Bouzková, Dora: Theatrum mundi v celé své kráse i křehkosti

Herečka a režisérka Dora Bouzková, zakladatelka souboru Loutky bez hranic (rozhovor s ní jsme publikovali v čísle 1/2019, s. 29–32), obhájila v loňském roce na KALD DAMU disertační práci věnovanou reflexi své autorské divadelní práce, kde mimo jiné analyzuje své zkušenosti s tvorbu se specifickou skupinou – seniory. Se souhlasem autorky publikujeme výňatky z práce, které odhalují její osobní motivace i vlastní tvůrčí práci v terénu. (red)

Sociálně-divadelní projekty

Sociální oblast a její propojování s divadelními tvůrčími principy a možnostmi není v dnešní kulturní oblasti ničím novým. Dokumentární divadlo, divadlo fórum, aplikované drama a další podobné formy zkoumají a ověřují aktuálnost a funkčnost divadelního komunikačního slovníku. A divadelní formou otevírají různé citlivé společenské otázky. Já jsem se v této souvislosti zaměřila na témata, která se mnou v posledních letech nejsilněji rezonují: rodina, smrt, stáří a místo, kde bydlím. Výsledkem jsou dvě divadelní inscenace (Smrt jsem já; Příběhy malé Lupitiny González) a dva sociálně-divadelní projekty (Loutková reminiscence a Živá kronika aneb Vím, kde bydlím).

Loutková reminiscence

První inspirace přišla v Mexiku v létě roku 2009. Trávila jsem s manželem a naším prvorozeným synem Františkem tři měsíce ve své rodné zámořské zemi. Necelé dva měsíce jsme pobývali u mé babičky (nar. 1919) v hlavním městě Ciudad de México, kde žila od roku 1950 až do své smrti v roce 2013. Abuelita Doris už tehdy většinu dne prospala, bez cizí pomoci už nemohla chodit. Během našeho tehdejšího pobytu jsem si ovšem všimla značné změny chování, když s ní komunikoval tehdy osmnáctiměsíční František. Nosil babičce Doris ze zahrady různé kamínky a schovával jí je do šuplíku nočního stolku jako dárečky, sbíral po domě různé předměty, které ho zajímaly, a nosil je babičce ukázat s otázkou, co to je. Babička Doris se vždy během vteřiny probrala a poměrně dlouhé hovory s malým zvědavým Františkem ji překvapivě nikterak neunavovaly. Vždy znatelně ožila, když vyprávěla příběhy, jak se k ní tato vázička dostala, od koho je tento vyšívaný obrázek, kde si koupila tuhle botu (a přesně věděla, kde je uklizena ta druhá). Babička nevěděla, co je dnes za den, kolik je hodin, co měla ten den k obědu ani kdo je současný mexický prezident. Ale pamatovala si celá jména všech svých spolužaček, se kterými je na fotografii z maturitního plesu. Vyjmenovala všechna místa, kam chodili s dědečkem tančit, než se vzali, a zazpívala všechny dědečkovy oblíbené mexické písničky. Pamatovala si všechna data narození, křtin a prvního přijímání veškerého blízkého i širšího příbuzenstva. Detailně popisovala svatební výzdobu kostela, když jako družička nesla závoj své vdávající se starší sestřenici. Když došlo na jídlo, ukázalo se, že Abuelita Doris je mluvící kuchařská kniha.

Moje vlastní dětství bylo víceméně bez prarodičů. Z Mexika jsme se odstěhovali do tehdejšího Československa roku 1983, přesně na den mých pátých narozenin. A moji prarodiče z otcovy strany zemřeli brzy po našem přistěhování. Dnes vnímám nepřítomnost prarodičů v době mého dětství jako chybějící článek v kontinuu svého života. Většina mých spolužáků na základní škole jezdila na prázdniny za babičkou a za dědečkem a já jsem jim to tiše záviděla.

