Loutkar.online

Šplíchalová Mocová, kateřina: Divadelní tvorba ve specifických skupinách

Co znamená, když člověk s mentálním handicapem chodí „hrát divadlo“? Co je podstatou této aktivity? Jak vzniká kolektivní autorské jevištní dílo? A jak vůbec začíná proces tvůrčí práce – zkoušení divadelní inscenace?

Komunikace a vztah s divákem

Celé je to poměrně dlouhodobý systém zkoušek, pokusů i omylů, v našem případně obvykle roční, který je samozřejmě završen vystoupením před diváky – premiérou a několika reprízami. Naším společným cílem je jevištní jednání, nazkoušená či improvizovaná hra s využitím loutek, materiálů, hmoty, světla, zvuku. Interaktivní, otevřená jevištní hra, kde komunikují herci s diváky, ale i diváci s herci. Divadelník s mentálním znevýhodněním se stává hráčem. Naše letitá zkušenost je taková, že jeho bytostnou potřebou je diváka kontaktovat-oslovovat, a to jakýmkoli způsobem: paní, pane, kluku nebo třeba i křestním jménem, na něž se bez ostychu vyptá, a klidně právě během vystupování na jevišti. Specifický divadelník bývá také taktilní, rád svého diváka například poplácá přátelsky po rameni. Nebo se zeptá, jak se má a jak se mu představení líbí. Komunikace a přímý vztah s divákem jsou hlavním smyslem i cílem vystupování divadelníka s mentálním znevýhodněním na scéně.

Tento kontakt je nutno brát jako koncepční faktor při přípravě i zkoušení inscenace s lidmi s mentálním handicapem. Je dobré s ním počítat, když hledáme se specifickými divadelníky téma, stavíme příběh, budujeme konkrétní scénář. Proto jako dramaturgyně nedoporučuji uzavírat specifické divadlo tzv. do čtyř stěn, kde se nepočítá s divákovou účastí, kde se herec na diváka neobrací, nekontaktuje ho. A kde herec obvykle nevystupuje ze své role, aby hru okomentoval, nahlédl na ni. Naopak! To vše jsou totiž momenty, které specifický herec potřebuje, aby se na jevišti cítil dobře, svobodně, aby mohl tvořit, radovat se, hrát. Zde se otevírá téma velkého uměleckého fenoménu tzv. „umění účasti“.

Vytváření si nových vztahů a interakcí je pokračováním komunikace a dalším smyslem i cílem, proč se lidé s postižením věnují divadlu. Hrou, hraním si, divadelním vystupováním si vytvářejí nové situace, vztahy, ale i novou realitu, ve které jsou spokojení, ve které rádi pobývají. A tuto realitu chtějí znovu a znovu opakovat – potvrzovat – dalším vystupováním na jevišti před diváky.

Praxí jsme si ověřili, že právě hra – a to i hra na divadlo – životy lidí s mentálním handicapem dynamizuje. Dává jim smysl dne, týdne, života. Volíme hry plné humoru. Negativních zážitků mají všichni nastřádáno nadbytek. Vznikají komedie, hříčky, frašky, komedie dell’arte se scénářem, který rezonuje s lidmi s mentálním znevýhodněním, líbí se jim, mají ho rádi, je jim vlastní. Sami si ho totiž vytvořili.

Dramaturgie ve specifických podmínkách je integrální součástí celého procesu divadelní tvorby s herci s mentálním znevýhodněním. Je iniciátorem hledání tématu, ale i podoby celého projektu v rámci týmové spolupráce, na které se podílejí všichni aktéři zkoušení. Dále podněcuje autorský divadelní přístup, propojuje jednotlivé jevištní komponenty tak, aby zpráva vysílaná z hlediště do jeviště byla autentickou uměleckou vizí lidí s postižením, kteří jsou v realizačním týmu stejně tak jako režisér, scénograf a hudebník. Dramaturgie také analyzuje, jak naložit s vybraným tématem, aby bylo funkční – komunikující s herci i diváky, tedy vzájemně sdílené.

