Loutkar.online

Švecová, Veronika: Co se děje v Mostě?

Co se děje v Mostě?

Ať už před kýmkoliv zmíníte název města Most, málokdy se vám poslední dobou dostane jiné reakce než hlášky Dycky Most! z populárního seriálu České televize. Ale kromě zprofanované hospody Severka se v tomto městě na severozápadu Čech nachází i divadlo pro děti a mládež – Divadlo rozmanitostí. Přemýšlí-li někdo, kam vyrazit za divadlem, nebude, řekněme si to na rovinu, pravděpodobně Most patřit mezi top destinace. Ale hned po prvním divadelním výletu mi bylo jasné, že parta okolo Tomáše Alferiho a Jiřího Ondry má vyšší ambice než jen odevzdaně naplňovat povinný oblastní kulturní program pro děti.

Text: Veronika Švecová, foto: Ibra Ibrahimovič

Při následujících výpravách, kdy pod koly ubíhá silnice E55, už veškeré zbytečné předsudečné obavy zahazuji a kochám se reliéfem Českého středohoří a dále panoramatem Krušných hor. Za sledované období (tedy minulou sezónu) jsem měla šanci si tuto cestu vychutnat v každou roční dobu a pokaždé se více a více těšila.

Divadlo rozmanitostí dělá svou nabídkou čest svému jménu. Každá z loňských inscenací je zaměřena na jinou věkovou kategorii. Po Výletu, který je určen nejmenším divákům-batolatům a který s omluvou ze své reflexe vynechávám (psali jsme o ní v souvislosti s Mateřinku 2019 v čísle 3/2019, s. 60–64), je zde pohádka O Princezně a hrášku pro děti školkového věku, King Kong pro žáky prvního stupně, Vango pro druhý stupeň a autorská inscenace Bez keců a bez autorit se zaměřuje na pubertální mládež.

Zásadním společným prvkem všech inscenací je hudba Tomáše Alferiho, která využívá muzikantského potenciálu souboru, což není tak neobvyklé (ba naopak, těžko by se v divadle pro děti hledala inscenace zcela bez hudby a ani muzikální nadání v uměleckých souborech naštěstí není výjimkou). Nicméně u všech mosteckých inscenací hudba není jen doplňujícím prvkem k vystavění atmosféry nebo příjemnou vsuvkou. Alferiho hudba baví už sama o sobě. Moderní živé tóny elektrické kytary a dalších nástrojů vibrují z jeviště do diváků. Nesou emoci, energii, a ještě ke všemu je to zkrátka velmi příjemné k poslechu.

Herecký soubor není příliš početný, a tak jsem většinu tváří na jevišti měla možnost vidět opakovaně. Obecně by se dalo říct, že starší členové souboru jsou ve svém projevu zřetelně naléhavější, jako by měli pocit, že nebudou-li se dostatečně namáhat, nedojde k divákovi jejich sdělení. Tíhnou tak ke zjednodušování svých postav na jednu nebo dvě charakteristické a patřičně zdůrazňované vlastnosti, což se ovšem ne vždy setká s úspěchem. Oproti tomu z Václava Hoskovce nebo hostující Terezy Nádvorníkové čiší větší upřímnost. Je ale třeba přiznat, že ve většině případů hrají postavy, s nimiž se má divák ztotožnit. Jsou tedy divákovi z podstaty bližší, jsou to jeho hrdinové. Hoskovec se na jevišti snadno promění v dívčí idol, rockovou star, citlivého prince i ve vzdorujícího rebela se zmatkem uvnitř sebe sama. Že však herectví nesouvisí s věkem, což by předchozí řádky mohly mylně naznačovat, dokazuje Ema Turnová, které zmiňovaná lehkost hereckého projevu (zejména u Ely v Bez keců a bez autorit) také občas chybí.

Na jedné z diskusí po představení režisér a dramaturg Jiří Ondra zmiňoval, že se často dostává do rozporu s pedagogy, protože nemá pocit, že by divadlo muselo plnit výchovnou funkci. A skutečně, všechny čtyři inscenace jsou především poutavými příběhy, které se s morálním poselstvím příliš nezatěžují. Nadbytečná a prvoplánová edukativnost rozhodně není směrem, kterým by se divadlo pro děti mělo ubírat, jenže jisté formulované sdělení jsem v Divadle rozmanitostí přece jen většinou postrádala.