Když mi bylo devatenáct, odletěla jsem na čtyři měsíce do svého rodného Mexika za svojí rodinou a strávila velkou část pobytu právě u babičky Doris. Konečně moje vysněné prázdniny u babičky, které jsem jako malá holka nikdy nezažila! Abuela Doris mi ráda vyprávěla a já jí ráda naslouchala. Vyprávěla mi o svém životě, kde se narodila, jací byli její rodiče a sourozenci, kam jezdila na prázdniny jako malé děvče, jak se seznámila s dědečkem Armandem, kolik pesos stálo mango, když byla malá, jak v novinách četla o válce v Evropě v roce 1940 a vůbec ji to nevzrušovalo, Evropa je přece tak daleko…

Hlavním impulsem pro realizaci projektu Loutková reminiscence byla tedy především moje osobní potřeba blízkého setkání se starým člověkem, s jeho životním příběhem. Potřeba porovnat své vlastní životní otazníky, křižovatky, nejasnosti se zkušenostmi člověka o několik desetiletí staršího. Pocítila jsem hloubku a sílu životního kruhového cyklu, který jsem si pro sebe nazvala „jaro-léto-podzim-zima“. Čtyři roční období – čtyři etapy lidského života. Síla a hloubka jejich propojení, návaznosti, neoddělitelné symbiózy. A s touto zkušeností se mi dostalo určitého vyjasnění, odstupu, nadhledu na vlastní životní otázky, zmatky, pocity.

Loutková reminiscence – základní idea

Základním záměrem projektu Loutková reminiscence s podtitulem Jaro-léto-podzim-zima je kreativním způsobem, s využitím prostředků loutkového divadla, oživit vzpomínky starých lidí. Projekt obsahuje dva druhy divadelní činnosti: loutkové divadelní dílny pro seniory s cílem vytvořit ze vzpomínek loutkovou inscenaci a hraní loutkových představení v institucích pro seniory.

Jaro-léto-podzim-zima. Tak zní podtitul projektu Loutková reminiscence. Vnímám to jako symbolický odraz životního cyklu člověka a zároveň generační přemostění, které v tomto projektu samovolně vzniká. Loutkové divadlo je spojnicí mezi dětstvím (jaro) a stářím (podzim), já sama prožívám své „léto“ a „zimu“ vnímám jako poslední etapu, ke které člověk míří po prožití všech předchozích životních období jako zralá, moudrá a smířená bytost. Představy a vize, jak by mohl projekt ideálně fungovat v praxi:

a) Loutková divadelní dílna pro seniory, během níž vznikne loutková inscenace vytvořená ze životních příběhů účastníků dílny. Vzpomínky ožívají pomocí loutkového představení před očima lidí, kteří je kdysi sami prožili. Nebo je zahráno loutkové představení zobrazující vzpomínky jiných a po jeho skončení následuje reminiscenční beseda s publikem inspirovaná tématy z provedeného představení (rodný dům, dětství, škola, první láska, svatba, válka a podobně).

b) Využití starého rodinného loutkového divadla, v němž se odehraje klasické pohádkové dobrodružství nezbedného Kašpárka, na představení navazuje neformální setkání s diváky formou prohlédnutí divadla a loutek a rozhovoru o dětství přítomných seniorů, tedy 30.–50. léta 20. století, kdy toto loutkové divadélko bylo běžným artefaktem v mnoha rodinách.

b) Loutková představení v institucích pro seniory

Můj táta dostal k pátým narozeninám rodinné loutkové divadlo. V roce 2012 ho pro projekt Loutková reminiscence kompletně zrestauroval. (Vrátilo se mu prý během této práce mnoho vlastních dětských vzpomínek, na které už dávno zapomněl, jako nečekaná další podoba loutkové reminiscence v praxi.) Součástí tohoto divadla je 26 původních loutek – dvacet centimetrů vysoké marionety (čert, vodník, Kašpárek, král, chasník, služebná, princezna aj.; zrestaurování loutek se ujala výtvarnice Daniela Klimešová).

Záměrem je navštěvovat s tímto rodinným loutkovým divadlem instituce pro seniory po celé České republice (domovy pro seniory, denní stacionáře, hospice) a hrát loutková představení pro klienty a zaměstnance těchto institucí.

Komorní rozměr divadla dovoluje zahrát i pro seniory s omezenou pohyblivostí přímo u jejich postele. Základním repertoárem jsou klasické „sešitkové“ pohádky s titulní postavou Kašpárka, které byly vydávány právě pro domácí provozování loutkových představení s tímto rodinným divadlem. Po představení jsou diváci pozváni do „zákulisí“ a následuje neformální beseda – sdílení osobních vzpomínek přítomných, vyprávění o dětství či o jiných tématech, která vyplynou. V době dětství dnešních seniorů bylo běžné mít takové divadlo doma, hráli s ním rodiče dětem, děti rodičům, sousedi sousedům. Opět oživování vzpomínek.

