Králová Markéta: Divadlo je obraz doby

Rozhovor s letošním jubilantem Karlem Šefrnou (1939) připravila Markéta Králová, která se na předchozích stránkách vyznala z velké náklonnosti a obdivu ke zpovídanému, podepřenými navíc osobními i rodinnými vazbami. Ponecháváme tedy jejich rozhovoru formu tykání. (red)

Letos slavíš krásné jubileum, co teď vlastně děláš?

Užívám si stáří. Má svoje půvaby. Není jich sice moc, ale jsou. Tři dny v týdnu léčím svoje pacienty v ordinaci, trošku divadlo, trošku muzika, ryby, v zimě lyže. Jsem obklopen přáteli, rodinou, všude radost. Jsem stále docela šťastný člověk.

Pořád se tedy věnuješ divadlu, co tvoje projekty?

Celý život mě divadlo provázelo, od toho neutečeš. Posledním uskutečněným projektem bylo setkání s obrazy Jindry Pevného, výtvarníka a bývalého člena Céčka. Jindra v minulém roce umřel. Poslali jsme několik desítek fotografií jeho obrazů divadelním přátelům, kteří ho znali: Hance Voříškové do Chocně, divadelním souborům Jarky Holasové do Jaroměře, Olině Strnadové do Žamberka, Milanu Včelišovi do Prahy. A k tomu děti Jany Mandlové a Céčko. Vznikl pořad, který měl premiéru na našem každoročním soukromém divadelním festivalu zvaném POSED. Pořad délky víc než tříhodinové, plný divadelní krásy inspirované Jindrovými obrazy. Některé příběhy obohatily krajské divadelní festivaly – Šrámkův Písek, Loutkářskou Chrudim nebo Jiráskův Hronov. Někteří se do soutěží nepřihlásili, neboť nechtěli soutěžit. Škoda, byla to opravdu mimořádná krása…

Co tě inspiruje k divadelní tvorbě?

Ty zmiňované obrazy, myslím, že napadly mě. Takže v tomto případě mě vlastně inspiroval Jindra. Často to bývá také Petr Mohr tématy každoročních POSEDů, tedy Podzimních setkání divadelníků. Letos to bude téma „svoboda“. To bude těžký úkol. A dřív mě často inspirovala moje žena Blanka, protože čte stokrát víc než já. No a někdy jde téma jakoby jen tak kolem…

A co tě inspirovalo za „zlaté éry“ Céčka?

Tou inspirací nebyly divadelní skutky Céčka, ale ta touha po divadelním společenství spřízněných duší. Spřízněných divadlem, společnými zážitky a momentálními divadelními, vlastně také životními tématy. Ono se to vždycky nějak prolíná a někdy je to úžasné a na celý život…

Měl jsi nebo máš nějaký divadelní vzor?

Potkal jsem mnoho velmi inspirativních lidí, i „jevištně“ inspirativních lidí. Petr Lébl třeba. Zaujal mě od prvního setkání, kdy jsme ještě byli oba amatéři a potkávali se na festivalech. Byl geniální, doslova svítil… Ale vzor to nebyl, to nejde. A samozřejmě DRAK. Ale divadelní vzor to také nebyl, ani nemohl být. Veliký obdiv, to ano.

Céčko bylo jedním z prvních divadel, které mezi českými amatérskými loutkáři razilo postupy autorského divadla – hráli jste s odkrytým vedením, herec komunikoval s loutkou, vkládali jste do inscenací i jiné umělecké druhy, zpracovávali jste témata, která nebyla pro děti a hráli jste také pro dospělé. Kritizoval vás za to někdo, nebo jste se setkali spíš s chválou?

Ne, spíš nás chválili. A také chránili, třeba Honza Merta nebo Honza Dvořák. Doba byla zralá na změnu a Céčko se do této atmosféry trefilo. V době politické nesvobody vzniklo mnoho krásných divadelních přátelství a mnoho nezapomenutelných inscenací, na které dodnes vzpomínám.

Pořád jezdíš na přehlídky a posloucháš kritiku i pochvaly porotců? Co kritizují a co chválí dnes?