Divadelník s mentální retardací musí s tématem hry do určité míry rezonovat, rozhodně ho musí zajímat a bavit. Je jisté, že každý má svou míru ztotožnění se s tématem, stává se dokonce, že někteří specifičtí herci nesouhlasí s vývojem situací, s vývojem celé hry. Pokud jsou ale v menšině (či dokonce sami) a chtějí v představení hrát, vytvoří se jim takové divadelní a dramatické situace, ve kterých své postoje vyjádří, kde své jevištní jednání obhájí. Jejich postoj se organicky zakomponuje do hry, zabuduje se do tématu, a to jsou úkoly pro dramaturgii – pomoci vymyslet, jak právo na názor, postoj a jednání jednoho každého herce „zapracovat“ do celku, aby divák pochopil, o co ve hře jde, co je sdělováno. Pak může vzniknout živá, o lidech vypovídající a s diváky komunikující divadelní inscenace. Specifická inscenace.

Divadelní tvorba ve specifických podmínkách musí splňovat předpoklady svébytného uměleckého díla s jasným dramaturgickým konceptem, myšlenkou, navíc však musí integrovat všechna specifika herců se znevýhodněním tak, aby se všichni účastníci procesu této tvorby – tvorby divadelní inscenace – cítili zapojenými, vědoucími, rozhodujícími partnery zkoušení. Aby byla divadelní práce s lidmi se znevýhodněním tvůrčí, autentická, vypovídající, měla by být autorská, kolektivní. Teprve pak má svůj význam a smysl. Není důvod „drilovat“ herce a „vtěsnat je“ do předem vymyšlených postav, mizanscén a přesného rytmu složitých konfigurací.

Úloha dramaturgie

Dramaturgie je proces, který zahrnuje vše od nabízení inspiračních zdrojů přes hledání a odhalování tématu až po fixování jednotlivých divadelních a dramatických situací, jež pak dohromady vytvoří smysluplný celek a vzniká živé divadelní vystoupení lidí s mentálním handicapem retardací. Hlídá dramaturgicko-režijní koncepci specifické inscenace, a to v propojení s výtvarným řešením. Pod dohledem profesionálního scénografa toto řešení často najdou sami divadelníci se znevýhodněním, kteří navíc nezřídka sami vyrobí i jednotlivé části scénografie a nabídnou tak divákům svou estetickou představu světa… A to opět v bezprostředním tvůrčím i recipročním kontaktu s divákem.

Lidé s mentálním znevýhodněním, zkouší-li pravidelně, získají k divadlu osobní vztah, začnou k divadelní práci přistupovat velmi zodpovědně, chtějí se podílet na rozhodování o průběhu představení, touží ovlivnit děj i motivace dramatických osob i jevištních postav. Stávají se divadelníky s autorským přístupem.

Specifická divadelní tvorba včetně vlastní dramaturgické rozvahy zásadně počítá s autorským přístupem, s osobním zaujetím i s osobní výpovědí lidí, kteří spolu pracují na kolektivním divadelním vystoupení. Každý z divadelníků nosí své nápady, témata, návrhy na scénu, loutky či jakékoli jiné jevištní vyjádření. Každý, kdo chce, nabízí svá vidění situací (dramatických i divadelních), své vize rozuzlení společného – autorského – díla. Takové jsou předpoklady pro kolektivní autorskou tvorbu ve specifických podmínkách – tedy s lidmi, kteří mají své specifické potřeby i omezení. Vše je postupně odhalováno, nalézáno během procesu zkoušení. A posléze potvrzeno veřejným vystoupením na jevišti před diváky. Potvrzením je specifická autorská inscenace, již je z různých úhlů pohledu možné nazývat jako „devised“, založená na kolektivní spolupráci a improvizaci; je také uměním místa. Obvykle hrajeme v plenéru zahrady kolem integračního centra či ve stodole pár kilometrů od adresy, kde divadelníci s mentálním handicapem žijí; „přizpůsobujeme“ se místu, které chceme nechat „rozžít“, i roční době, a to výběrem tématu, způsobem hraní i výběrem jevištních prostředků. Specifické divadlo je i zážitkem imerzivním, bez konvencí „klasické“ hry, tedy vztahu jeviště–hlediště a rampy mezi nimi, není to jen přihlížení dění, ale také přímá komunikace herců s diváky, ale i diváků s herci, kdy publikum smí vstupovat do dění na jevišti, smí posouvat i měnit děj, cokoli. Kdo však chce jen přihlížet, může jen přihlížet. Divák není do ničeho nucen, manipulován, když touží rozprávět s herci, rozpráví, když by se mu zachtělo s herci zpívat, zpívá, kdyby měl pocit, že má zasáhnout do děje, je na něm, jak citlivě ovlivní specifické divadelní představení. K vidění jsou i autorská výtvarná představení, kde se vizuální komponent stává primárním konstitučním prvkem procesu tvorby, obraz je v roli „vypravěče“ děje.