Ředitelka Gerontologického centra Praha, doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D., předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně, o projektu Loutková reminiscence řekla: Projekt zaměřený na reminiscenci pomocí loutek považuji za velmi užitečný v práci se seniory, a to zejména se seniory s omezenou soběstačností a eventuálně i poruchou kognitivních funkcí. Možnosti různých smysluplných aktivit jsou pro tyto lidi relativně omezené, a proto profitují z každé činnosti, která je těší, baví a dává smysl. Naše pracoviště má mnohaleté zkušenosti s různými formami nefarmakologické terapie pro seniory. Reminiscence pomocí loutek je novým, moderním a inovativním uchopením metody, pro jejíž účinnost již hovoří i vědecké důkazy.

Inspiračními vzory pro projekt Loutková reminiscence jsou v českém prostředí Petr Veleta a jeho taneční terapie pro seniory; občanské sdružení Post Bellum a jeho digitální pamětnický archiv Paměť národa; konceptuální umělkyně Kateřina Šedá a její projekt Je to jedno, divadelní inscenace Edge (Petra Tejnorová a kol.) uváděná na Nové scéně Národního divadla v Praze, inscenace Boys and Girls (Magda Jiřička Stojowska a Tereza Durdilová) uváděná v pražském Divadle Archa. Z inspirací zahraničních vybírám britskou organizaci Age-Exchange v čele s její zakladatelkou Pam Schweitzer a její divadelní skupinu Age Exchange Theatre Trust či evropský projekt Making Memories Matter.

Reminiscenční terapie

Při hledání teoretického ukotvení projektu Loutková reminiscence jsem narazila na odborný termín „reminiscenční terapie“, pocházející z geriatrického lékařského odvětví. Tento termín označuje cílenou práci se seniory prostřednictvím jejich vzpomínek. Základním terapeutickým prvkem všech reminiscenčních přístupů je navození pohody, dobrého pocitu, sebeuspokojení, radosti a potěšení i kognitivní stimulace. Nelze však podcenit ani potřebu mnoha lidí vyrovnávat se v průběhu reminiscence s traumatickými zkušenostmi z války či osobního života. V tomto případě nejde o pouhou stimulaci vzpomínek anebo jednoduchou zábavu, ale reminiscenční setkání získávají charakter skutečného psychoterapeutického procesu.1

Projekt Loutková reminiscence se tedy může setkat případně i s dramaterapeutickým účinkem. Otevírají se příběhy zasunuté v paměti starých lidí, a to může, v určitých případech, otevřít i stará nezpracovaná zranění. Ale tady je nutná obezřetnost. Nejsem dramaterapeutka, jsem lektorka divadelního procesu. Moje role měla při sběru vzpomínek převážně podobu vnímavého posluchače. Během docházení do Gerontocentra na vzpomínková setkávání jsem se s případem nezpracovaného traumatu (válečný zážitek) setkala pouze v jemné formě a jen jednou. Bylo ovšem i v tomto případě velmi potřebné vědět, na koho se obrátit, kdo poskytne dané osobě odbornou pomoc.

Význam vzpomínek a jejich zpracovávání v kontextu stárnutí zmiňují ve výše citované knize Reminiscence její autorky Hana Janečková a Marie Vacková: Schopnost aktivně si vybavovat vzpomínky patří k základním vlastnostem lidské psychiky. Při vzpomínání vstupují staré paměťové stopy do vědomí člověka, a ten má tak možnost znovuprožívat události svého života, přehodnocovat je, opět je začleňovat do svého životního příběhu a do obrazu sebe sama. Jde o oživování minulosti v představách, při vyprávění příběhů či při kreativní činnosti a o subjektivní interpretaci minulé zkušenosti své vlastní i druhých lidí, osobních zážitků i historických událostí. Vzpomínání má tedy v duševním životě člověka své nezastupitelné místo. Má důležitou funkci při vytváření duševní rovnováhy v závěrečné životní fázi.2

Loutková reminiscence 2010–2012

Vize, představy, plány tohoto projektu byly nastaveny, projekt Loutková reminiscence se roku 2010 rozjel. V úzké spolupráci s Gerontologickým centrem v Praze 8 – Kobylisích, které poskytuje zdravotní a sociální služby seniorům, spolupracuje s Českou alzheimerovskou společností, jejímž cílem je podpora pacientů postižených demencí a jejich rodinných příslušníků, a s občanským sdružením GEMA, jehož cílem je podpora a rozvoj zdraví ve vyšším věku. Ke spolupráci s tímto centrem došlo díky velmi vstřícnému postoji jeho ředitelky Ivy Holmerové.

