Dolenská, Kateřina: Vzhůru nohama

Poprvé jsme o divadelní tvorbě ve specifických skupinách a o Divadle vzhůru nohama psali v Loutkáři 5/2012 a představovali zde disertační práci Kateřiny Šplíchalové Mocové, o jejíchž divadelních aktivitách – jimž se věnuje společně s Vladimírem Novákem a Zuzanou Novákovou Hilskou – tehdy věděl jen okruh zasvěcených. S osmiletým odstupem mají na kontě několik společných publikací (Problematika režie a dramaturgie ve specifické divadelní skupině, 2016; Specifické divadlo, 2014; Divadelní tvorba ve specifických skupinách, 2013), pomáhají své téma popularizovat v médiích a v současné době dokončují velkou výstavu pro Muzeum loutkářských kultur nazvanou Hnízdo pro duši.

Rozhovor: Kateřina Lešková Dolenská

Jak byste na začátek našeho rozhovoru definovali, co to vlastně ta specifická skupina je?

Je to skupina herců, divadelníků, kteří mají tzv. specifické potřeby – ať už fyzické (lidé s dystrofií, roztroušenou sklerózou, chronickými astmatickými obtížemi, epilepsií…), nebo mentální (autismus, Downův syndrom, mentální retardaci…), či mají behaviorálně-emoční znevýhodnění (ADD, bipolární poruchu…)

Pokud tomu rozumím správně, nejedná se o arteterapii. Co tedy arteterapie přesně je a kdo je oprávněn se jí věnovat?

To je složité téma. Arteterapie se pohybuje na pomezí psychoterapie a umění, měla by být vždy vedená profesionálním arteterapeutem. Chce uzdravovat, léčit, řešit vnitřní konflikty, úzkost, deprese, závislosti klientů/pacientů. Pomáhá lidem, aby se vyznali sami v sobě a mohli začít měnit svůj život. Je to obor, kde se lidé školí v psychoterapii, etice, psychologii a patřičných uměleckých oborech, donedávna především v tom výtvarném. Ale věci se vyvíjejí, psychiatři a psychologové i psychoterapeuti přišli na to, že trauma jde nejlépe překonat skrze umění. Úžasná škola je teď například v Dánsku na aarhuské univerzitě, kde je základní tříletý obor Cognitive Science (s dalšími magisterskými možnostmi), jehož mottem je studium lidské psychiky a jak se psychika formuje našimi zkušenostmi a interakcemi. Zabývají se myslí, mozkem, ten se třeba učí skenovat, mají i výzkum neurovědy, kognitivní vědy. Profesoři tam mají profesionální jazzové kapely, divadelní spolky…

Divadelní práce se specifickými skupinami není rozhodně běžná, jak jste se k ní dostali vy dva? Jaká byla vaše výchozí osobní motivace?

Jednoduše. Oba máme sourozence se středně těžkou mentální retardací. Je to pro nás přirozená práce, přirozená komunikace a asi i bytostná potřeba tak nějak průběžně, v tom našem běžném shonu života, nabízet lidem, kteří jsou zavření v různých „ústavech“, centrech, smysluplné naplňování času. Aby jen nepřežívali, ale aby se bavili, radovali, blbli si, hráli (si).

Společně jste v roce 2003 založili Divadlo Vzhůru nohama. Jak jste dokázali vedení ústavu přesvědčit, aby vám své klienty svěřilo?

Vladimír: Mám v sociálním zařízení sestru, vedení bylo nápadu zkusit divadelní tvorbu v této specifické skupině nakloněno, takže jsem nemusel moc přemlouvat.

Kateřina: V tehdejším „ústavu“, kde jsem začínala, jsem měla oba bratry, takže mi vedení věřilo, že nebudu dělat něco, co by klienty poškozovalo, trápilo či jakkoli bolelo…

Jak jste vyvíjeli metodiku práce pro svou skupinu? Existují na to nějaké – třeba zahraniční – knihy, co dělat a čeho se vyvarovat, jichž jste se mohli držet, nebo jste se spolehli jen na svou tvůrčí invenci a intuici?