Specifičtí divadelníci jsou přítomní všem fázím zkoušení – přípravné, realizační i inscenační. Jde o tvůrčí proces zkoušení, kde se začíná hledáním tématu, to je onen bod nula. Až vznikne nová inscenace.

Devatero poznatků z praxe

Jaké podmínky tvorby je nezbytné dodržovat, aby byl umělec se znevýhodněním spokojeným divadelníkem, aby ho práce naplňovala, aby rád chodil na zkoušky a cítil se bezpečně jako rovnocenný partner, který rozhoduje o tom, co se bude na jevišti dít?

Touha stát na jevišti a sklidit potlesk

Základní motivací specifických herců je skutečná touha hrát divadlo, pobývat na scéně před publikem, rozesmát ho a sklidit potlesk. Již na začátku zkoušení se vždy ptají (ať už s divadlem začínají, nebo jsou pokročilí): Kdy a kde bude premiéra? Kolik lidí tam asi bude?, Jaké dostaneme pohoštění, když budeme hezky hrát?… Mají spoustu dalších otázek. Bez konkrétní vize cíle by mnozí herci zkoušení postupem času opustili.

Specifický fantazijní svět

Pokud jsme jako diváci ochotní oprostit se od představy ideálního herce, můžeme vstoupit do fantazijního světa bez falešných slov a dialogů, bez falešných gest a předstírání citů. Vstoupíme do světa, kde se na jevišti nevyrábí, nepřehrává a kde se v žádném případě dopředu nekalkuluje s reakcemi diváka. Herec se znevýhodněním nepotřebuje ani věrohodnost psychologie, ani časovou posloupnost, hraje vždy svou konkrétní situaci o tom, co ho právě zajímá, trápí či fascinuje. Může se to odehrávat ve vesmíru, ve snu, kdekoli v přírodě nebo jen v představě. Nemá limity realistického zobrazování a myšlení.

Autorské divadlo s vlastními tématy

Specifičtí herci chtějí hrát o vlastních představách, snech, vizích, přáních. Chtějí hrát svá témata. Vždy jsou to přátelství, láska, touha po naplnění, setkání, radost. Milují dobré konce.

Integrované divadlo

Na jevišti vystupují herci s postižením společně s herci profesionálními. Navzájem si přihrávají, vedou dialog, pomáhají si jako rovnocenní partneři, spoluexistují v jednom časoprostoru. Nikdo nechce být ani vyzdvihován, ani zastiňován. Naším cílem není zpříjemnit divákům pohled na herce s mentálním handicapem tak, aby bylo specifické představení pro diváky „snesitelné“. Není ani žádoucí demonstrovat, jak „postižení“ pěkně hrají divadlo. Nabízíme aktérům divadelní zkoušení jako cestu a divákům pak ojedinělou estetickou zkušenost s lidmi, kteří jsou prostě jiní – myslí a hrají jinak, zvláštně, specificky. Mají specifické vidění světa, specifické umělecké vize a nápady, specifická scénická řešení. Vše mají opodstatněné divadelním myšlením – co, proč, komu a jakým způsobem.

Hra s loutkou

Podstatou specifického divadla je hra a hercova seberealizace – a to v jeho bytostné a současně jevištní konfrontaci s loutkou. Herci s mentálním handicapem mají potřebu loutek na jevišti, cítí se s nimi svobodně, vědí o svém talentu, jak neživé matérii vdechnout život. Na malém prostoru jeviště podávají novou divadelní zprávu, a to i jako animátoři a rovnocenní partneři loutek. Často si přinesou například svou hračku, jako „na pomoc“, aby se nestyděli, a vzápětí rozehrají etudu, divadelní či dramatickou situaci. Nebo si loutku vyrobí, aby ji mohli dobře ovládat i s případným fyzickým omezením.