S klienty denního stacionáře Gerontologického centra byla zavedena pravidelná vzpomínková setkávání (dvakrát měsíčně středa odpoledne), na kterých jsem se scházela průměrně se čtyřmi lidmi ve věku 67–82 let. Tři chodili pravidelně, někteří se zúčastnili jen jednou, jiní zavítali příležitostně. Dvakrát jsem v denním stacionáři zahrála loutkové divadlo s oblíbenou titulní postavou Kašpárka (Kašpárek a koníček, Kašpárek a princezna). Po představení se rozproudil živý hovor na téma „dětství“, jehož se zúčastnili i klienti, kteří na vzpomínková setkávání jinak nechodili, a také někteří zaměstnanci stacionáře. Taktéž jsem s loutkovým divadlem navštívila lůžkovou část Gerontologického centra, kde jsou v krátkodobé péči klienti s těžšími poruchami kognitivních funkcí. Zahrála jsem krátké představení, největší úspěch sklidil Kašpárek a jeho zpěv lidových písní, po produkci se spustilo spontánní zpívání lidových písniček a dětsky živé reakce, když jsem s loutkami obcházela diváky.

Takřka všechny návštěvy v Gerontologickém centru se mnou absolvovaly moje dvě starší děti (tehdy ve věku tři a jeden rok). Jejich spontánní přítomnost ve stacionáři nerušila, ba právě naopak. Během mého povídání se seniory se jich ochotně ujaly ošetřovatelky a spolu s dalšími klienty stacionáře, kteří se reminiscenčních setkávání zúčastnit nechtěli, si společně povídali, pozorovali želvy v teráriu nebo zpívali lidové písničky. Párkrát jsem přišla bez dětí a někteří se se mnou nechtěli o žádných vzpomínkách vůbec bavit, jenom se ptali, kde jsou František s Mařenkou, a pak šli na svačinu.

Moje představa divadelní dílny, během které ze vzpomínek starých lidí vznikne loutkové představení, vůbec nebyla zrealizována. Čas u starých lidí plyne jinak – jako pomalá široká řeka nedaleko místa, kde se vlévá do moře. Skutečnost byla taková, že senioři, se kterými jsem se pravidelně setkávala, byli velmi ochotní se mnou sdílet své vzpomínky. Ale moje nabídka vyrobit si jednoduché loutkové divadlo a loutky a své vzpomínky přeměnit v loutkové představení, byla pro ně natolik nepředstavitelná, neuchopitelná a vzdálená, že nikdo z nich neprojevil vážný a živý zájem se takového tvůrčího procesu zúčastnit. A vážný osobní zájem je u starých lidí tím nejzásadnějším hnacím motorem pro cokoli, do čeho se rozhodnou jít. Je to veliký a zásadní rozdíl oproti mým dosavadním zkušenostem s dílnami pro děti nebo pro dospělé mladšího či středního věku. Tam je start poměrně snadný. Děti se nadchnou velmi rychle takřka pro jakoukoli nabídku (jak dlouho u té které činnosti vydrží, to je jiná věc). Dospělí, se kterými jsem se na svých dílnách setkávala, přijali už předem rozhodnutí se takové dílny zúčastnit, takže já jsem s nimi komunikovala už ve chvíli, kdy byli otevření vůči nabídce učit se něčemu novému, hledat v sobě hravé dítě, být tvořivý. Pokud by se dítě nebo dospělý dílny účastnit nechtěl, tak jsem se s ním ve velké většině případů ani nepotkala, protože tam zkrátka nebyl.

