Na Švestkovém dvoře v jihočeských Malovicích se tandem umělců – performer Jakub Štourač společně s italským hudebníkem Eliim Morettim – pustil do adaptace modernistické básně od Thomase Stearnse Eliota The Wasteland z roku 1922, v překladu uváděné jako Pustina či Zpustlá zem.
The Wasteland je symbolistní báseň členěná do pěti částí. Eliot ji napsal především volným veršem v reakci na hrůzy první světové války. Pojednává o bezmoci lidského osudu, o nemožnosti navázat mezilidský kontakt, o životě i o smrti. Zároveň mísí profánnost s přírodními jevy a je v ní také zakódováno neustálé očekávání naděje. Stejně jako je tato báseň schopna skrze užitou symboliku vyvolat ve čtenáři nejrůznější emoce od rozpolcenosti a prázdnoty až po prchavou naději v lepší budoucnost, i audiovizuální performance s názvem Pustina cílí především na divákovo emoční prožívání.
Hlavní a jediný aktér Jakub Štourač se stylizuje do role mýtického převozníka Tirésia balancujícího mezi životem a smrtí, světem a podsvětím, ženskou a mužskou existencí. Jde ale pouze o výchozí situaci, performance se nezaměřuje na traktování příběhu, ale spíše na hudební a pohybové sdělení. Právě svými precizními a přesně načasovanými pohyby celého těla s prvky scénického tance Štourač skvěle vystihuje pochmurnost poválečné atmosféry, pramenící z Eliotovy básně, i netěšenou situaci dnešní. Atmosféru zmaru, bezmoci a vyprázdněnosti také silně podmiňuje a podtrhuje hudební složka, jež udává rytmus i dynamiku celé performance. Moretti využívá především mixážního pultu, ale také se obrací k primárnosti zvuků – např. šum zavěšeného rozhoupaného mikrofonu nad prázdnou skleněnou nádobou, brnkání na strunu nebo bubnování. Tyto zvukové elementy pak společně s výkonem performera tvoří hudebně-pohybovou symbiózu.
Právě skleněná nádoba je rámcem celé performance. Na začátku je slyšet jen znepokojivý zvuk mikrofonu letícího nad nádobou, v úplném závěru pak performer bere visící mikrofon do rukou a pomalými rozvážnými pohyby se jím dotýká celého svého těla. Ozývá se podobný šum jako prvně ze sklenice, aby demonstroval analogii vyprázdněnosti lidského nitra.
Performance, v níž absentuje slovo, je postavena na pohybu a hudbě. Právě díky užití jednoduchých zvuků v kombinaci pohybem a nevelkým množstvím materiálu a rekvizit umělci dosáhli maximální působivosti, přímé komunikace s divákem i emočního prožívání. Na scéně se pracuje pouze symbolicky a rekvizity spíše jen dotvářejí kolorit inscenace. Jsou využity víceúčelově a za hlavní prvek se dá považovat velký osvětlený kvádr, s nímž performer manipuluje a přestavuje ho. Nejdříve z něj vyzařuje ostré, zářivě bílé světlo a postupně se jeho intenzita tlumí, což symbolizuje nejen celkovou vyprahlost země a úpadek společnosti, ale zároveň to lze vykládat i jako naději a očekávání lepšího života či míru. Ostatně i v samotné básni T. S. Eliota je zmiňována absence přirozeného slunečného světla; autor hovoří pouze o světle ze svícnu či ohně. Tma obklopující zemi v básni je tematizována i v performance a postupně obepíná a zahaluje i celý hrací prostor. Scéna je zaplněna staromódními botami evokujícími lidské oběti či dozvuky válek. Jedním z působivých momentů je skládání těchto dámských i pánských bot na osvětlený kvádr a později jsou vytočeny blíže ke světlu, což lze opět považovat za metaforu neschopnosti odejít za něčím lepším.
Samotný symbol pustiny v performance nabízí několik interpretací: pustina jako vyprahlost duše a neschopnost komunikace; to je ztvárněno prostřednictvím kusu dřeva, s nímž performer manipuluje, upíná se k němu, ale zároveň ho odstrkuje a neustále na něj bezvýsledně naráží. Také jako pustina-symbol emoční plochosti a odosobnění. V tento moment na sebe Štourač bere podobu ženy a křečovitě se převléká do ženských šatů, poté si oblékne huňatý zaprášený zimník a pomocí pohybů vystihuje, jak ho kabát svazuje a svírá. Tato oscilace mezi ženstvím a mužstvím ztvárněná převlékáním lidských tváří evokuje vedle depersonalizace i pokrytectví a prázdnotu člověka, který zapomíná, kým doopravdy je. A nakonec pustina jako symbol Země a přírody – jeviště je pokryto pískem, jenž ještě posiluje dojem sucha a vyprahlosti.
Poslední část básně The Wasteland nazvaná Co říkal hrom tematizuje čekání na déšť. Symbol nepřicházejícího blesku je paralelou k nepřicházející naději a místo hromu, který je metaforou spásy, přetrvává deziluze a nicota. Ani v performanci nedochází k žádným zásadním změnám. Naděje postupně umírá, stejně jako hlavní protagonista. Ve vzduchu visí množství emocí, ale i otázky, zda je možné, aby přišla nějaká spása pro nás i pro společnost, pro Zemi, nebo zda i v nás a kolem nás zbude nakonec jen velká pustina…
Švestkový dvůr, Malovice
T. S. Eliot: Pustina
Režie, koncept, scénografie, performer: Jakub Štourač, hudba: Elia Moretti, choreografická spolupráce: Sara Bocchini, hudební asistence: Martin Ožvold, light design: Jiří Šmirk
Psáno z premiéry 26. 10. 2019.
Loutkář 1/2020, s. 64–65.
10. 5. 2024
Divadlo jednoho Edy, Liberec
Medvídek Mojko
11. 5. 2024
Divadlo DRAK, Hradec Králové
Válka světů
Jan Bílek (6. 5. 1949)
Ivan Nesveda (11. 5. 1959)
Vratislav Schilder (28. 5. 1939 – 30. 7. 2014)
Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.
Twitter
RSS