Lešková-Dolenská, Kateřina: Vzpomínáme

Zuzana Skalníková

(20. 6. 1949–12. 4. 2019)

Podle způsobu, jakým o jejím odchodu informovaly celostátní deníky, se herečka Zuzana Skalníková, absolventka loutkářské katedry DAMU (1971), stala pro širokou veřejnost jen nezaměnitelným hlasem plyšové televizní černodivadelní loutky zlomyslného Mufa z populárního Studia Kamarád, kterého dabovala už od roku 1981, kdy se zařadil po bok tehdy už populární dvojice Jů a Hele. Jak Skalníková prozradila v rozhovoru pro týdeník Československé televize, Mufův charakteristický skřehotavý hlas vznikl vlastně jen kvůli trémě, kterou měla během konkurzu. Měla jsem krk úzkostí tak sevřený, že jsem ze sebe dostala jen jakési sípání. K mému podivení všichni kolem tvrdili, že je to právě ono. Naštěstí Mufovi při mém prvním vystoupení scénář předepisoval jen dva vzdechy, takže jsme si na sebe zvykali poměrně v klidu.1 Kromě Mufa dabovala v 80. letech také hlavní Tryskomyš.

Její talent byl však mnohostrannější; kromě hereckého nadání byla třeba také velmi talentovanou malířkou, nikoli malující herečkou.2 Kromě divadla účinkovala také v pořadech Českého rozhlasu, hrála menší role ve filmových a televizních pohádkách (např. Sedmero krkavců v režii Alice Nellis) i v několika televizních seriálech.

Svou divadelní kariéru spojila především s režisérem Karlem Makonjem. Jak v Divadelních novinách zavzpomínala Makonjova dvorní dramaturgyně Věra Eliášková, hrála Zuzana Skalníková (tehdy ještě pod dívčím jménem Blaťáková) snad téměř v každé jeho režii. Spolupráce začala už na škole Čapkovým o Pejskem a kočičkou (Hraní o pejskovi a kočičce, 1968) a Tajemnou zahradou Francis Hodgson Burnettové (1970) a pokračovala Camusovým Nedorozuměním (1969) a Ghelderodovým Hop, signore! (1970) už v nově založeném Vedeném divadle, které hrálo v Redutě pod hlavičkou Státního divadelního studia.3

Od sezóny 1972/1973 působila několik let v libereckém Naivním divadle, kde pracovala s režiséry Pavlem Polákem (Motanice/Telefon, 1974), Markétou Schartovou (Kytice, 1973; Švec Dratvička, 1975) nebo třeba hostujícími Miroslavem Vildmanem (Boj o Tomka, 1973) a Jiřím Středou (Tajemství zlatého klíčku, 1973). Po několikaleté pauze, kterou strávila na rodičovské dovolené se čtyřmi dětmi, se od sezóny 1990/1991 vrátila ke „svému“ režisérovi Karlu Makonjovi, který se v té době stal ředitelem a uměleckým šéfem Divadla Minor. Pod jeho režijním vedením se objevila v několika zásadních inscenacích, např. Kdo mi to uvěří, pane Moody? (1992), Prenatálové (1994), Hobit (1994), Nebe nad Andělem (1997), ale především ve scénické kompozici na motivy života a díla Antoina de Saint-Exupéryho Poutník z hvězd (1990). O jejím mimořádném hereckém výkonu recenzent Zdeněk A. Tichý napsal: V představení dominuje plným právem Zuzana Skalníková svým dětsky hravým a více než dětsky moudrým Malým princem.4 Věra Eliášková ve své vzpomínce na Zuzanu Skalníkovou dokonce uvedla: Myslím, že ona sama měla nejraději Exupéryho Malého prince, s nímž se dokázala natolik ztotožnit, že dokonce ženské z účtárny chodily tajně na balkón a ve tmě hlediště tiše posmrkávaly.5

V Minoru zůstala i po Makonjově odchodu a hrála zde (vyjma titulního Štěstí ve Schartové Rozumu a Štěstí, 2000) rozsahem spíše menší, ovšem nikoli nevýznamné role. Objevila se v několika inscenacích Janka Jirků (O hloupém Kubovi, 2001; Vánoce aneb Příběh o narození, 2002; Karkulka a červený balónek, 2003; Vinnetou, 2005) a Davida Drábka (Čtyřlístek, 2004; Sněhurka – nová generace, 2006). Její poslední divadelní rolí byla zestárlá Barbie v Drábkových Hračkách (2010).

Zuzana Skalníková byla křehká, éterická a trochu tajuplná herečka s širokým rejstříkem – byla svérázný typ hereckého talentu, schopná zahrát nejrůznější Kašpárky, nezvedené Broučky a docela malé Prince, stejně jako dospělou ženu (Marie v Camusově Nedorozumění) či hysterickou manželku (Markéta v Ghelderodově Hop signore!).6 Byla by škoda, kdyby zůstala spojována výhradně se skřehotavým televizním Mufem.

Čest její památce.

Poznámky pod čarou

1 Koudelka, P. Co mi dalo setkání s Jů a Hele. Týdeník Československá televize, 1983, č. 6, s. 13.

2 Eliášková, V.: Rusalka… (vzpomínka na Zuzanu Skalníkovou), i-DN (https://www.divadelni-noviny.cz/vzpominka-na-zuzanu-skalnikovou), citováno 2. 6. 2019.

3 Tamtéž, redakčně doplněno o data premiér.

4 Tichý, Z. A.: Oáza divadelní magie, Další z adaptací Malého prince, Lidové noviny, 28. 12. 1990, s. 7.

5 Eliášková, V.: Rusalka… (vzpomínka na Zuzanu Skalníkovou), i-DN (https://www.divadelni-noviny.cz/vzpominka-na-zuzanu-skalnikovou), citováno 2. 6. 2019.

6 Tamtéž.

Loutkář 2/2019, s. 98.