Ale tady jsem to byla já, kdo se rozhodnul pro reminiscenční projekt, který chce prostřednictvím loutkového divadla oživovat vzpomínky starých lidí. A staří lidé mi nabízeli své vzpomínky, ale nechtěli ani vyrábět, ani hrát. Nicméně měla jsem v rukávu druhou variantu – tedy že loutkové divadlo z nabídnutých vzpomínek vytvoří a zahraje někdo jiný (profesionální umělci z oblasti loutkového divadla). Ale k realizaci této vize z různých časových, osobních, rodinných, pracovních a jiných nepříznivých okolností zatím také nedošlo.

Ale nutno dodat, že jsem docházela do stacionáře necelé dva roky.

Považuji to za příliš krátkou dobu pro hlubší kontinuální tvůrčí práci se seniory. Mám za to, že kdybych navštěvovala klienty pražského Gerontocentra delší dobu, k divadelní realizaci loutkové reminiscence by v nějaké formě určitě došlo. A ze stejných důvodů zatím nedošlo ani k realizaci představy cestovat po České republice, navštěvovat instituce pro seniory (domovy pro seniory, denní stacionáře, hospice) a hrát loutková představení pro jejich klienty a zaměstnance.

Projekt Loutková reminiscence běžel v letech 2010–2012 a od té doby je pozastaven, já tomu říkám, že spí. Čeká na svou vhodnou příležitost a příznivější čas. Každopádně moje silné osobní přesvědčení o jeho uměleckých i sociálních kvalitách a společenské potřebnosti a prospěšnosti tím nijak neslábne. Zpovzdálí a s radostí sleduji obdobné projekty jiných skupin nebo jednotlivců: například Dominiku Prokopovou a její reminiscenční projekt Jednou jsem něco slíbila s ústředním tématem snubního prstenu na rukách starých vdov. […]

Divadlo na cucky – Studio SENior

V první polovině letošního roku (2019) jsem měla možnost spolupracovat s divadelním souborem Studio SENior, které působí v rámci Dramatického kurzu SENior olomouckého Divadla na cucky pod vedením Jany Jurkasové. Dramatický kurz SENior funguje od roku 2016. Senioři se v jeho průběhu učí, jak rozeznít svůj hlas, rozvíjet tvořivost, setkávají se s taneční a pohybovou průpravou a dalšími oblastmi dramatického a slovesného umění, např. storytellingem, tvůrčím psaním apod. To vše s divadelní lektorkou a externími umělci. Po absolvování tohoto ročního dramatického kurzu postupují vhodní absolventi kurzu do divadelního Studia SENior, kde se pod vedením profesionálních externích umělců věnují autorským divadelním projektům.

Studio SENior není vhodné pro všechny absolventy kurzu, protože umělecké, fyzické i časové nároky se zde oproti kurzu zvyšují, proto je nutné zvážit různé osobní a talentové možnosti, okolnosti i omezení vzhledem k případnému postupu do Studia SENior. Dlouhodobou ambicí tohoto studia je vytvořit stálý seniorský divadelní soubor, který bude tvůrčím způsobem umělecky rozvíjet své členy a nabízet svými veřejnými produkcemi kvalitní obohacení kulturní nabídky nejen olomouckého společenského života.

Společně s divadelní kolegyní Jiřinou Vackovou a se členy tohoto souboru jsme zkoumali výrazové prostředky loutkového divadla s použitím různých typů loutek, objektů a materiálů. Pro veřejnou prezentaci naší práce jsme se nechali volně inspirovat životem a dílem americké básnířky Sylvie Plathové.

Výsledkem se stala autorská inscenace s prvky loutkového a výtvarného divadla s názvem Kráva v teleti, jež měla premiéru na konci června 2019 v olomouckém Divadle na cucky. První repríza proběhla o týden později v rámci inspirativního programu divadelního festivalu Loutkářská Chrudim. […]

Nutno dodat, že inscenace Kráva v teleti není pro členy Studia SENior první divadelní zkušeností s reprízovatelným tvarem. Jejich první premiéra obdobného tvaru proběhla v červnu roku 2018. Pod vedením Zdeňka Vévody nazkoušeli křehkou činoherní dramatizaci Malého prince. Následovala autorská inscenace Spářka, jejíž první veřejné provedení se uskutečnilo v lednu roku 2019 a byla výsledkem půlročního otevřeného tvůrčího procesu pod vedením Veroniky Knytlové a Martiny Sĺúkové. Dosavadní ohlas veřejnosti na zhlédnutá představení je většinou pozitivní.