Dobrodružství vítězí nad zamyšlením

King Kong – člověk nebo zvíře? je vizuálně velmi poutavý kus. Na scéně se střídají marionety s maňásky, kteří svou velikostí, nebo spíš maličkostí, ještě umocňují monstrózní dojem, když se na jevišti objeví herci v celotělových kostýmech pravěkých veletvorů (Václav Hoskovec, Tereza Karásková). Inscenátoři vtipně koketuji s filmovými klišé (natáčení hollywoodského bijáku je koneckonců základním rámcem příběhu) – milostná scéna na hraně parodie, chvíle dramatického napětí doplněné o patřičné nervy drásající hudební aranžmá, velkolepý souboj nestvůr jak z akčních filmů pochybné kvality – jednoznačná aluze na japonský film King Kong vs. Godzilla. O zábavu i napětí je tak postaráno, milostnou linku zajišťuje postava půvabné Herečky (Ema Turnová) se statečným Kapitánem (Pavel Zikmund). Jenže King Kong není jenom tohle. Je to i příběh lidské chamtivosti a bezohledností v přírodě. Má v sobě cosi z Hugova Quasimoda. Tvůrci si tak sice názvem inscenace King Kong člověk nebo zvíře? pokládají otázku, během inscenování však jako by na ni (i na veškeré další) zapomněli a z King Konga tak zůstává poněkud prázdná historka o statečném námořníkovi, co kvůli lásce přemohl příšeru. Tvrzení, že díky lásce dokáže člověk velké věci, samozřejmě nechci nějak odsuzovat nebo zmenšovat, jen mi pak přijde potenciál King Kongova osudu poněkud promrhaný.

Příliš zamotaná nit

Velmi výpravným a komplikovaným projektem je inscenace Vango. Už samotný román klade na čtenáře velké nároky. V rychlém sledu se v ní střídají dějiště, do různých reálií od USA přes Evropu až po Sovětský svaz a skutečných událostí první poloviny dvacátého století pronikají fantastická dobrodružství ve vzducholodi i rychlých autech. Kniha je to dle všeho poutavá, a i přes několikasetstránkovou podobu patří k těm, které čtenáři hltají se zatajeným dechem. Jenže převést podobné tituly na jeviště má mnohá úskalí. Při sebezběsilejší četbě má čtenář šanci se v díle vyznat. Při sledování představení ale zalistovat pár stránek zpátky nelze. Velkoleposti, ale zároveň spletitosti a komplikovanosti Vangových osudů patřičně odpovídá výprava. Pečlivé kostýmy v realistickém duchu, četné projekce a scénografie čítající kromě variabilní patrové železné konstrukce třeba i maketu auta v životní velikosti pomáhá svižnému sledu různých míst, jenže i když se jednotlivá dějiště daří rychle, jednoznačně a přehledně odlišit a podívaná je to poutavá, tak s orientací v celku to nestačí. Nemohu posoudit, nakolik je inscenace čitelná pro ty s předlohou obeznámené, a jistě jich v hledišti nesedává málo. Ale i přes úspěch románu se nedá počítat s tím, že by byl notoricky známý. Autorovi scénáře (Jiří Ondra) ani dramaturgyni (Helena Koblischková) se bohužel nepodařilo Vangův příběh převyprávět dostatečně srozumitelně. Skoky v dějích, komplikované zápletky a dlouhý zástup vystupujících postav nemají ani v půl druhé hodiny dlouhé inscenaci dostatečný prostor, a mají tudíž tendenci přehlcovat. I v rámci vzrušujícího pátrání jsou zřejmá obecnější témata jako hledání sama sebe nebo důležitost přátelství, ale čím dál větší zmatky vyvolávají spíše postupnou rezignovanost, než aby vytvářely napětí nebo zvědavost. Vybrat si k inscenování kus současné dobrodružné světové literatury je skvělý nápad, finálním dojmem je v tomto případě ale bohužel chaos.

V krajkoví cibuláků

O dost jasnější syžet má pohádka O Princezně a hrášku, takže si tvůrci mohli dovolit ji vyšperkovat různými „vyhrávkami“. Jedna písnička střídá druhou, celý režisérkou (Věra Herajtová) napsaný text je vlastně básnička, místy zpívaná. Verše jsou vtipné a chytré, pohádka má díky nim a muzice příjemný spád. Slovní humor doplňují legrácky se scénografií. Plyšem potažené elementy různých tvarů připomínají dětskou stavebnici a jsou stejně přeskupitelné. Díky tomu mohou sloužit jako zákoutí zámeckého parku i hodovní sál. Interakci s nimi naživo pohotově doplňují hudebníci, čímž vznikají drobné gagy. Jen by tedy plyšové hranoly, jehlany, koule a podobně mohly mít příjemnější barvu než podivně omšelou šedozelenou. Je ale pravda, že z této nevzhledné šedi pak vystupuje dřevěný salonek a kostýmy královské rodiny, zdobené jako cibulový porcelán, o to krásnější. Líbezné poetické pohádce dodá švih vyjevení Královnina (Jitka Raková) plánu na odhalení pravé princezny, s nímž se svěří během svého saxofonového sóla. Naštěstí hodný Vychovatel (Tomáš Alferi) královniny pikle zaslechne a vymyslí lest, jak Prince (Václav Hoskovec) s jeho neurozenou vyvolenou, švadlenkou Fanynkou (Tereza Nádvorníková), oženit. Poněkud diskutabilní morální aspekt tohoto plánu, který nespočívá v ničem jiném než ve lži, se tvůrci snaží alespoň částečně zamaskovat Fanynčinou neschopností podat svůj smyšlený příběh přesvědčivě, protože je slušně vychovaná a neumí lhát. A samozřejmě se tento poklesek dá omluvit i tím, že chytrá královna o všem věděla, ale přála si štěstí pro svého syna, no a v neposlední řadě je to přece čin ve jménu velké lásky, která překonává sociální nerovnosti. Stejně si ale nejsem úplně jistá, zda by poselství pro malé děti mělo vyznívat ve smyslu účel světí prostředky. Ale to prý vyčítali už Andersenovi, když pohádku v jedné ze svých sbírek publikoval. Inscenátoři si s námětem doslova vyhráli, a vznikla tak milá, opět hudebně „vychytaná“ pohádka přesně odpovídající věku diváků, pro které je určena, ale zároveň nepohorší ani neznudí dospělý doprovod.

Kdo by občas nechtěl zdrhnout

Inscenace pro teenagery jsou velice zrádnou disciplínou, která má šanci buď velmi rychle sklouznout do trapnosti, cílová divácká skupina by možná použila přiléhavý pojem „cringe“, nebo naopak mohou být oslovující, protože témata dospívání a hledání si svého místa ve světě, který najednou člověk chápe jinou než naivní dětskou optikou, nerezonují jen s náctiletými, ale jsou natolik bouřlivá a dramatická, že mají potenciál přitáhnout jak mladší diváky, tak i ty, kteří už mají pubertální léta za sebou. Jiří Ondra jako autor scénáře i režie vsadil na osvědčenou klasiku, po které čtenáři sahají již po generace – Kdo chytá v žitě od J. D. Salingera – a oživil ji inspirací z několika současných námětů, například britského seriálu The End of the F*ing World.