Dramatická situace

Vzniká tehdy, když už nemůžete něco vydržet a rozhodnete se jednat tak, že to ostatní cítí konfliktně. Otevírá se svébytný časoprostor, ve kterém se něco děje a musí se to vyřešit. A v této situaci mají lidé s mentálním handicapem možnost o sobě něco svým divákům sdělit, mohou s nimi tak začít navazovat přímý kontakt. Herec s mentálním handicapem totiž velmi rád vypravuje. Vypravuje všem, které spatří, nabídla se mu totiž možnost komunikace. Ale vyprávění je minulostí nebo budoucností. Není prožívané teď a tady, není dramatické – aktivní. Takové vyprávění lidí s mentální retardací se vždy stane lyrickým, až vás jako posluchače i jako diváka uspí. Vyprávěním na jevišti specifický divadelník ztrácí svou hereckou energii. Dramatickou situací naopak jedná, o něco mu jde, chce něčeho dosáhnout. Dramatická situace mu energii dodává, buduje ji jako celistvou informaci (ne verbální, ale divadelní), kterou je herec schopen chápat, absorbovat a posléze přenést jako vzkaz divákovi. V dramatické situaci specifický herec aktivně jedná. Specifický herec například nesnese, aby mu v inscenaci zemřel přítel, musí ho zachránit. Je ochotný poprat se s drakem, s monstrem, sám se sebou. Zachránit kamaráda, oživit mrtvou nevěstu, najít ukradené dítě, prostě vyřešit jakoukoli nespravedlnost. Nikdy nesnese špatný konec.

Myšlení příběhem a možnost komunikace

Divadlo lidem s mentálním handicapem přináší nové společenské a estetické interakce a obohacení. Protože se učí myslet v divadelních a dramatických situacích, zintenzivňuje to nejen jejich vzájemnou komunikaci, ale pomáhá jim to komunikovat s jejich diváky. Díky divadelnímu zkoušení se naučili, někdo po roce, jiný po dvou či pěti letech, jak myslet příběhem, nikoli jen hesly či útržkovitými vzpomínkami na něco pěkného, příjemného a zábavného.

Obvykle rádi zavzpomínají třeba na letní prázdniny. Řeknou: Byl u moře, létě, no. Víš? Vypráví tak, že byli třeba s rodiči v létě u moře, kde se měli moc hezky. A když už nějaký čas zkouší divadelní inscenaci, pokračují: Byl Chorvatsku, bylo moře, veliké, vlny obrovské, pán ukradnul pejska, pejsek ztratil, táta našel pejska, no, já viděl… A už máme dramatickou situaci, kterou herec s postižením zná, orientuje se v ní, cítí se být přítomný ve vyprávěném příběhu.

Vztahování se k publiku

Komunikací z hlediště směrem do jeviště dotvářejí herci s postižením nejen situace, ale i celý průběh konkrétního představení. S touto improvizační částí počítáme jako s důležitým faktorem v kompozici celku. Divadlo jako nabídka estetické mezilidské komunikace přináší specifickým hercům možnost podělit se s diváky o představy, citovost a emocionalitu. Právě komunikace s divákem je pro ně jednou z hlavních motivací celého procesu divadelní tvorby. Herce s mentální retardací upřímně zajímá divákův verdikt.

Zkratka, nadsázka, choreografičnost

Herci s mentálním znevýhodněním není vlastní průběžné psychologické jednání, zajímá ho – stejně jako nás, kteří jim pomáháme divadlo realizovat – zkratka, nadsázka, choreografičnost, a to celé herecky věrohodně (pro diváka uvěřitelně) a s humorem v každé situaci.

V umělecké sféře se celosvětově prosazují nové tendence, které reflektují společenskou potřebu začleňovat lidi, kteří byli donedávna na „okraji společnosti.“ Jsou přece rozličné způsoby lidské existence, a to v různých sociálních podmínkách. Umění je projev lidskosti, je to způsob komunikace, dialog.

Studie byla publikována v recenzovaném katalogu výstavy Hnízdo pro duši (AMU 2019), redakčně kráceno.

Loutkář 1/2020, s. 17–19.

Provozovatelem těchto stránek je Sdružení pro vydávání časopisu Loutkář, Celetná 595/17 Praha, IČ: 67363741. Obsah těchto stránek je předmětem práva autorského a bez svolení provozovatele stránek jej nelze dále šířit. Provozovatel neodpovídá za obsah stránek třetích osob, na které na svých stránkách odkazuje. Vstup do administrace zde.