Tvůrčí práce se členy Studia SENior, kteří jsou sice dříve narození, ale duchem mladí, otevření, zvídaví, zapálení pro věc, pokorní a velmi pracovití, byla pro mě lidsky i umělecky silně obohacující a inspirativní. Opět jsem si během ní ověřila, že je úplně jedno, jak staří nebo mladí jsou lidé, se kterými spolupracuji. Nezáleží ani na profesním zaměření a dosavadních uměleckých zkušenostech. Zásadní je společná řeč, energie, cíl, vzájemná důvěra a odvaha pustit se v tvůrčím proudu i do nových neznámých směrů. Během jednotlivých pátečních setkání nebylo těžké pracovat uvolněně, soustředěně, objevovat a zkoumat loutkové principy, divadelní možnosti a významy manipulace s různorodými objekty a materiály. Členové Studia SENior se setkávali s loutkovým divadlem takto zblízka a zevnitř poprvé, ale jejich upřímná zvědavost a ochota se do tohoto nového světa ponořit a prozkoumat ho, absence strachu z chybování nebo trapna, odlehčující smysl pro humor a krásná lidská soudržnost skupiny a radost ze společných setkávání byly skutečně úrodnou půdou pro stav proudění, který na sebe většinou nenechával dlouho čekat. Čtyřhodinové zkoušky uplynuly jako nic, a kromě ponoru do divadelní práce jsme se navzájem otevírali i lidsky, sdíleli své příběhy, obyčejná trápení všedního života, malé i velké radosti z rodinného prostředí, drobné praktické rady pro domácnost nebo zdraví atd. […]

Tematická inspirace životem a tvorbou Sylvie Plathové nám v průběhu tvůrčího procesu vykrystalizovala v ústřední motiv ne/možnosti skloubit roli ženy jako vzorné domácí hospodyňky s niterným ženským světem snů, tužeb a poezie. Každá z hereček v tom přirozeně našla kus svého vlastního příběhu, který pak svým vlastním způsobem ožíval na scéně v rámci symbolických obrazů a sdělení. A právě tato identifikace s ústředním motivem, důvěrná znalost vnitřních konfliktů, ze kterých vyvěraly naléhavé básně Sylvie Plathové, citlivé porozumění jejímu osobnímu rozhodnutí dobrovolně odejít ze světa, křehké propojení všech těchto vláken dalo vzniknout zvláštnímu stavu proudění, kterým žije tato inscenace. A jejich tvůrčí vklad není jen herecký. Jsou rovněž autorkami loutek, scénografie a plakátu. Z dosavadních ohlasů publika této inscenaci rozumí a oceňují ji především ženské divačky a citliví mužští diváci.

Olomouc je město, kde se lidé s obdobnými zájmy navzájem dobře znají a často se potkávají, takže naše divadelní zkoušky byly zkrátka dalšími střípky v jejich bohatém a aktivním seniorském životě. I když nerada toto pojmenování používám (myslím to přídavné jméno „seniorský“), protože na našich setkáváních bylo zcela jedno, kolik je komu let. Důležitá byla ta setkání sama o sobě. V nich byla ukrytá síla proudu, který jsme využili pro naše divadelní účely, ale stejně tak se dal využít i jinak. Cenní jsou ti konkrétní lidé, ze kterých je tato skupina složena. V pokročilém věku se rozhodli pustit se do neznámých vod, možná si také splnit dětský sen o prknech znamenajících svět a zářivém reflektoru svítícím pouze na ně, objevují v novém světle své vnitřní světy a svůj životní nadhled a zkušenosti přetavují divadelními prostředky v klenot, který právě na těch prknech, která sama o sobě nic neznamenají, ukazuje theatrum mundi v celé své kráse i křehkosti.

Autorizované úryvky z disertační práce Dory Bouzkové Stav proudění (Přítomnost a vliv specifického psychického stavu během divadelního tvůrčího procesu a při kreativních dílnách s dětskými a dospělými účastníky) obhájené na KALD DAMU (2019). Redakčně kráceno.

Poznámky

1 Janečková, H.; Vacková M.: Reminiscence, Praha 2010, s. 21.

2 Janečková, H.; Vacková M.: o. c., s. 14.

Loutkář 1/2020, s. 30–33.

Bouzková, Dora: Theatrum mundi v celé své kráse i křehkosti

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás