Loutkar.online

Šlechtová, Ema: Zakoušením ke vzdělání?

Sedím na zemi v tělocvičně ZŠ Botičská. Nejde o žádný experimentální site-specific projekt ani o vzpomínku z dětství, ale o mou první zkušenost s divadlem utlačovaných, tedy konkrétněji s fenoménem divadla fórum.

To se snaží otvírat společenské otázky pomocí divadelních prostředků se skupinami utlačovaných, v tomto případě s dětmi školou povinnými. Estetická funkce, zásadní pro divadlo, tady ustupuje do pozadí a je nahrazena důrazem na zprostředkovávání informací skrze autentický prožitek, pro který je divadlo ideálním nástrojem. Společensko-psychologický přesah se tedy dostává do popředí a je pro vznik a chod představení zásadním faktorem, na rozdíl od divadel, kde jsou podobné otázky pouze tematizovány a jejich vliv na recipienta je až sekundární. Základní pro tento typ divadelní komunikace je vytvořit pro všechny zúčastněné bezpečnou atmosféru (a to nejen fikční povahou divadla), proto se představení, kterého se účastním, hraje pro jednu třídu žáků s jejich učitelkou a já se nemůžu ubránit pocitu vetřelce. Citlivé není pouze téma mediální gramotnosti, ale důraz na sociální vazby v rámci dětského kolektivu, jehož členové se odhalují ve svých názorech a jednání. Záhy se mi potvrdí, že pro pochopení a analýzu takového představení, musím zahodit uvažování divadelního recenzenta za hlavu. To, co se totiž v následující hodině a půl odehrává, je založeno na úplně jiných principech a sleduje zcela jiné cíle než „běžné“ divadlo pro školáky.

Nezisková organizace Fórum pro prožitkové vzdělávání se u nás věnuje divadlu utlačovaných od roku 2014. Zaměřuje se na prevenci sociálně problematických jevů ve školách a dětských domovech, k čemuž využívá divadlo jako edukativně-interaktivní nástroj (rozhovor s ředitelkou Jitkou Andrlíkovou naleznete na následujících stránkách). Kromě proškoleného týmu herců dlouhodobě spolupracuje s pedagogy, psychology a dalšími odborníky a od roku 2016 dokonce drží akreditaci MŠMT, díky níž může organizovat školení pro učitele. Na základě vlastních vypracovaných metodik umožňuje dětem seznamovat se s problematickými jevy skrze osobní prožitek. Zážitková pedagogika, v současnosti kvetoucí odvětví vzdělávání, se dlouhodobě ukazuje jako vysoce efektivní v procentuální úspěšnosti spojené se zapamatováním si nabídnutých informací. Možnost bezprostřední zkušenosti však vyžaduje pevně danou strukturu celého představení, maximální nasazení herců a přítomnost lektora, který má dozor nad průběhem po celou dobu trvání.

Celé setkání začíná několika drobnými hrami (tzv. rozehříváním), které slouží jednak k fyzickému nastartování a okysličení mozku, ale zároveň nenuceně představují dané téma. Děti tedy nejsou pasivními diváky, ale spíše spolu-herci už od samého začátku. Herecký projev je civilní, uvolněný a pohotový. Každý výkřik, smích a reakce dětí jsou součástí dění a je třeba je aktivně zapracovávat do nastavené struktury. Díky úvodním hrám je možné si vytvořit obrázek o kolektivu, s nímž herci právě pracují, a umožňuje také dětem zbavit se ostychu a navyknout si na otevřenou komunikaci. Důležitou osobou je tzv. Joker, jeden z herců, který má za úkol provázet společně strávenými devadesáti minutami, ale také bourat onu hranici mezi hledištěm a jevištěm, aktivizovat a iniciovat dialog. Po úvodní části sehrají herci krátké (15–20 minut dlouhé) představení, jehož hlavní hrdina je vždy nějakým způsobem utlačován (v kontextu rozebíraného tématu). V případě mediální gramotnosti šlo o příběh mladé sportovkyně, jejíž osobní integrita byla v příběhu několikrát narušena médii, např. lživými zprávami v bulváru, nebo bratrem, který jí bez jejího vědomí založil účet na Instagramu. Cílem „scénky“ je v recipientech vyvolat pocit, že něco není tak, jak by mělo být, a vést je k zamyšlení se nad tím, proč a jak je hrdina utlačován. Představení, nebo jeho části, se projíždí znovu, tentokrát však mají děti prostor zasáhnout, pokud se jim něco nezdá. Mají volbu postavit se do pozice utlačovaného a v dané situaci se zachovat jinak. Herectví je i v případě představení velmi civilní. Inscenace je koncipovaná jednoduše a zřetelně, aby bylo možné ji realizovat kdekoliv – ve třídě, v tělocvičně apod. Herci používají minimum rekvizit a kostýmů, které pouze dopomáhají simulaci dané situace. V závěrečné části dochází k evaluaci a shrnutí, ideálně by se mělo setkání zakončit společnou aktivitou, která pomůže zúčastněným vrátit se zpátky do reality. Není jednoduché udržet pozornost školních dětí po dobu devadesáti minut bez přestávky, celá struktura je však dynamická a svým důrazem na interakci velmi proměnlivá. Celý tvar se tedy stává velmi intenzivním zážitkem, ze kterého si všichni zúčastnění odnášejí nejen informace, ale především prožitky a osobní zkušenost (to bezpochyby platí i pro herce, pro které je také každé setkání s dětmi odlišné a nové).