Začali jsme jako mladí praktičtí divadelníci – s nadšením jsme vozili různé materiály, loutky, objekty… Zkoušeli jsme hrát třeba i s hračkami lidí s postižením, až jsme začali společně vyrábět loutky i rekvizity. Byly to roky pokusů a omylů. Někdy jsme zkusili zdramatizovat text, jindy inscenovat již hotovou pohádku, jindy zas vznikal text organicky… Až jsme došli k dnes již ověřené metodě autorského kolektivního procesu zkoušení, kdy si naši herci sami vymyslí téma, které je zrovna zajímá, a my jim pomáháme takové téma zrealizovat.

Knihy, které existovaly, jsme sice načetli, ale byly zaměřené spíše psychologicky, arteterapeuticky… Člověka s mentální retardací neuzdravíte, nezahojíte… Nejsou to ani kandidáti na psychoanalýzu. Není třeba je léčit, nejsou to pacienti. Tak s nimi děláme divadlo, pro radost, aktivitu, pro život s nábojem. Společně si tak pohráváme na divadelních prknech – někdy vážně (nazkoušeli jsme třeba Krále Ubu, Dona Quijota), jindy zas nevážně (Klauniády, Hergules, Perpetuum mobile).

Měli jste, nebo máte v týmu nějaký odborný personál, jako jsou třeba lékaři nebo psychologové? A kdo je vlastně součástí vašeho kruhu spolupracovníků? Jde o stabilní skupinu lidí?

Tím, že pracujeme v institucích, vždy se dobře seznámíme s lidmi, se kterými pracujeme. Pokud je tam někdo hypercitlivý, nebo problémový, přijde nám to někdo ze zaměstnanců říct. Často nám to řeknou i herci sami.

Začínali jsme původně sami. Sami (nejdříve opravdu v jednom, později už ve dvou lidech) jsme s divadelníky s postižením hledali téma, sami jsme s nimi hráli, zkoušeli zapisovat slova, věty, ale i režírovat a vyrábět scénu i rekvizity… Ale bylo nás pořád vlastně málo. Chyběl nám někdo, kdo zůstane s herci uvnitř (později to zastali kolegové herci profíci) a někdo, kdo bude víc „koukat“ zvenku, tedy dramaturg… A pak ten, kdo to celé poskládá dohromady – režisér.

Praxí jsme přišli na to, že je pro zkoušení specifické divadelní inscenace nejvýhodnější týmová práce režisér–dramaturg–scénograf, kteří pak organicky integrují herce se znevýhodněním s herci profesionály. Zapojují je do všech komponentů jevištního díla (hereckého, vizuálního, hudebního), aby se i lidé se znevýhodněním mohli stát skutečnými autory.

Jak byste popsali motivaci vaší divadelní skupiny? Setkali jste se s entusiasmem hned na začátku, nebo bylo těžké některé z nich přesvědčit?

Jak kdy a jak kde. Je to stejně proměnlivé jako ve standardním divadelním provozu. Jeden den jsou herci nadšení, druhý den všichni odcházejí a spolupráci ukončují. Třetí den je zas o něco veseleji.

Pracujete stále s jednou skupinou specifických divadelníků, nebo jich máte více?

Každý jsme sám začali v tom zařízení, kde částečně žijí naši sourozenci. Pak jsme se vzájemně brali na návštěvy, abychom si ukázali, co se nám vedlo, nevedlo… Až jsme zjistili, že je skvělé pracovat v týmu, ne osamoceně. Tak jsme měli centra dvě… Pak dlouho jen jedno a teď už zase dvě s tím, že naši studenti jezdí zas do destinací, kde mají své vlastní projekty a závazky. Konzultujeme je s nimi, dáváme jim zpětnou vazbu, pomáháme… A pak se opět jedeme na jejich specifické divadelní premiéry podívat.

Pokud vím, kontinuálně pracujete s loutkami. V čem je pro tento typ tvorby použití loutky výhodné?

Herec s mentální retardací ví, že má postižení. Často se za něj stydí. S loutkou se stydět přestává, zahazuje ostych, rozžívá materiál, loutku, začíná hrát, tvořit, žít na jevišti. Navíc si může loutku vyrobit tak, aby mu vyhovovala přesně na míru, pokud má třeba nějaké fyzické limity. Loutka je pak originální prostředník i prostředek komunikace herce a diváka.

Jaký typ loutky se vám nejvíce osvědčil?