Mladý hrdina Brian (Václav Hoskovec) touží po vypadnutí z ubíjejícího diktátu autorit a na svém útěku z domova se snaží probít si vlastní cestu životem. Je to bystrý, pohotový kluk, který ale zároveň i skrze své pohrdavé rebelství nechává prosvítat vnitřní nejistotu a zranitelnost. Snadno si získá divácké sympatie. Ženským protějškem mu je Ela Emy Turnové, o níž se toho sice moc nedozvíme z jejích vlastních úst, vypravěčem povětšinou zůstává Brian, ale pochopíme její přístup k životu díky ukázkám z jejího rodinného zázemí. Opilý přisprostlý otčím a nepříliš intelektuálně zaměřená matka, která navíc většinu své pozornosti věnuje Elině mladšímu nevlastnímu sourozenci, nejsou úplně základem nejpovedenější rodinné pohody. Dalšími dvěma pozoruhodnými vlivy na mladou dvojici je jednak Brianova mladší sestra, k níž chlapec chová upřímnou, jemnou a starostlivou bratrskou lásku, a jednak třídní učitel. Sestru nemá Brian z čeho vinit, ona ho na rozdíl od mnoha dospělých v jeho okolí nikdy nezklame, a naivní křehký úsměv Terezy Nádvorníkové je zkrátka odzbrojující. Třídní učitelé většinou v podobných příbězích plní funkci morálního a etického vzoru, co sebevětšího nezbedníka vrací zpět na „správné koleje“. Ne však zde. Inscenátoři tento stereotyp prolamují a ukazují, že ani učitelé nejsou dokonalí a utvrzují Briana v jeho „nikomu nevěř“ postoji. Kromě vnitřních témat se mladému divákovi tvůrci snažili přiblížit i vnějškovými postupy. Dobře v tomto směru fungují občasné vulgarismy a ano, znovu to opakuji, hudba, která provází celou inscenaci. Bluesově až rockově laděné songy si hrají s emocemi a často slouží jako prostředek zpovědi zpívající postavy. Projekce jsou v této inscenaci poněkud dvojaké. V první řadě je jich hodně, takže místy inscenaci trochu „zaplevelují“. Ilustrace, které vznikají pomocí meotaru, vnášejí poetickou stránku podněcující fantazii. Co se však předtočených sekvencí týče, platí, že čím abstraktnější, tím do celku zapadaly lépe. Imaginativní filmové obrazy se do nálady nočního toulání opuštěných teenagerů trefují lépe než zmatené pobíhání nebo reálné záběry okolí divadla. A jako mírný přešlap působí používání internetových zkratek v běžné konverzaci. Jako pěst na oko se zdají možná proto, že trendy se zvláště mezi náctiletými střídají rychlostí blesku a to, co mohlo být aktuální v době zkoušení, už na několikáté repríze mizí v zapomnění. Herci, potažmo celý inscenační tým, nemají k této formě komunikace blízko a snaží se do ní proniknout zvenčí. Proto i kdyby se dnešní mládež bavila tímto způsobem, z jeviště to zní cize až ironicky. (Ostatně sami středoškoláci, kteří na představení byli, se proti tomu na diskusi vymezovali.) Bez keců a bez autorit ale jinak velmi trefně zachycuje nejen vnitřní pnutí mezi zklamáním a naštváním na hranici dospělosti, ale i formálně dobře drží pohromadě, má chytré, zajímavé i vtipné dialogy, a hlavně baví.

Mostecké Divadlo rozmanitostí mě příjemně překvapilo. Na zdejším týmu je znát pozoruhodný zápal pro divadlo, snaha dělat věci podle sebe, nic si neulehčovat a pouštět se i do riskantnějších projektů. Tamější energie mě oslovila, takže jsem se vydala i na nové inscenace mimo sledovanou sezónu (O Šípkové Růžence si tak můžete přečíst na s. XX). A doufám, že můj příklad bude následován a že se už nikdo nezalekne výletu do drsné severočeské krajiny.

Divadlo rozmanitostí, Most

King Kong – člověk nebo zvíře?

Režie a výprava: Kateřina Baranowska; scénář a dramaturgie: Jiří Ondra; hudba: Tomáš Alferi

Premiéra 24. 11. 2018, psáno z reprízy 10. 5. 2019

Timothée de Fombelle: Vango

Překlad: Drahoslava Janderová; režie, scénář, projekce: Jiří Ondra; dramaturgie: Helena Koblischová; scénografie: Jitka Nejedlá; hudba: Tomáš Alferi

Premiéra 23. 2. 2019, psáno z reprízy 17. 5. 2019 v rámci festivalu Dítě v Dlouhé.

Věra Herajtová: O princezně a hrášku

Režie: Věra Herajtová; dramaturgie: Jiří Ondra; scéna, kostýmy: Kateřina Baranowska; hudba: Tomáš Alferi

Premiéra 27. 4. 2019, psáno z reprízy 22. 10. 2019.

Jiří Ondra: Bez keců a bez autorit!

Režie: Jiří Ondra; scéna, kostýmy: Tomáš Nedvěd; hudba: Tomáš Alferi; Václav Hoskovec

Premiéra 14. 9. 2018, psáno z reprízy 28. 1. 2020.

Loutkář 1/2020, s. 48–50.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.