Loutkar.online

Kozlová, Kristýna: Pusto kolem i v nás

Na Švestkovém dvoře v jihočeských Malovicích se tandem umělců – performer Jakub Štourač společně s italským hudebníkem Eliim Morettim – pustil do adaptace modernistické básně od Thomase Stearnse Eliota The Wasteland z roku 1922, v překladu uváděné jako Pustina či Zpustlá zem.

The Wasteland je symbolistní báseň členěná do pěti částí. Eliot ji napsal především volným veršem v reakci na hrůzy první světové války. Pojednává o bezmoci lidského osudu, o nemožnosti navázat mezilidský kontakt, o životě i o smrti. Zároveň mísí profánnost s přírodními jevy a je v ní také zakódováno neustálé očekávání naděje. Stejně jako je tato báseň schopna skrze užitou symboliku vyvolat ve čtenáři nejrůznější emoce od rozpolcenosti a prázdnoty až po prchavou naději v lepší budoucnost, i audiovizuální performance s názvem Pustina cílí především na divákovo emoční prožívání.

Hlavní a jediný aktér Jakub Štourač se stylizuje do role mýtického převozníka Tirésia balancujícího mezi životem a smrtí, světem a podsvětím, ženskou a mužskou existencí. Jde ale pouze o výchozí situaci, performance se nezaměřuje na traktování příběhu, ale spíše na hudební a pohybové sdělení. Právě svými precizními a přesně načasovanými pohyby celého těla s prvky scénického tance Štourač skvěle vystihuje pochmurnost poválečné atmosféry, pramenící z Eliotovy básně, i netěšenou situaci dnešní. Atmosféru zmaru, bezmoci a vyprázdněnosti také silně podmiňuje a podtrhuje hudební složka, jež udává rytmus i dynamiku celé performance. Moretti využívá především mixážního pultu, ale také se obrací k primárnosti zvuků – např. šum zavěšeného rozhoupaného mikrofonu nad prázdnou skleněnou nádobou, brnkání na strunu nebo bubnování. Tyto zvukové elementy pak společně s výkonem performera tvoří hudebně-pohybovou symbiózu.

Právě skleněná nádoba je rámcem celé performance. Na začátku je slyšet jen znepokojivý zvuk mikrofonu letícího nad nádobou, v úplném závěru pak performer bere visící mikrofon do rukou a pomalými rozvážnými pohyby se jím dotýká celého svého těla. Ozývá se podobný šum jako prvně ze sklenice, aby demonstroval analogii vyprázdněnosti lidského nitra.

Performance, v níž absentuje slovo, je postavena na pohybu a hudbě. Právě díky užití jednoduchých zvuků v kombinaci pohybem a nevelkým množstvím materiálu a rekvizit umělci dosáhli maximální působivosti, přímé komunikace s divákem i emočního prožívání. Na scéně se pracuje pouze symbolicky a rekvizity spíše jen dotvářejí kolorit inscenace. Jsou využity víceúčelově a za hlavní prvek se dá považovat velký osvětlený kvádr, s nímž performer manipuluje a přestavuje ho. Nejdříve z něj vyzařuje ostré, zářivě bílé světlo a postupně se jeho intenzita tlumí, což symbolizuje nejen celkovou vyprahlost země a úpadek společnosti, ale zároveň to lze vykládat i jako naději a očekávání lepšího života či míru. Ostatně i v samotné básni T. S. Eliota je zmiňována absence přirozeného slunečného světla; autor hovoří pouze o světle ze svícnu či ohně. Tma obklopující zemi v básni je tematizována i v performance a postupně obepíná a zahaluje i celý hrací prostor. Scéna je zaplněna staromódními botami evokujícími lidské oběti či dozvuky válek. Jedním z působivých momentů je skládání těchto dámských i pánských bot na osvětlený kvádr a později jsou vytočeny blíže ke světlu, což lze opět považovat za metaforu neschopnosti odejít za něčím lepším.

Samotný symbol pustiny v performance nabízí několik interpretací: pustina jako vyprahlost duše a neschopnost komunikace; to je ztvárněno prostřednictvím kusu dřeva, s nímž performer manipuluje, upíná se k němu, ale zároveň ho odstrkuje a neustále na něj bezvýsledně naráží. Také jako pustina-symbol emoční plochosti a odosobnění. V tento moment na sebe Štourač bere podobu ženy a křečovitě se převléká do ženských šatů, poté si oblékne huňatý zaprášený zimník a pomocí pohybů vystihuje, jak ho kabát svazuje a svírá. Tato oscilace mezi ženstvím a mužstvím ztvárněná převlékáním lidských tváří evokuje vedle depersonalizace i pokrytectví a prázdnotu člověka, který zapomíná, kým doopravdy je. A nakonec pustina jako symbol Země a přírody – jeviště je pokryto pískem, jenž ještě posiluje dojem sucha a vyprahlosti.

Poslední část básně The Wasteland nazvaná Co říkal hrom tematizuje čekání na déšť. Symbol nepřicházejícího blesku je paralelou k nepřicházející naději a místo hromu, který je metaforou spásy, přetrvává deziluze a nicota. Ani v performanci nedochází k žádným zásadním změnám. Naděje postupně umírá, stejně jako hlavní protagonista. Ve vzduchu visí množství emocí, ale i otázky, zda je možné, aby přišla nějaká spása pro nás i pro společnost, pro Zemi, nebo zda i v nás a kolem nás zbude nakonec jen velká pustina…

Švestkový dvůr, Malovice

T. S. Eliot: Pustina

Režie, koncept, scénografie, performer: Jakub Štourač, hudba: Elia Moretti, choreografická spolupráce: Sara Bocchini, hudební asistence: Martin Ožvold, light design: Jiří Šmirk

Psáno z premiéry 26. 10. 2019.

Loutkář 1/2020, s. 64–65.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.