Manekýni, i když jsme zkusili snad všechny typy loutek. Pokud si někdo z herců umane, že tentokrát potřebuje hrát s tím a tím kusem dřeva, vyjdeme mu rádi vstříc. Poslední inscenace byla s marionetami, herci je po letité průpravě i praxi zvládli moc dobře.

Na které realizované inscenace nejraději vzpomínáte?

My raději moc nevzpomínáme, ale herci se znevýhodněním roky připomínají repliky i etudy především z inscenace Kam padají hvězdy, které bylo na motivy Malého prince. Hrálo se s manekýny.

Dnes je, po téměř dvaceti letech a poté, co jste vydali několik publikací na toto téma, vaše divadelní práce se specifickými skupinami díky iniciativě profesora Miloslava Klímy dokonce součástí výuky na DAMU a realizuje se pod hlavičkou Výzkumného pracoviště KALD. Je o tento typ divadelní tvorby hodně zájemců?

Od roku 2014 je na DAMU specializace s názvem Divadelní tvorba ve specifických skupinách, kde učíme, od té doby máme každý akademický rok přibližně deset nových studentů z různých oborů.

Jaké jiné soubory nebo i školní pracoviště se práci se specifickými skupinami věnují? Jste v kontaktu i s nějakými zahraničními soubory?

Nejblíž nám je myšlenkově i lidsky úžasné Divadlo z Pasáže z Banské Bystrice, které vede Eva Ogurčáková. Jeďte tam, zajděte na jejich inscenace. Jsou neuvěřitelné. Stejně jako jejich celoroční práce, umělecké vzdělávání lidí s postižením, chráněné bydlení… V Brně na JAMU úctyhodně funguje od roku 1992 Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících, který vedou profesorka Zoja Mikotová a profesorka Veronika Broulíková. Kdo by neznal například pohybovou inscenaci Dům hluchého Zoji Mikotové? Divadelní zázrak…

Začátkem března byla v chrudimském muzeu loutek představena veřejnosti výstava Hnízdo pro duši: umělecká tvorba lidí s postižením, která mapuje aktivity vašeho Divadla vzhůru nohama. Co je na ní k vidění?

Výstava vychází z naší dvacetileté divadelní praxe, která integruje herce s mentálním i jiným postižením s herci profesionály na jednom jevišti. Na tento typ divadla se v České republice zaměřují kromě našeho Výzkumného pracoviště KALD DAMU a Divadla Vzhůru nohama, také třeba Jiné jeviště nebo zmiňovaný Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících na JAMU v Brně. Naší snahou je podat ucelený obraz umělecké divadelní tvorby lidí se znevýhodněním s cílem pomoci lidem s jinakostí k integraci do společnosti a veřejného života. Součástí výstavy jsou loutky a masky z integrovaných inscenací, fotografie z procesu tvorby, workshopů a divadelních inscenací, ale také videodokumenty zachycující uměleckou práci ve specifických divadelních skupinách.

V současné době už je téměř povinností k výstavám připravit doprovodný program, ale v tomto případě bude osvěta směrem k široké veřejnosti a fundovaně komentované konkrétní ukázky asi nutná. Co všechno pro návštěvníky chystáte?

Výstavu doprovodí kromě divadelních představení také odborné semináře a praktické workshopy zaměřené na danou problematiku, a to nejen pro odbornou veřejnost, ale i pro pracovníky v sociálních službách a pomáhajících profesích. V říjnu 2020 pak bude MLK hostit odborné sympozium Výzkum umělecké tvorby ve specifických skupinách. K výstavě vznikl i katalog obsahující studie umělců a odborníků, kteří se specializují na práci v oblasti specifického divadla.

Co vás na tvorbě ve specifické divadelní skupině stále baví a motivuje pokračovat?

Když s někým pracujete opakovaně, teď už skoro dvacet let, vytvoříte si návyk, nebo chcete-li závislost. Divadelníci s postižením jsou naši kamarádi, ale vlastně už i taková širší rodina. Navíc jakmile v jakékoli práci vidíte smysl, věříte v ní, pak ji musíte dělat, i kdybyste nechtěli. Stále vás to nutí vymýšlet nové aktivity, nové impulsy přicházejí. Herci s postižením nám volají, přejí si zkoušet další a další inscenace. Noví studenti se o obor zajímají, chtějí konzultovat… Tak asi tak.

Loutkář 1/2020, s. 14–16.

Dolenská, Kateřina: Vzhůru nohama

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás