk, Praha (KALD DAMU)

Debata pro loutky o sedmi jednáních

Koncept: Kateřina Císařová, Štěpán Gajdoš; scénografie: Louis Traore; hudba: Néro Scartch; loutkovodiči: Edita Valášková, Šimon Dohnálek, Adam Páník, Matouš Fendrych, Matěj Šumbera, Radka Caldová, Štěpán Lustyk; pedagogické vedení: Jiří Havelka

Premiéra 14. prosince 2019 v Divadle Disk, psáno z reprízy 29. 1. 2020.

Loutkář 1/2020, s. 66–67.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.