A kde se vlastně divadlo utlačovaných vzalo? Jeho otcem je Augusto Boal (1931–2009), brazilský divadelník, experimentátor a teoretik. Po dokončení studií se usadil v São Paulu v divadle Teatro de Arena. Zpočátku přepracovával Brechtovy divadelní hry (později psal i vlastní) a vkládal do nich aktuální problémy brazilského obyvatelstva. Po představeních vedl s publikem diskuze na daná témata a společně se snažil hledat řešení problémů. K divákovi, který si skrze divadelní simulaci může na vlastní kůži vyzkoušet „život na nečisto“ (princip divadla utlačovaných), došel na základě události, která nastala po jeho představení ve vesnici na severovýchodě Brazílie, kde se rolníci, stejně jako herci ve fiktivním světě, domáhali tentokrát reálného prolévání krve. Na základě této zkušenosti Boal začal budovat systém, který by podobná nedorozumění mezi světem divadla a realitou již ze své podstaty vylučoval. Věřil, že skrze vedené vzdělávání a zakoušení se divadlo může stát prostředkem změny. Kniha Divadlo utlačovaných vyšla 1979. Zde se opírá do aristotelovského pojetí divadla a jeho dělení na aristokratické protagonisty a dav (chór), díky jehož přítomnosti už sama o sobě vzniká forma útlaku. Cílem divadla utlačovaných je podle Boala mazat hranici mezi jevištěm a hledištěm. Kvůli vyostřené politické situaci v Brazílii se v roce 1976 Boal usadil v Paříži a jeho metoda se začala šířit i v Evropě. Změnou působiště se jeho uvažování rozšířilo za hranice útlaku spojeného s konkrétní sociální vrstvou (chudými lidmi) trpící v důsledku sociálního a politického útlaku – na člověka jako individualitu, který se musí vypořádávat s problémy, jež se nevztahují pouze k jeho společenské třídě. Zde se tedy plně vyvinul fenomén, který dnes nazýváme divadlem utlačovaných.1

Pojem divadlo utlačovaných zahrnuje několik podob, které se však navzájem prolínají a nelze je tedy zcela jednoznačně oddělit. Jsou jimi: divadlo fórum (nejznámější forma; diváci v ní vstupují do situací a hledáním jejich fiktivního řešení se připravují na podobnou práci v realitě), legislativní divadlo, neviditelné divadlo (realizované ve veřejném prostoru, aniž by jasně dávalo najevo, že je divadlem, a ne realitou), Cops in the Head (vycházející z Boalovy hypotézy o strážnících v našich hlavách a jejich vnějším původu) a Rainbow of Desire (zabývající se divadlem z pohledu psychoterapie).2 Boal (v návaznosti na Brechta) a jeho následovníci tedy stáli u přerodu vnímání divadla jako nástroje zprostředkovávajícího čistě estetický zážitek a nadále pozměňují jeho charakter ve prospěch apelativního posunu do sociálních sfér. Výše zmiňované principy dnes probleskují i do běžné divadelní praxe. Divadlo Minor, Studio Damúza, Malé divadlo a mnohé další instituce si dnes osvojují tyto strategie. Fórum pro prožitkové vzdělávání není zdaleka jedinou organizací, která se divadlem utlačovaných aktivně zabývá, ale považuji ji za modelový příklad, na němž lze názorně demonstrovat, jak může Boalova teorie fungovat v praxi a v českém kontextu. Katedra výchovné dramatiky na pražské DAMU se těmito sférami divadla také zabývá a její absolventi se divadlu utlačovaných dále věnují.

Na základě vlastní zkušenosti jsem přesvědčena, že divadlo v sobě přirozeně obsahuje schopnost zasahovat do života více než čistě umělecky. Práce se specifickými skupinami a fokus na problémy, s nimiž se mohou v realitě setkávat, je dle mého názoru záslužná. Po hodině a půl strávené s dětmi v tělocvičně jsem se přesvědčila o tom, že se jedná o metodu, která efektivně a kreativně plní úlohu preventivního vzdělávání, aniž by se uchylovala k nezáživnému poučování, s nímž se žáci většinu času setkávají. V řadách herců a tvůrců, kteří se podobným formátům aktivně věnují, můžeme najít mnoho loutkářů, proto nelze popřít určitou spojitost divadla loutkového s divadlem utlačovaných. Herec, který si takovou metodu práce osvojí, musí nutně, stejně jako já, projít procesem uvažování, v němž se jeho pohled na divadlo a jeho dopad posouvá zase o kousek dál.

Loutkář 1/2020, s. 34–35.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.