Kritiky jsem poslouchal vždycky a poslouchám je i dnes. Za časů Erika Kolára, Jana Císaře a třeba Honzy Dvořáka se zatajeným dechem. I dnes jsou mnozí, na které budou ti dnešní mladí vzpomínat, třeba Vladimír Hulec, Tomáš Jarkovský, Petr Váša, Alena Zemančíková, Luděk Richter, Petr Hašek, Jakub Vašíček, Kamil Bělohlávek a další. Ale i s těmihle mladšími kritiky si rád o divadle jen tak popovídám a je to krása. Protože člověk je rád, že i když už je starý, tak nějak po svém těm nejlepším současným tvůrcům rozumí. A snad mi odpustí ti mnozí další, na které jsem zapomněl.

Vždycky jsi pracoval s loutkami. Co pro tebe loutka znamená?

Znamená pro mě jednu součást divadelního obrazu, stejně tak jako herec, slovo, jevištní výtvarno, muzika, světlo a další prvky. Je jedním z kamínků sdělení. Jsem rád, když loutkáři ten kamínek ovládají a oslovují nás jeho skutky. Nezblázním se, když to tak není, ale nemělo by se stávat, aby byl divadelní obraz vytvářen jenom módními prvky spojenými s neumětelstvím. Občas se to vydává za nové trendy… Ale co, v přírodě to, co nikam nevede, také dříve nebo později zmizí v zapomnění… Jenom experimentujme, ale nebojme se zeptat moudrých, co oni na to. A když řeknou „blbý“, tak zkoušejme dál, vždyť loutka přináší naprosto originální svět a úžasné možnosti.

Když se ohlédneš za celou svou loutkářskou kariérou, na co nejradši vzpomínáš?

Na lidi. Na krásné lidi, třeba jako byl tvůj táta František Zborník.

Vždycky jsi skládal písničky do inscenací, které nesly nějaké poselství. Máš nějakou oblíbenou, jejíž poselství platí dodnes?

Jedna mě napadá. Vznikla asi rok před revolucí a je z inscenace Hamlet. Naučili jsme ji zpívat diváky na začátku představení a oni ji zpívali na konci s námi:

Říkají, že jest to tragédie

Nevěřte, nevěřte!

Že tohle nikdo víc nepřežije

Nevěřte, nevěřte!

Úsměv lidskej, pohlazení

Tak se to má

Neboť čas té pravdě dobrejch

za pravdu dá…

Když jsi tvořil v 60., 70. a 80. letech, vkládal jsi do inscenací politické podtexty a hluboká sdělení. Co si myslíš, že je třeba divadlem říkat dnes? Jaká témata by se měla publiku tlumočit?

Máme svobodu. Kdo je spokojený s tím, jak je s ní nakládáno, tak ať dál experimentuje s perníkovou chaloupkou.

Vím, že často chodíš do divadla. Je něco z poslední doby, co tě hodně zaujalo?

Nechci na nikoho zapomenout, ale bylo toho letos docela dost k vidění. Silný dojem na mě udělala inscenace Zlatá rybka, kterou režíroval Kamil Bělohlávek v DRAKu. Velkou radost mi udělaly svými letošními inscenacemi děti Jany Mandlové a minulý rok Oliny Strnadové. Je to dvojí radost, protože jsou to taky trošku moji žáci.

Je divadlo, co vzniká dnes, jiné než to, co jste tvořili s Céčkem?

No jistě. Divadlo je obraz doby.

Co máš v plánu do budoucna?

Můj syn Matěj si vybral několik kapitol z Exupéryho Citadely, aby ukázal autorem naznačenou možnou cestu k léčení poněkud nemocné společnosti. Měl bych svítit, na housle už mi to asi nepůjde… Pak mě čeká ten zmiňovaný letošní POSED o svobodě, Olina Strnadová ze Žamberka mě požádala o muziku do Malého milého moře Olgy Hejné a také dokončuji knížku o Céčku a životě okolo. Práce mám tedy dost. Jenže člověk plánuje a Pánbůh se směje…

Loutkář 3/2019, s. 8–9.

Králová Markéta: Divadlo je obraz doby

Aktuální číslo

Premiéry

Festivaly

Výročí

Odkazy

Podporují nás